Opovrženíhodné sledování unfollowerů

Když jsem objevil Twitter, už jsem byl téměř dva roky na Facebooku. Na obou sítích jsem měl nejdřív jen kamarády. Na Facebooku jsem si tohle udržel poměrně dlouho, ale na Twitteru záhy přibyli lidi, které jsem neznal. Ať už ti, které jsem začal sledovat já sám, nebo ti, kteří si našli mě.

Prvních pár lidí, které jsem kdy začal sledovat, mám na Twitteru dodnes. Je to zdravé jádro, nemění se. Navíc odjakživa pečlivě zvažuji, koho sledovat pro mě bude přínosné a koho nikoli, takže unfollow je pro mě téměř nepoužívaná funkce. Neřídím se tím, jestli mě ten který či ta která sleduje také, reciprocitu beru jako třešničku na dortu, nikoli požadavek. Nemám v lásce účty, které to mají naopak. Od těch nejlepších to vyžadovat ani nelze; jeden z prvních, které jsem kdy začal sledovat, je např. Dalai Lama. Tomu já nic přínosného nepřináším, opačným směrem to ale platí stoprocentně.

read more »

Na délce záleží

“Mistře, měl bych pro tebe strašně lákavou nabídku, která se prostě za žádnou cenu neodmítá,” napsal mi ve středu kamarád.

Jestli jsem se něco za těch neuvěřitelných dvakrát dvacet let života naučil, pak je to fakt, že jakmile vám někdo sám od sebe dá “strašně lákavou nabídku,” která se notabene, řečeno s Kmotrem, “neodmítá,” je třeba se mít na pozoru. Proto jsem zvolil strategii Mrtvej brouk a na zprávu neodpověděl. Doufal jsem, že mi to projde, protože přišla mezi několika jinými a mohla jen tak prošumět, bez povšimnutí (zašuškal šplapač na jazyk). Neprošlo.

read more »

Cesta zmrzlého muže aneb do televize a zase zpátky

Úterý odpoledne

Začalo to, jak už to tak někdy bývá, telefonátem.

Včera, v úterý, mi volal někdo z čísla, které nemám uložené. Aha, kurýr, zaradoval jsem se. Byla to slečna z České televize. Že prý by mě potřebovali do zítřejšího (tedy dnešního) živého vysílání Studia 6, coby hlavního hosta do části, která se bude věnovat otcovské dovolené.

read more »

Novoročně

Je brzké ráno, první leden, jitřní leden, je Nový rok. Mám narozeniny. Už podruhé dvacáté. Ne, to neznamená jednadvacáté. To by byla krása, panečku. Nicméně na čtyřicet nevypadám, necítím se, ani se nechovám. Takže jsem dvacátník, který toho stihnul dvakrát víc než ostatní dvacáteráci.

Předchozí rok byl předem precizně neplánovaný. Nevyšlo všechno, ale bral jsem mimořádně snahu za rovnocennou výsledkům, úsilí coby vítězství, cestu jako cíl.

Našponoval, posunul a probořil jsem hranice své pohodlnosti (vznešeně “komfortní zóny”), které už i předtím byly jinde než u ostatních (což neznamená nutně dál).

Meziroční bilanci jsem, jako každý rok, provedl v soukromí – nikomu do ní nic není a je obscénní něčím podobným tapetovat ty internety. Tentokrát to bylo zvláštní, jiné, dlouhé yearly review. Pak voraz a mrknout se na to, co mi zbývá, kam by bylo záhodno ještě dojít, kolik je toho ještě přede mnou. Jedno je jisté: je toho čím dál víc… než kolik mi zbývá času.

Ale tak to máme každý. Někoho popožene nemoc. Jiného naopak zpomalí. Nebo zastaví. Někoho posílí rodina. Jiného zničí. Někdo se vyhecuje. Jiný sám sebe paralyzuje. Omlouváním, racionalizacemi a výmluvami. Hranice jsou subjektivní; vyprávět by o tom mohli jak ti, kteří je dnes a denně boří, tak ti, kteří si je s hlavou svěšenou přiškrcují.

