Monthly Archives: April 2015

Uncategorized

Za květen pozorný, vnímavý, analogový

Dělám si ji výrazněji dva roky. Dříve spontánně, poslední rok plánovaně. Digitální dovolenou. Je-li delší, třeba minule půlroční na Facebooku, jsou to přímo digitální prázdniny.

Spíš bývá ale kratší, jako ty měsíční na Twitteru. V součtu by to nicméně vždycky měla být polovina každého roku bez svodů sítí. A ne, nahradit jeden kanál druhým neplatí, počítá se jen naprosté zmizení – řečeno s Marsellusem z Pulp Fiction, zmizet a zůstat zmizelej. Aspoň na tu blahodárnou chvíli nerozptylovat pozornost, nepřepínat, neřešit.

Pár měsíců v hlavě (ne)řeším několik záležitostí, které nerozseknu, dokud se neodříznu pořádně. Takže květen si dám nejen tradičně bez sockosítí, ale v prvním týdnu taky bez technologií.

Protože jsem (pře)slušně(le) vychovaný chlapec, pokaždé se děsím toho, kolik lidí mě obvyklými kanály shání a má mě za nevychovance, který nereaguje. Proto dávám dopředu vědět, že a jak dlouho “tu” nebudu.

Přesně před rokem jsem svůj digitální půst odstartoval opušťákem (tak trochu o tom píšu v tomhle článku) a protože se to osvědčilo, tentokrát jím začnu opět:

Na Svátek práce se odříznu od sociálních sítí, o víkendu si ještě užiju prcky a ženu a v pondělí 4.5. opustím až do dalšího týdne jak rodinku, tak veškeré berličky od iPhonu přes iPad po Mac. Takhle “nahej v trní” jsem nebyl snad dvacet let a to je napováženou.

Během aktuálního digipůstu si “promedituji” několik záležitostí, které potřebuji vyřešit. Od těch zásadních, osobních, životně důležitých, až po zdánlivě povrchní pakárničky, které k tomu šťastnému, smysluplnému a užitečnému životu vedou jakbysmet.

V korporaci jsem si před dovolenou vždycky nastavovával tzv. Automatickou odpověď v nepřítomnosti. Ale pak stejně dovču proseděl na mailu, ve strachu, že beze mě se stopro něco podělá. Mí vendoři si dobře pamatují veselé e-mailové debaty ve tři v noci, ale vrchol nastal před čtyřmi lety, kdy jsem na Kubě kvůli konektivitě let devadesátých zanedbával těhotnou přítelkyni. Takhle vyhoříte natotata. Nevermore, jak říká Poeův Havran.

Nuže, auto reply my ass a těch pár lidí, jichž se to týká, neboť se mnou jsou v častém virtuálním kontaktu, raději s omluvou informuji předem: na telefonu během relevantních dní nebudu ani pro svou rodinu a nejlepší kamarády, na sociálních sítích celý měsíc taky pro nikoho. Na maily i jiné zprávy, které mi budou doručeny, odpovím po návratu mezi lid zasíťovaný.

Díky za pochopení a kdybyste se chtěli (původně jsem tu měl “a mohli”, ale alibisty Pozorné konečno nepodporuje) přidat, neváhejte. A jestli se pochopení nekoná, nevadí – mně i mým nejbližším tyhle mé digitální výpadky pomáhají až zázračně a o nás tu jde především.

Mějte se a moc neblázněte, vždyť venku všechno kvete, do sebe zahleděný internetový světe!

Aktualizace 2.5.2017: Text výše je dva roky starý. Loni v dubnu jsem se na něj odkázal a prožil květen opět v souladu s ním. Letos vyšel 1. máj tak pěkně, že ten pravý offline květen (až na to počasí) začínám až dnes, v úterý 2.5. (byť už minulý týden jsem tři dny pauzíroval). S jednou úpravou: vytvořím-li něco, o co by svět neměl zůstat ochuzen, dám mu o tom vědět. O všechno, o co by ochuzen zůstat mohl, ba dokonce často i měl, ochuzen stejně nebude, neboť mu to poskytnou ostatní (není-liž pravda, sledovači a neúnavní šiřitelé slávy Ovčáčků a jiných exhibicionistů?). Což mi připomíná, že bych rád připomněl kamarádům (ti, o něž jde, vědí): neposílejte mi simvás odkazy na twitter (a jiné) vtipnůstky a blbůstky; nebudu na ně klikat. Díky za pochopení a pokud se přidáte, nechť je vám to ku prospěchu – potřebujete to jako sůl, věřte mi.

Třešeň kvetoucí

Uncategorized

Dobrodruh Johnnie Walker vyráží

Pro mě to začalo tak, že jsem pár dní před svou předposlední digitální dietou uveřejnil tenhle tweet o tom, že daruji ten “nejelegantnější chytrý krokoměr všech dob, Misfit Shine”, s odkazem na článek, v němž je mé v podstatě jediné kritérium výběru vítěze: napsat nejlepší příběh, proč bych měl krokoměr darovat tomu kterému příběháři.

