Category Archives: JamArt.Net

JamArt.Net

Hejno bez ptáků – jak kniha četla mě

Kočička s křidélky a hejno bez

 

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek je Létající jaguár. Ze spisovatele Josefa Formánka vytryskla za 11 hodin a 19 minut čistého času. Měl bych ji rád, i kdyby mu trvalo napsat ji déle, ale takhle to tím tuplem potvrzuje, že ten chlapík má kurevský talent – promiňte mi to slovo, ale Arnošt Lustig by mu přátelsky (“Ty kurvo, to je mistrovský dílo!”) nenadával nadarmo.

read more »

JamArt.Net

Nechtění – je první Ohlssonová lepší než Nesbø?

Není.

 

Tolik nejkratší recenze detektivní prvotiny Kristiny Ohlssonové. Proč ono soupeření? Marketing nakladatelů. Stejně jako ohánění se termínem skandinávská detektivka, i srovnávání jiných seveřanů s Nesbøm je nový sport. Podle jeho překladatelky do češtiny se jediná Ohlssonová (dále Kristina) může Nesbømu vyrovnat. Pokud tedy k tomuhle norskému autorovi v recenzi švédské detektivky odbočím, neplačte, můžete si za to sami.

read more »

JamArt.Net

Prayer for Google Reader

Dear Google Reader!

 

Last night, after several months of only occassionally thinking about you, I set to make order among my feeds. It was a lot of work; I went to bed after 2 AM. There were several reasons to doing so: First, I was angry that Reeder, the app I’d been using to deal with you on my iOS devices, still hadn’t included the possibility to add new feeds, plus, since Evernote changed some security-related sign-in stuff, the app hadn’t (and still hasn’t) been able to connect to it. So I was learning how to use Feedly (great alternative to both Reader and Reeder) which helped in half of the problems (adding feeds: check, send-to-Evernote: not yet).
 

The second reason I returned to you after all those months was that I felt angry at the social networks that sort of replaced you and even angrier at me that I let that shallow trend win over me, 140 characters at a time.

 

I enjoyed hanging out with you again.

 

And then, in the morning (CET) I found out you’re going to retire soon. Damn it! Coincidence? Synchronicity? It feels as if I was connected to your energy after all and I made one last resuscitation before Google even announced you’re done.

read more »

JamArt.Net

Nesbødně dlouhý Hole

Upozornění: Toto není recenze Nesbøho knihy. Nesbøho recenze by měl psát výhradně můj kamarád Marek Prchal. Tohle je multirecenze. Ty píšu výhradně .

read more »

JamArt.Net

Mé druhé kolo volební

O tom, jak zběsile jsem volil v prvním kole prezidentské volby, jsem psal tady. Mezi prvním a druhým kolem ale proběhla natolik intenzívní informační smršť, vedená jak chytráky, tak blbci, že jsem znejistěl – neváhal jsem, jestli to tam nedat tomu druhému chlapíkovi, ale jestli vůbec jít znovu dát hlas tomu “svému”.

read more »

JamArt.Net

Nech ho být aneb Nech Hobita Hobitem

Možná jsem neměl začínat Silmarillionem, nevím. Prostě si čtvrt století hledám cestu k Tolkienovi – fakt se snažím, chci ho mít rád, opravdu! – a jediné, co mě v rámci té mánie okolo něj bavilo, byla jeho biografie. Včera jsem s kamarádem, skalním fandou, dal filmového Hobita. Po dlouhém zvažování pro a proti zvítězila 2D verze v originále s titulky.

read more »

JamArt.Net

Moje volba prezidenta

10:56 Přistáváme na Havlovi. Osmnáctiměsíční syn během letu ani na chvilku nezabral, zlobil, neuklidnil ho Bob a dokonce ani Bobek.
 
10:59 Zjišťuji, že za pasem nemám svůj milovaný Fitbit.
 
11:15 Všichni už opustili éro, letuška si všímá mého horečnatého hledání a nabízí mi pomocnou ruku. Protože mám odjakživa úctu k autoritám ;-), přestávám nepublikovatelně klít a nechám krásku zapojit se. Vytváříme dvoučlennou rojnici.
 
11:25 Je to marné, říkám poletušce, díky moc, ale kašlete na to. Nalepujeme sedáky zpátky na suché zipy. Opouštím prázdné letadlo. Ostatní letušky se se mnou loučí upřímnými, profesionálně-aerolinkovými úsměvy.
 
11:26 V hale se připojuji k přítelkyni a synovi, který vypadá po letu dost unaveně.
 
11:29 Stále v hale. Nakupujeme potraviny v supermarketu, doma není jídlo.
 
11:36 Nastupujeme do autobusu směr Šárka. Stýská se mi po Fitbitu. Jsem z jeho ztráty smutný a přemýšlím, kde jsem ten bazmek mohl vytrousit.
 
11:45 Vystupujeme z autobusu.
 
11:51 Nalézáme auto přesně tam, kde jsem ho před měsícem a půl zaparkoval. Aspoň že tak.
 
11:55 Skla oškrábána, blahořečím vyhřívání toho předního, vyrážíme domů, na dědinu. Automatickým pohybem kontroluji Fitbit za pasem a dochází mi, že mně už pane neříká.
 
11:57 Malej usnul. Zjišťuji, že na levé straně nějak hůř zabírají brzdy. Nahlas radši nic neříkám.
 