Každý jsme jiný. Kdekdo si tenhle zřejmý fakt neuvědomuje. Zobecňuje. Poočku sleduje ostatní. Porovnává se. Nechává se poučovat a nasměrovávat, zas a znovu, pokaždé jinam. A nebo jedním směrem, ale často špatným. Falešní proroci hlady neumírají.

Taky mívám sklony rady, tipy, triky, hacky a klacky pod nohama přeceňovat. Ale jedna z osvědčených taktik posledních dvaceti let, těch druhých, je snažit se dnes a denně vnějším silám vzdorovat, byť by byly sebelákavější. Na všechno si přijít sám. Na svou zodpovědnost. Na vlastní pěst. Na vlastní kůži.

Když už člověk přesto někomu naslouchá, měl by tak činit kriticky. Být připraven i své modly seřvat do rosolovité kuličky, že se (a tím nás) šeredně pletou. Jako obhájce v amerických filmech mít na jazyku neustále připravený výkřik “Námitka!” A odpovědi hledat nejdřív uvnitř, nikoli vně.

Vetšina to dělá naopak. Dnes je snadné životem se zbůhdarma progooglit a prosockosíťovat. Když se sokolíci ptají, co by se stalo, kdyby…, neřeknu jim, co vím, nevyhledám, co nevím, nezeptám se jiných – prostě to jdeme zkusit. Experiment je zkušenost. Teorie zapomenutelná předžvýkanost. Jako překlady knih, coververze písní a remaky filmů. Budoucím historikům: nazvěte naši dobu Érou vyhledávání rychlých odpovědí (a přidejte “povrchních ale,” chcete-li zapamatovatelnou zkratku). A tu po nás Časem hledání a nalézání – pokud ti, kteří rozdíl mezi vyhledáváním a hledáním ještě vnímají, mezitím neumřou na nadbytečnost.

Výše naznačenou připravenost, bdělost a ostražitost jsem si naordinoval na rok 2017. Nazývám jej proto Rokem vnitřního kompasu. Zkráceně “rovnitko”. Pod tímhle hashtagem budu tohle své roční téma uvádět, kdekoli bude třeba. Zvlášť tady, na Pozorném konečnu, které si od začátku klade za cíl věnovat pozornost jen tomu, co skutečně stojí za to. Rovnítko má i druhý význam: vyrovnání se. Spíš se sebou než s ostatními. A třetí: vyrovnanost. Vnitřní i vnější. Vybalancování sebe i světa do zprvu křehké, ale čím dál pevnější rovnováhy. A bonusovou: nevyvyšovat se nad jedny ani neponižovat pod druhé.

Všechno je jedno – jedna energie, součást sjednocujícího celku. Oddělené, vzájemně nezávislé individuality jsou jen konstrukt, šalba, pohled krasohledem ze střípků Zlého zrcadla. Vždycky platilo, platí a bude platit čím dál víc: Já jsem ty a ty jsi já. Vše ve všem a všude kolem. Pachtění se po výjimečnosti z odstupu vypadá jen jako bubliny praskající na hladině. Z větší dálky jako pěna. A z absolutního nadhledu jen jako šum. A ten, jak známo, lze odfiltrovat snadno. Byť je občas pozoruhodné honbu po přeludech sledovat.

Ambice coby jed posilující vlastní, nepodstatnou důležitost, v konečném důsledku banální a zapomenutelnou. Utrejch přinášející zdánlivě opak, ale v tom podstatném naopak stagnaci, zaseknutí a ustrnutí. Soutěživost coby snaha ega dokázat především sobě, že jsme nejlepší. Že jedna součást celku v subjektivně zvoleném kritériu kvalitativně převyšuje ostatní. Snaha chytřejších a nadanějších poměřovat vše přes inteligenci a talent. Touha líbivých dle estetických kritérií té které doby bazírovat na subjektivní vnější kráse. Tlak materiálně zajištěnějších na měřítko ve formě peněz a výdobytků za ně směnitelných. Téměř každý je postižen podobně zkreslenou optikou. Občas se šanuji, že má vlastní kritéria mají největší váhu. Ve skutečnosti jsou založená na vrozených dispozicích, za něž nenesu sebemenší zásluhy.