Když mi o týden později napsal do té doby mi neznámý Jan Konvička tenhle tweet, tušil jsem, že to už nic nepřekoná.


read more »

Uncategorized

Zlatý David – hejtíček a přáníčko

Když bylo předloni oznámeno předávání cen Zlatý David, řekl jsem si, ale jo, proč ne. Hlasovat v něčem takovém by mě sice ani nenapadlo, taková činnost je u mě v navždy uzamčeném šuplíku Bad Karma, ale Hudební masakry jsem tehdy občas čítával a říkal si, budou-li ty anticeny takhle svěží, vtipné nebo aspoň zábavné, smysl mají.

zlatydavid

Co se týče prvního ročníku, z vítězů si pamatuju jen idiota z jakési reality show, jehož jméno si při nejlepší vůli nevybavím a jehož existenci registruji jen kvůli extempore během předávání.

Loňský ročník si nevybavuji vůbec, zřejmě jsem si vůbec nevšiml, že se koná.

A ten letošní jsem zaregistroval až před pár minutami, díky tomuhle článku. Na první pohled mě zaujala jedna věc: neznám žádného z vítězů a pravděpodobně (nehledal jsem to) ani z nominovaných. Což je dobře. Nikdo z nich nemá takové promo, aby mohl prudit někoho, kdo pseudohudbu ignoruje. Na druhou stranu si pak člověk říká, proč takové ceny, které na chvilku vytáhnou z hudební stoky na pofiderní výsluní patlaly, které stačí nevnímat a oni už odpadnou sami.

Ale proč mi to vůbec stojí stojí za pozornost: jednoho z vítězů přece jen znám. Cenu za nejhorší klip získala Ivana Gottová za Být stále mlád. To neškodné přáníčko bylo veřejné překvápko pro Karla Gotta k mistrovým pětasedmdesátinám. Když jsem klip tehdy, v ten správný den, viděl, měl jsem z toho tyto dojmy: paní Gottová to jakž takž odintonuje, její – a Karlovy – holčičky jsou roztomilé, text je v rámci cílovky zábavný, Michal David by na záběrech být nemusel, podtrženo a sečteno, nic, co by mě nebo kohokoli jiného uráželo. A i kdyby, bylo to přece nekomerční a navíc pro Karla, jehož tvorbu nemám potřebu hodnotit, tak proč to činit u narozeninového dárku pro něj.

A teď, po x měsících, čtu o tom, že ten údajně “nepovedený” klip byl nejhorším klipem roku 2014 v České republice. To jako fakt? Kdybych chtěl zabřednout do všech těch videoklipových trapností zejména českých pseudorapperů, vsadím se, že najdu minimálně tři mnohem horší dílka, tak, aby obsadila stupně diskutabilních vítězů.

Přemýšlím, proč tedy klip Ivany Gottové obdržel tuhle nelichotivou anticenu a vychází mi z toho jen to, co bývá v pozadí spousty aktivit odehrávajících se v Česku: poťouchlost, zlomyslnost, případně závist. Nevím, jakým způsobem se v antisoutěži hlasuje, ale tenhle nekomerční klípek pro potěchu jednoho stárnoucího zpěváka a jeho fanbase se v prvé řadě vůbec neměl ocitnout v nominacích a tím spíš neměl vyhrát. Mnohem nevkusnější než klip samotný je fakt, že se tak stalo, navíc je to necitlivé a nevhodné.

Když jsem na začátku psal, že jsem kdysi čítával Hudební masakry, je to proto, že mě ta tématika záhy omrzela. Aby ty články byly objevné, musely lovit fakt hodně hluboko. Číst si o lidech, jejichž hudba by se ke mně zaplaťpámbu jinak nedostala, nemá smysl. Tím spíš mám radost, že Jarda Konáš, který za Masakry i Zlatým Davidem stojí, před rokem spoluzaložil a vede špičkový časopis Headliner, který naopak vypichuje to dobré na muzice nejen české.

Což mě přivádí k mému přání. Posledních pár let ignoruji ceny Anděl. Není to ani tak proto, že v době jejich konání nebývám v Česku, jako spíš z důvodu, že od doby, kdy tu šarádu vede partička kolem Leška Wronky, Františka to Janečka dnešní doby, není o co stát.

Milí organizátoři Zlatého Davida, co kdybyste se od příštího roku zaměřili na opačný pól hudební tvorby v Česku, vykvajzli se na diskutabilní paskvily – kam, opakuji, dárek Ivany Gottové jejímu manželovi k narozeninám fakt nepatří – a (nejen) já díky Vám třeba i objevil něco a někoho, co nebo kdo stojí za poslech?

A když už jsem tak chytrej, že si troufám poučovat, tak: Zůstanu-li záměrně u víceméně mainstreamu, z českých desek posledního roku, během něhož jsem se těšil hlavně na debut Františka Segrada (nakonec OK, ale nevracím se k němu) a novinky Lenky Dusilové (boží) a Vojty Dyka (všechny nevýrazné songy zaplaťpámbu přebíjí dokonalý “živý” přídavek), mě nakonec překvapivě nejvíc dostala Aneta Langerová, jejíž album je pro mě nakonec spolu s tím Lenčiným to, které poslouchám nejčastěji. A nebýt doporučení, ani by se ke mně nebylo dostalo.

Nuže, milí anticenaři, Vaše dosavadní snažení pro mě a vlastně nikoho už z definice nemá cenu, nicméně pokud své snažení propříště obrátíte naruby, třeba Vám ještě za rok budu vděčný za Vaše, tentokrát už bohulibé, snažení. Pokud přešaltrujete a vymyslíte ceny, které narozdíl od Andělů i Zlatého Davida přinesou do českých hudebních luhů a hájů smysl, úroveň a důstojnost, díky předem, těším se a budu s radostí Vaším fanouškem, šiřitelem a podporovatelem.