Sto dní, které otřásly (mým) světem

Letošní The 100 Day Project jsem zaregistroval teprve ve chvíli, kdy už tři týdny běžel. Pokud jej neznáte, vězte, že v něm jde o to kreativně se zhostit jednoduché myšlenky a tu rozvíjet sto po sobě jdoucích dní. Cílem je vybuzení tvůrčího ducha, který dřímá v každém z nás. V popisu projektu mezi řádky vyčtete víru v kreativitu coby návyk. Neříkám, že s tímhle názorem souhlasím stoprocentně, ale coby člověk tvůrčí tak nějak přirozeně, odjakživa a až závisle, mě to zaujalo a řekl jsem si, že to zkusím.

Letošní, třetí celosvětový ročník, ofiko začal 22. ledna, ale o datum nejde, to si každý zvolí, jak mu vyhovuje. Podstatné je vydržet poctivě dělat zvolenou činnost po dobu oné stovky dní.

read more »

Proč jsem Applistou

Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi. (Proč ne “zčistajasna”? Protože Čapek.) Např. má virtuální kamarádka, kterou možná znáte z Twitteru coby Vě(t)rnou, se mě na základě mého tři dny mladého textu o mých zkušenostech s Macbookem zeptala: “Jsem zarputilá anti-applistka, takže bych moc ocenila, jestli pro mě někdy najdeš pár minut na to mi napsat, co tě k užívání Maců vede. Protože mám pocit, že od tebe to bude racionální a to mě zajímá : ) já to pořád vnímám hlavně jako ukázkovou navoněnou a předraženou zdechlinu z učebnic marketingu : )”

Coby ovečka jsem byl nejdřív samozřejmě iracionálně uražen. A protože je tazatelka chytrá holka, kterou nejde jen tak opít, ať už rohlíkem nebo kalvádosem, začal jsem sepisovat, co mě vlastně k těm jabkům přivedlo a co mě u nich pořád drží.

Po chvíli psaní jsem zažíval čím dál silnější pocit déjà vu. Tyhle stavy si normálně užívám, ale většinou během nich nevím, co bude dál, což je ostatně jejich základ – podle jedné z teorií vznikají časovým zpožděním přenosu z jedné mozkové hemisféry do druhé. Tentokrát jsem ten pocit hacknul, jak říkáte vy, mladí, a věděl, co bude následovat. Pak mi to došlo.

img-alternative-text

Před dvěma lety jsem pro magazín SuperApple napsal článek o svém přerodu z hulánoidního Microsofťáka na zapřisáhlého Applistu. Už jsem úplně zapomněl, v čem jsem to tenkrát smolil, kde to mám a jak se to jmenovalo, ale po chvíli hledání jsem inkriminovaný text dohledal na Google Drive; zřejmě jsem tenkrát měl přechodné (je nějaké jiné?) Google Docs období. A víte co? Ten text je z pohledu životního frmolu sice zastaralý, ale to hlavní v něm je. Takže ho níže nakopírovávám, byť dnes už bych to napsal úplně jinak, mažu nepodstatné, opoznámkovávám aktuální a doufám, že otázku za milión alespoň částečně uspokojivě zodpovím. Nejlepší bude, když to budete brát jako vzpomínání starého páprdy: pokud na takové nemáte náladu, prostě nečtěte dál – a v opačném případě si nestěžujte.

read more »

Macbook – a dvanáctka!

Zdarec, barde, rád tě vidím, long time no see… Jo, dobrý večer, dám… Co piješ? Ciwe, rovnou? No to dopadnem… Tak mně taky jednu, prosím vás. Děkuju.