Iluze chorobných ambicí, důrazu na pomýlené hodnoty a patetické nepřejícnosti jsem se přejedl k prasknutí v obou prvních dvacetiletkách svého života. V té první výběrová základka, letní tábory, souteže; vždy, všude a ve všem nejlepší, Talent, diplomy ověšená jednička – z dnešního pohledu vesměs prkotiny. Umět vyhrávat je užitečné, umět prohrávat ale jakbysmet – a hlavně vědět, že opojný pocit vítězství je pokaždé stejně jen krutě dočasný. Ve druhé dvacetiletce vejšky, korporátničení, kariéra… Pro mnohé opět elita, sám pro sebe fake, usínač na vavřínech a underachiever, který měl vždycky když už ne na víc, tak aspoň na něco úplně jiného. K čemu byl Juráčkovi úspěch u filmu, když stříbrným plátnem opovrhoval. Na co mně korporátní úspěchy, když mi kultura toho prostředí přijde k pláči… Nechat si vnutit cizí hodnoty, cíle a sny v prvním dvacetiletí je přirozené. Ve druhém politováníhodné. Ve třetím by to byla tragédie.

Mít tohle všechno pro, řekněme, druhou polovinu života vyřešené by bylo fajn. Nemám. Ale snažím se a polní travou nechávám s klidným srdcem cpát se ostatní. Low profile, stranění se davů a skrývání se před veřejným životem coby cesta ke kýženému klidu na práci mi vyhovovalo i dřív, je to jen návrat k osvědčenému. O návratu k činnostem, které mě činívaly šťastným a ke způsobu života, který jsem vedl dřív, bude “rovnitko” možná nejvíc. V souladu s celoživotním mottem “JINAK”. Vždycky, když něco dělali všichni, znuděně jsem odcházel, i kdyby mě to původně, samotného, bavilo sebevíc. Naopak pokaždé, když jediný cosi v koutku kutil, lákalo mě to a fascinovalo. Neprošlapané cesty si těžkým sněhem obalenými sněhulemi produpávat sám byla ale odjakživa ta největší radost.

Oproti tomu přidat se k většině mi většinou nakonec přináší hořké zklamání, trpké rozčarování a odporně nasládlou trudnomyslnost. Marná touha zapadnout pokaždé končí ještě větší propastí. Ale nejsem v tom zdaleka sám a to je dobré vědět.

Redefinoval jsem se, jak jen to šlo. Z nesmělého samotáře jsem to přes filmově-skladatelské období vzal do akademického prostředí, odkud mě, těsně předtím, než by mě ten umělý svět pro praxi zničil, vytáhli do korporátu – a pak šup na pár let do pozice táty na rodičovské. Doposud nejsmysluplnější role, s velkou rezervou. Ušel jsem kus cesty, třebaže často špatným směrem. Ale kdo a hlavně kdy může tohle posoudit…

V posledním roce před čtvrtým křížkem jsem si vyzkoušel mj. to, co mě znervózňovalo a strašilo, nejen z trapného chlapského hecu dokázat sám sobě, že i na to mám. Dva projekty, které mi pomohly přiblížit se aspoň trošku otrkanosti, voraženosti a suverenitě let předchozích. Efekt “Do místnosti vešel Martínek” už ale z velké části vyprchal a jeho nositel zjistil, že neokázalá umírněnost mu nejen svědčí víc, protože přináší kýžený klid, ale má i větší sílu. Na rodičovské člověk okorá, zrezne, lokty se mu obrousí do tenisákovitě hebké kulatosti a až pak teprve dojde k prozření, že tak to má být, že žezlo lze další generaci předat nejen s klidem v duši, ale i s ulehčením a radostí.