12:59 Jsme doma. Venku je nádherně. Malej pořád spí. Zapínám vnitřní cirkulaci vzduchu a nechávám kluka dospat v nastartovaném autě. Musíš nechat omrknout ty brzdy, zapisuji si. Za ucho.
 
13:06 Zavazadla vynošena, doma je patnáct stupňů, nosím dovnitř dříví.
 
13:11 PePo došlo. Vybírám schránku a podpaluji třísky v krbu pomocí modré obálky a osmi volebních lístků.
 
13:13 Přítelkyně hlásí, že má hlad.
 
13:15 Vaříme, pečeme, smažíme. My dva – malej spí.
 
13:43 Dojídáme, děkujeme si vzájemně za spolupráci, gratulujeme k prvotřídním výkonům.
 
13:44 Nasedám do auta a vyjíždím k Obecnímu úřadu. Malej za mnou spí.
 
13:48 Parkuji před Obecním úřadem. Pohledem na mobil kontroluji čas. Mám na mě neobvykle velkou rezervu. 12 minut je můj nový osobák, jsem na sebe hrdý. Zabouchnu dveře a zamykám auto. Pro jistotu nakouknu dovnitř. Malej se probudil.
 
13:49 Oblékám prcka, hledáme čepičku.
 
13:51 Vcházíme do budovy Obecního úřadu. Komise už nás očividně nečekala. Zdravím. Zdraví. Pokládám hošíčka na zem, ať se proběhne.
 
13:52 “Občanský průkaz,” vyzývá mě předseda volební komise. “Holčičta še plávě puobudiua,” šišlá jedna ze členek komise na mžourajícího synáčka. Zjišťuji, že nemám občanku. Dal jsem ji na letišti přítelkyni do kabelky.
 
13:53 Ptám se, mohu-li použít řidičák. “Holčičta hajá,” zahlásí členka komise. “Nemůžete,” oznámí předseda. “Chlapeček,” odtuším. “Za pět minut jsem zpátky,” slibuji. Popadnu synáčka, který se plazí po zemi a vypadá při tom, jako by se tři dny pořádně nevyspal. Nasedáme opět do auta.
 
13:55 Jsme zpátky doma. Brali jsme to údajnou slepou ulicí, v protisměru jednosměrkou, tři rohy smykem. Vyměňuji potomka za občanku a valím zpátky na úřad.
 
13:58 Schody ke komisi beru po třech. “To bydlíte tak blízko nebo jste tak rychlej?” ptá se jiná členka volební komise. “Kombinace obou faktorů,” odpovídám s bušícím srdcem. Komise ze zasměje. Vkládám volební lístek do bílé obálky a ptám se: “Kolikátá jsem čárka?” Předseda po chvilce: “Šest set čtyřicátá osmá.” Šestistá čtyřicátá osmá, pomyslím si. “A zaručeně poslední,” řeknu nahlas. Při vhazování obálky do urny se ještě optám: “Z celkem možných…?” Zakvrdlám páčkou ústící ve slotu. “Tisíc čtyřicet,” sděluje teď již ready předseda. Obálka dopadá mezi ostatní. “Takže účast šedesát procent,” zapřemýšlím nahlas. “To je tady víc než krajský a senátní dohromady,” přisvědčí předseda. “Tak ať to dobře dopadne,” obdařím celou komisi úsměvem a rozloučím se.
 
14:01 Zpátky zas jednosměrkou. Dorazím domů. Václav Moravec právě ohlásil uzavření volebních místností. Televizáci u Hradu mají k dispozici rameno, záběry krásné, i ve Stověžaté je pěkně. Oddechnu si, políbím přítelkyni i robě, mám povznášející pocit. Čert vem Fitbit. Stihnul jsem to. Jen tak tak. Jako vždycky. Zaplaťpámbu.

 

15:52 Dopisuji tenhle post. Karel Schwarzenberg mi k tomu na ČT24 zpívá českou hymnu. Sborový vícehlas novinářů mu naštěstí helpne s intonací. Je to trochu dada, ale moc milé.
JamArt.Net

Žítkovské bohyně – svojská recenze audioknihy

Je tomu téměř rok, co se mi podařilo po čtrnáctiměsíčním plánování, dokončování projektů a přípravě těch nových odejít z práce. Měl jsem před sebou vidinu věnování se rodině, napravování všeho, co se mi podařilo během posledních šesti let pokazit a, jakkoli pateticky to zní, učení se znovu žít, prožívat, ponořit se do hudby, knih, oprášit staré koníčky. Jako první jsem měl v plánu zaměřit se na zdraví, zejména záda, zhuntovaná denně až dvacetihodinovými maratony vsedě u počítače. Proto jsem se někdy na přelomu února a března ocitl v jednom ošklivém malém městě ve středních Čechách, na masérské lavici.

 

read more »

JamArt.Net

Jerky Time Guy

Miluju prokrastinaci! Jsem nadšený jejím bezbřehým potenciálem a blahořečím Osudu, že mě jí obdařil. Proč? Protože díky ní vzniká spousta skvělých věcí. Člověk ví, že má před sebou důležité úkoly, jen se mu do nich teď právě nechce a tak si vymyslí nějaký jiný. Nedůležitý, neaktuální, ale takový, který ho těší. Třeba napsat článek o Jerky Time Guyovi.

read more »

JamArt.Net

ČSA: Jebeme zákazníky i charitu

O tom, kterak se se mnou ČSA nepáraly a kdo na to nakonec doplatil.

read more »