Abych tě zasvětil do situace. Kámoš (pozn. šéfredaktora: dnes má svátek – gratulujeme!) tweetnul o náhražce MagSafe pro macbook, kterou jsem mu onehdy doporučil, načež ňákej z takovejch těch zaprdlejch kverulantů reagoval ve smyslu “je to bída, všichni venku brečej”, no a já, protože tyhle trolly neumím pokaždý po zásluze vyignorovávat, jsem mu odepsal, že pro mě nejlepší laptop ever. Načež se to rozjelo. On mlel cosi o tom, že tomu všechno chybí, já odepsal, že stejní prosťáčci před lety brečeli, že netbooky nemaj CD/DVD mechaniky, on zas, že je to od Applu vydávání starejch věcí za nový, přidal dávno vyčichlou informaci o jedinym portu, nesmysl o míň kvalitní klávesnici, blablabla, ukončil jsem to s tím, že bez delší osobní zkušenosti to nemá smysl hodnotit. Což je fakt.

Mělo zůstat při tom, jenže já se neprozřetelně do pléna zeptal, jestli by byl zájem o to, abych napsal o tý svý dlouhodobý zkušenosti. A lidi to sdíleli a lajkovali jako diví. Takže to teď budu muset napsat. Což se mi strašně nechce. Naposledy jsem se pustil do rozboru Watch, z čehož nakonec byl čtyřdílnej seriál a na to fakt nemám čas ani náladu. Notabene u nás na dva dny zkejsla kámoška, páč jí na přestupu ulítlo éro do Maroka – před chvílí psala, že spala na Sahaře a prej boží zážitek – a teď jsem měl čtyři dny sokolíky na povel jen sám, páč žena byla pryč, takže není času na hlupoty. Ale že vím, žes plánoval tu dvanáctku koupit mladý, až půjde do frontový linie po mateřský a chtěl slyšet, co já na něj, tak mě tu máš a páč produktivita je mý druhý jméno, to svý povídání si natočím na diktafon a pak ho prostě jen přepíšu a je to. Je to pro tebe OK? Supr. Tak pome, buddy.
read more »

Pozorné workflow

Ptávají se mne mí efektivní, čas bláhově plánující kamarádi, zdalipak mohu smysluplně využíti applí hodinky, když už mám Mac, iPhone a iPad a že prý to mé workflow by chtěli vidět.

Vždycky v takových případech antiatkinsonovsky dělám, že vím, co to cizí slovo znamená, pak odpovím “Jo” a dodám, že jim to jednou vysvětlím. No a protože je sobota, kdy se ty rozkošné věcičky mimořádně sejdou pospolu, využívám příležitosti a prokazuji, že to smysl má:

read more »

Slušnost není ctnost

Jsem učitelské dítě. Vyrůstal jsem s jednou základní poučkou, kterou mám do mozku vtisknutou natolik, že se jí nikdy nikde nezpronevěřím: “Jděte příkladem. Zdravte, proste, děkujte.” Slušné vychování považuji za samozřejmou výbavu když už ne každého Evropana, tak alespoň Čecha žijícího v jednadvacátém století.

Spousta lidí to tak nemá. Všímám si jedinců, kteří chování, jež já považuji za standardní, vydávají za svou výsadu, ctnost, odvahu. Čítávám statusy na sociálních sítích o tom, že jejich pisatelé pustili někoho sednout v metru, převedli nevidomého přes přechod pro chodce, ba dokonce, považte, hrdinně vykali Vietnamci ve večerce a navrch ho pozdravili. Dobře oni, drsňáci!

read more »

Jiný pohled na případ šikanované učitelky

Prolog

Tohle je má první vzpomínka na střední školu.

trebesin

Je září roku 1991, do chodby před školní jídelnou proudí baboletní sluneční paprsky a já si nenápadně prohlížím zdánlivě dospělé lidi, stojící ve frontě na oběd přede mnou. Je mi čtrnáct, vyučující mi vykají, což je mi nepříjemné, přemýšlím o tom, jak přežiju prvák. Všichni kolem jsou cizí, vývařovna polyká jednoho po druhém a já se snažím být neviditelný. “Pocem, cos to řek’?” vytrhne mě z dumání o apokalyptické budoucnosti rozezlený mužský hlas.

read more »

Od zítřka nečaruji

Byl pozdní večer, poslední leden, večerní leden, byl odchodu čas.

adios

read more »

Jak jsem otevíral Apple Store

Wish-list. Seznam přání. Pro hodně lidí spíš věcí. Našli bychom na něm auta, domy, elektroniku, šperky a kdesi cosi. Taky jsem takový míval. Ale jakmile jsem, poměrně záhy, zjistil, že na většinu věcí, které chci, si můžu vydělat a pak si je prostě koupit, ztratily pro mě auru magična a nedosažitelna. To, co si mohu, resp. opravdu chci koupit, si od těch dob připisuji na seznamy nákupní, zatímco na svém wish-listu vedu výhradně zážitky.