Na prahu páté dekády přišlo nalezení nové cesty. Vyústění z křižovatky, na kterou ostatní pěšiny i dálnice tu křivolace, tu přímo vedly. Vydávání knížek. V Česku, kór pro nováčka, a v žánru, který vydává každý druhý, k nezaplacení. Nákladů. 😉 Ale Nietzche měl recht: zatím mě to nezabilo a do nového roku vstupuji silnější než kdy dřív. Zranitelnost nás, kteří si ji připustí, činí silnějšími všechny.

V novém roce si chci víc číst. Ale jen písmenka, která za to opravdu stojí (a některá z nich třeba i vydat). Proto posílám do světa tenhle text. Abyste se na mě, moji milí a mé drahé, nezlobili. Když vás budu zahloubaně pozorovat jen z povzdálí a nezapojovat se tak, jako dřív.

Jsou dva druhy lidí. Konzumenti a tvůrci. A pak mutanti balancující na pomezí. Mezi ty patřím. Jenže proto, abych mohl tvořit smysluplně – což má pro vás i pro mě větší hodnotu než povrchní postřehy, kokotinky a legrácky – musím tu druhou stranu rovnice, která je o oné spotřebě, podřídit přísné selekci. Každý status na facebooku, každý tweet, každý veřejný výkřik soutěží s tou nejnádhernější literaturou na světě, s odhalováním nejmoudřejších a nejpřelomovějších poznatků a s hlubším hledáním Toho Něčeho (protože Pravda je přece omyl) v sobě samém.

Smlouvy plné kompromisů jsem uzavíral dnes a denně poslední dekádu, zkuste tedy pochopit mou dobrými záměry motivovanou snahu učinit tomu přítrž a být možná méně in, zato víc inside. Na twitteru si měsíční přestávky dělám už pár let několikrát do roka, na facebooku i půlroční. Rád bych zmizel na celý rok, ale cítím zodpovědnost stejně tak ke kolegům a majitelům práv jako ke sledujícím (tedy předplatitelům, byť jejich cenou nejsou peníze, ale čas, pozornost a mnohdy i loajalita). Navíc jsem pár projektů už přislíbil a je třeba vždy dodržet slovo. Lámu si už skoro rok hlavu s tím, jak na to a pořád jsem si nezvolil tu správnou cestu. Naleznu ji snad v průběhu.

Na rok 2017 mám krom dlouhodobé touhy vyhořelcovy doskládat rozepsané muziky připravený rozsáhlý seznam všeho, co chci číst, poslouchat i zhlédnout. Budou vznikat nová díla a já jim občas neodolám. Ale budu tak pokaždé činit s vědomím, že se jim věnuji na úkor těch prověřených časem. A že čas můj se krátí. A že všechno to nemám šanci stihnout. Takže to bude válka hodnot s pseudopřínosy, vůle s pozlátky požitků, odvěký souboj mezi starým a novým.

Víc konkrétní být nepotřebuju ani nechci. Od toho tu jsou další dny a týdny nového roku. Bude-li se mi chtít něco přidat, dodat, téma rozšířit, vždy se budu snažit nezapomenout na štítek “rovnitko,” abychom si to mohli vy i já sám dát všechno do kontextu, najít vztahy a návaznosti, vršit Aha momenty na jeden možná nedosažitelný, přesto však žádoucí AHA monument.

Ale nebojte se, platí to, co jsem psal v úvodu: jsem pořád jen puberťák, pitomin se vyvarovat nehodlám, to zas prr. Jen ten důraz bude jinde.

Nechť v novém roce činíte moudřejší rozhodnutí než v tom starém, stejně nevratném. Ať jste zdraví a šťastní a nalézáte smysl i v těch nejtitěrnějších činnostech, událostech a situacích. Ať máte sílu postavit se celému světu i sobě samým. A ať je vaše bezprostřední okolí tolerantní, chápavé a shovívavé – na všechny ostatní se můžete vykvajznout.

