Cesta zmrzlého muže aneb do televize a zase zpátky

Úterý odpoledne

Začalo to, jak už to tak někdy bývá, telefonátem.

Včera, v úterý, mi volal někdo z čísla, které nemám uložené. Aha, kurýr, zaradoval jsem se. Byla to slečna z České televize. Že prý by mě potřebovali do zítřejšího (tedy dnešního) živého vysílání Studia 6, coby hlavního hosta do části, která se bude věnovat otcovské dovolené.

Vstávat v pět, no to ani náhodou, mihlo se mi hlavou. Nahlas jsem dal dohromady cosi o tom, že bych se musel domluvit se ženou a že se ještě ozvu.

Když jsme hovor ukončili, řekl jsem si jen, ty vole, co blbneš, pročs’ to neodmít rovnou…

Zavolal jsem ženě. Ta dobře ví, jaký jsem nervák, jak nenávidím veřejná vystoupení, notabene v televizi, dobře si pamatuje, jak jsem před pár lety řešil, že musím do jiného pořadu, taky živě vysílaného, a jak bych to byl nejradši odvolal. “Hele, kazit si den kvůli ničemu,” řekla nakonec, “podle mě to nemá cenu.” Podle mě taky ne. Tak jsem zavolal na číslo, které mě vyrušilo z mé usedlé fotříkovské pohody, že nabídku slušně odmítnu.

Striktní odmítač

Vysvětlil jsem slečně, že se mi do toho nechce a zeptal se jí, jestli nemají někoho jiného, nějakého náhradníka. Prý nemají. Navíc mě prý doporučil člověk, kterého si vážím a jehož rodinu jsme před lety navštívili s ještě maličkým prvním sokolíkem, od kteréžto doby většinou kvůli nám nevyšlo pár dalších návštěv či společných akcí. Takže svědomíčko, dloužek a touha helpnout.

Ty zatracenej neasertiví srabe, nadávám si, když se nakonec nechávám přesvědčit. Slečna má radost, slyšitelně si oddechne. Dozvídám se, že rozhovor začne v šest padesát a do budovy Zpravodajství mám dorazit o dvacet minut dřív. Takže půl sedmé v Práglu, říkám si. To znamená z domova nejpozději v půl šesté, spíš dřív. Tudíž budíček ve třičtvrtě na pět. Do p…!

Když volám ženě, jak jsem pochodil, skoro slyším, jak kroutí hlavou. Nicméně není čas se tím nějak zvlášť zabývat. Je třeba obléknout prcka, který se právě vzbudil, nastartovat auto, šoupnout malého do něj, odjet pro druhého do školky, společně zajet na otočku do Prahy, vyzvednout objednávku, a zase zpátky, domů, chvíli se sokolíky a kockourkem zablbnout venku, pak připravit večeři, přesvědčit pány zmlsánky, aby ji snědli (nebo aspoň ochutnali), vykoupat je a začít poslední dobou tříhodinový uspávací maraton (mají teď nějaké neusínací období).

Úterý večer a noc

Mezitím dorazí žena, navečeří se, u uspávání se střídáme. Když už to vypadá, že snad konečně usnou, pustíme si závěrečný díl seriálu Malý Quinquin, zkonstatujeme, že něco tak divného jsme dlouho neviděli, ale že se nám to zvláštním způsobem líbilo. Já ještě chvíli googlím, jestli ten hlavní policajt ty své tiky jen hrál. Dozvídám se, že to není žádný profi herec, tak jako ostatní je to jen muž z lidu, konkrétně zahradník, který opravdu má ten nepřehlédnutelný tik. Navíc se ten týpek po dvou týdnech natáčení rozhodl, že se nebude učit text, takže mu dali do ucha naslouchátko a do něj mu předříkávali repliky, které opakoval nahlas, proto občas tak divně naklání hlavu.

Prostě ideální četba před spaním v rámci přípravy na ranní živé vysílání pro nerváka, jako jsem já… Když si kolem půl dvanácté přečtu otázky, které mi mezitím poslal moderátor Studia 6, řeknu si už jen, hele, to musíš ňák odimprovizovat, teď už není čas na hledání podkladů, snad o tom dáš něco jen tak z hlavy.

Následujících pět hodin se převaluju v posteli, nemůžu usnout, do scénářů o ztrapnění se před celým národem si říkám, máš tohle zapotřebí, ty vole, načež nakonec někdy po čtvrté usínám, aby mě za mikrosekundu vzbudil budík nastavený v telefonu. Je čas vstávat a podávat výkony.

Středa zmráno

Po procitnutí kupodivu zjišťuju, že jsem klidný. Nebo spíš že je mi všechno jedno. Obléknu se, na jídlo tak brzo nemám chuť, tak sbalím dva banány, šoupnu je do přihrádky pod loketní opěrku, nastartuju totálně promrzlé auto a vyjedu vstříc televiznímu dobrodružství.