Jedním z takových mých přání bylo už pár let zúčastnit se otevření Apple Store. Poměrně snadno splnitelné, když si uvědomíme, že těchle applích obchůdků je už po světě 460 a každoročně pár dalších přibyde. Chtěl jsem zažít pocity prvních návštěvníků, jimž profesionální roztleskávači dávají najevo nadšení, radost a úctu k jejich peněže… loajalitě, být u toho entuziastického teátru, který se pak v podobě videí dostává na keynotes Applu; na vlastní kůži zakusit, jaké je to, být součástí davu poblázněného produkty téhle jedinečné firmy s bezkonkurenční věrností fanoušků.

Protože mám to štěstí žít ve městě, kde byl Apple Store dlouhodobě plánován, už pár měsíců jsem věděl, že si tohle své skromné přání splním. Stalo se tak předevčírem, v sobotu 19.9. a protože pár lidí vyjádřilo přání, že by si o mé zkušenosti rádi přečetli, píšu tyto řádky.

read more »

Tlačenka s kávou aneb Cenné poznatky ze včerejška

Včera mě překvapily reakce na dva mé tweety. Tak jsem si je sem stručně shrnul.

Poznatek první

Že se bude 40+ lidem líbit fotka tlačenky, s jejíž zveřejněním jsem notabene váhal kvůli veg(etari)anským kamarádům (sorry, chlapci a děvčata), upřímně nechápu. Ale tak nějak vlastenecky mě to hřeje u sérdce.

Škoda, že ta tláča zdaleka nebyla tak dokonalá, jako nejlepší tlačenka na světě, kterou dělával hospodský Jirka, jenž na můj pozdrav po příchodu do putyky už rovnou odpovídával, "Čaonzo, hodně cíby, už pro ni letim…"

Poznatek druhý

Víc lidí včera sdílelo můj tweet srovnávající cenu kávy a hudby. Pár dalších nepochopilo základ sdělení a polemizovalo, má-li jít o flame nebo o trollení (načež usilovně trolíkovalo). Ani o jedno.

CJUs0bSXAAAhqz1

Místo kávy (o kterou tam vlastně ani nešlo) si lze dosadit spoustu luxusu, který si dopřáváme, třeba i denně. Cíga, pivko, limonádičky, čokoládičky a já nevím co ještě (u mě to bývají hotovky z lenosti). A místo jedné písně v hodnotě dolaru si představte rovnou celé album v ceně deseti. A nebo dokonce něčí kompletní diskografii, tedy celoživotní dílo. A pak srovnávejte hodnoty a "hodnoty".

"Neber mi kafe" (nebo cokoli dalšího) – tak se perou většinou ti, kteří za hudbu, filmy nebo software odmítají platit, protože to jde všechno ukrást a za ušetřené peníze si koupit něco, co "dovopravdy potřebuješ," rozuměj něco, co tak snadno ukrást nelze. Jednoduchý život sobecky neempatických materialistů.

A tohle je jeden z důvodů, proč jsem před dvěma týdny začal psát svůj seriál o hudbě, který má hotový sice jen první díl, ale který třeba u některých tohle zaslepené, resp. zahlušené vnímání umění coby to-co-se-někde-stáhne-jednou-poslechne-nebo-zhlédne-a-jde-se-dál změní aspoň u někoho.

Nekonečné vesmíry jazzu

Jedna z mých nejstarších vzpomínek je pohled na tátovu diskotéku, z úhlu, který může znát jen malé dítě. Desítky desek, které ke mně svými magicky přitažlivými obaly promlouvaly dlouho předtím, než jsem si je poslechl, mnohem dřív, než jsem je skutečně slyšel.

read more »