Přelomový nebo neměnný, podle toho, jak sami chcete, rok 2017 vám přeji od srdce a těším se na smysluplná setkání ve světě virtuálním i – kéž – tom zdánlivě skutečném, tam venku, jak jsou stromy, řeky, hory, vzduch, sluníčko a zmrzlina se slaným karamelem.

Jan P. Martínek, brzké ranní hodiny Nového roku 2017

Osobní postřehy z Apple keynote

Včera proběhla další Apple keynote. Tentokrát jsem se na ni těšil, protože jsem věděl, že na ní nebude narozdíl od té minulé nejzábavnější tohle (a kdo jsem já, abych s Vox populi, vox Dei, nesouhlasil), nýbrž představení nového hardware.

Z mých předpovědí vyšlo všechno až na jednu prognózu. Z mých přání vyšla všechna až na jedno. Více níže. read more »

Sto dní, které otřásly (mým) světem

Letošní The 100 Day Project jsem zaregistroval teprve ve chvíli, kdy už tři týdny běžel. Pokud jej neznáte, vězte, že v něm jde o to kreativně se zhostit jednoduché myšlenky a tu rozvíjet sto po sobě jdoucích dní. Cílem je vybuzení tvůrčího ducha, který dřímá v každém z nás. V popisu projektu mezi řádky vyčtete víru v kreativitu coby návyk. Neříkám, že s tímhle názorem souhlasím stoprocentně, ale coby člověk tvůrčí tak nějak přirozeně, odjakživa a až závisle, mě to zaujalo a řekl jsem si, že to zkusím.

Letošní, třetí celosvětový ročník, ofiko začal 22. ledna, ale o datum nejde, to si každý zvolí, jak mu vyhovuje. Podstatné je vydržet poctivě dělat zvolenou činnost po dobu oné stovky dní.

read more »

Proč jsem Applistou

Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi. (Proč ne “zčistajasna”? Protože Čapek.) Např. má virtuální kamarádka, kterou možná znáte z Twitteru coby Vě(t)rnou, se mě na základě mého tři dny mladého textu o mých zkušenostech s Macbookem zeptala: “Jsem zarputilá anti-applistka, takže bych moc ocenila, jestli pro mě někdy najdeš pár minut na to mi napsat, co tě k užívání Maců vede. Protože mám pocit, že od tebe to bude racionální a to mě zajímá : ) já to pořád vnímám hlavně jako ukázkovou navoněnou a předraženou zdechlinu z učebnic marketingu : )”

Coby ovečka jsem byl nejdřív samozřejmě iracionálně uražen. A protože je tazatelka chytrá holka, kterou nejde jen tak opít, ať už rohlíkem nebo kalvádosem, začal jsem sepisovat, co mě vlastně k těm jabkům přivedlo a co mě u nich pořád drží.

Po chvíli psaní jsem zažíval čím dál silnější pocit déjà vu. Tyhle stavy si normálně užívám, ale většinou během nich nevím, co bude dál, což je ostatně jejich základ – podle jedné z teorií vznikají časovým zpožděním přenosu z jedné mozkové hemisféry do druhé. Tentokrát jsem ten pocit hacknul, jak říkáte vy, mladí, a věděl, co bude následovat. Pak mi to došlo.

img-alternative-text

Před dvěma lety jsem pro magazín SuperApple napsal článek o svém přerodu z hulánoidního Microsofťáka na zapřisáhlého Applistu. Už jsem úplně zapomněl, v čem jsem to tenkrát smolil, kde to mám a jak se to jmenovalo, ale po chvíli hledání jsem inkriminovaný text dohledal na Google Drive; zřejmě jsem tenkrát měl přechodné (je nějaké jiné?) Google Docs období. A víte co? Ten text je z pohledu životního frmolu sice zastaralý, ale to hlavní v něm je. Takže ho níže nakopírovávám, byť dnes už bych to napsal úplně jinak, mažu nepodstatné, opoznámkovávám aktuální a doufám, že otázku za milión alespoň částečně uspokojivě zodpovím. Nejlepší bude, když to budete brát jako vzpomínání starého páprdy: pokud na takové nemáte náladu, prostě nečtěte dál – a v opačném případě si nestěžujte.

read more »

Macbook – a dvanáctka!

Zdarec, barde, rád tě vidím, long time no see… Jo, dobrý večer, dám… Co piješ? Ciwe, rovnou? No to dopadnem… Tak mně taky jednu, prosím vás. Děkuju.

Abych tě zasvětil do situace. Kámoš (pozn. šéfredaktora: dnes má svátek – gratulujeme!) tweetnul o náhražce MagSafe pro macbook, kterou jsem mu onehdy doporučil, načež ňákej z takovejch těch zaprdlejch kverulantů reagoval ve smyslu “je to bída, všichni venku brečej”, no a já, protože tyhle trolly neumím pokaždý po zásluze vyignorovávat, jsem mu odepsal, že pro mě nejlepší laptop ever. Načež se to rozjelo. On mlel cosi o tom, že tomu všechno chybí, já odepsal, že stejní prosťáčci před lety brečeli, že netbooky nemaj CD/DVD mechaniky, on zas, že je to od Applu vydávání starejch věcí za nový, přidal dávno vyčichlou informaci o jedinym portu, nesmysl o míň kvalitní klávesnici, blablabla, ukončil jsem to s tím, že bez delší osobní zkušenosti to nemá smysl hodnotit. Což je fakt.

Mělo zůstat při tom, jenže já se neprozřetelně do pléna zeptal, jestli by byl zájem o to, abych napsal o tý svý dlouhodobý zkušenosti. A lidi to sdíleli a lajkovali jako diví. Takže to teď budu muset napsat. Což se mi strašně nechce. Naposledy jsem se pustil do rozboru Watch, z čehož nakonec byl čtyřdílnej seriál a na to fakt nemám čas ani náladu. Notabene u nás na dva dny zkejsla kámoška, páč jí na přestupu ulítlo éro do Maroka – před chvílí psala, že spala na Sahaře a prej boží zážitek – a teď jsem měl čtyři dny sokolíky na povel jen sám, páč žena byla pryč, takže není času na hlupoty. Ale že vím, žes plánoval tu dvanáctku koupit mladý, až půjde do frontový linie po mateřský a chtěl slyšet, co já na něj, tak mě tu máš a páč produktivita je mý druhý jméno, to svý povídání si natočím na diktafon a pak ho prostě jen přepíšu a je to. Je to pro tebe OK? Supr. Tak pome, buddy.
read more »

Pozorné workflow

Ptávají se mne mí efektivní, čas bláhově plánující kamarádi, zdalipak mohu smysluplně využíti applí hodinky, když už mám Mac, iPhone a iPad a že prý to mé workflow by chtěli vidět.

Vždycky v takových případech antiatkinsonovsky dělám, že vím, co to cizí slovo znamená, pak odpovím “Jo” a dodám, že jim to jednou vysvětlím. No a protože je sobota, kdy se ty rozkošné věcičky mimořádně sejdou pospolu, využívám příležitosti a prokazuji, že to smysl má:

read more »

Slušnost není ctnost

Jsem učitelské dítě. Vyrůstal jsem s jednou základní poučkou, kterou mám do mozku vtisknutou natolik, že se jí nikdy nikde nezpronevěřím: “Jděte příkladem. Zdravte, proste, děkujte.” Slušné vychování považuji za samozřejmou výbavu když už ne každého Evropana, tak alespoň Čecha žijícího v jednadvacátém století.

Spousta lidí to tak nemá. Všímám si jedinců, kteří chování, jež já považuji za standardní, vydávají za svou výsadu, ctnost, odvahu. Čítávám statusy na sociálních sítích o tom, že jejich pisatelé pustili někoho sednout v metru, převedli nevidomého přes přechod pro chodce, ba dokonce, považte, hrdinně vykali Vietnamci ve večerce a navrch ho pozdravili. Dobře oni, drsňáci!

read more »