Je tma a kurevskej mráz. Teploměr v autě mi hlásí mínus devatenáct. No potěš koště. Mám na sobě jen košili, přes ni tenkou mikinu a navrch lehkou softshellovou bundu. Topení mám hned od nastartování zapnuté na plný kotel, ale vůbec to nepomáhá. Aspoň že předek se už odmrazil – zaplaťpámbu za geniální fordovské vyhřívání čelních skel. Ale koukám, že okýnko vedle řidiče, tedy vedle mě, je celé zamrazené. Jsem líný zastavovat a stírat ty Mrazíkovy výtvory. Dostanu geniální nápad okno otevřít a tím námrazu sedřít.

Podaří se to na druhý pokus, se šíleným skřípáním a praskáním uvnitř. Oops, dojde mi, asi je to silnější vrstva, než jsem předpokládal. Okýnko se automaticky otevře až dolů, ale je slyšet, že převody uvnitř dveří mají s odporem namrzlé vody co dělat. Radši okno zas hned zavřu. Tedy chci zavřít…

Jenže ono to nejde. Okýnko je zcela otevřené, sjeté až dolů a nejde s ním ani hnout. Zkouším všechno možné. Mačkám tlačítko pro otevření dolů a pak zase nahoru. Namířím ventilaci topení směrem na dveře. Bouchám do nich ve výši zasunutého okna zevnitř i zvenku. Nic.

Cccestta zmrrrrzlého mmmuže

Za příští vesnicí je zatáčka, ze které se dá uhnout do lesa. Zabočím tam, vylezu z auta a zkouším sklem pohnout zvenku. Ale ať dělám, co dělám, neposune se ani o milimetr.

Je mínus sedmnáct (teplota mezitím takhle krásně stoupla) a já se musím dostat s otevřeným kabrioletem do města vzdáleného hodinu cesty převážně po vysokorychlostních komunikacích. Do prdele!

Nasedám zpátky do auta a rozjíždím se. Za chvíli se dostanu na dálnici. Jestli mi doteď byla zima, tak na dálnici je mi taková klendra, jakou jsem v životě nezažil. Zjišťuju, že jsem doteď jel s rozepnutou softshellkou, tak ji zapínám až ke krku a nasazuju si kapucu. Zkouším jet nejdřív v pravém pruhu nižší rychlostí, ale pak se rozhodnu, že bude lepší jet rychleji v tom levém, ať to mám dřív za sebou. Ne život, cestu. Přesunu se do levého.

Jedu teď o něco rychleji, než jaká je nejvyšší povolená rychlost v téhle zemi plné záplatovaných silnic a je mi strašná, příšerná, do morku kostí vnikající zima. Drkotám zuby tak zběsile, že to cvaká jak naprázdno štěkající samopal. Bavím se tím, že do toho rytmu skrz tu přerušovanou mezeru mezi zuby zpívám. A občas taky vykřikuju ty největší vulgarismy, jakých jsem schopen.

Zzzzzzzzzzzz!

Přemýšlím, čím bych mohl to zatracené okno ucpat. V kufru mám gumovou vanu. Ta je moc velká. A nic bych přes ni neviděl. Nakonec sáhnu za sebe a seberu pevnou dřevěnou, filcem potaženou podlážku zpod sedadel kluků.

Chvíli vydržím tu tvrdou ledovou věc držet v okně, ale za pár vteřin už necítím prsty, mám je prokřehlé na kost a navíc mi velká kapuca spadne přes oči a já vteřinu nevidím na cestu. To v týhle rychlosti není dobrý.

Odhazuju podlážku zpátky dozadu a přemýšílím, nemám-li zavolat do televize, ať mi někoho pošlou na Čerňák, kam za pár minut dorazím. Včera nabízeli, že pro mě po Praze dojedou kamkoli. No jo, jenže nechat auto s dokořán otevřeným okýnkem někde na kraji Prahy nemůžu. Musím to dojet až na Kavky, kde snad bude kloudné parkoviště. Vím, že mi produkce místo na parkování zajistila, doufám v kryté stání.

Začíná mě bolet levé rameno. Vzpomenu si, jak jsem měl před pár lety několik týdnů následkem promrznutí to samé rameno bolavé jen kvůli vystrčenému lokti za jízdy v autě v létě. Dnes je o čtyřicet stupňů míň než tehdy.

Cíl je cesta

Na Kavčí hory dorazím deset minut před půl sedmou, takže pohoda. Dojedu až úplně dozadu, za zákaz vjezdu a ceduli s informací, že tam se smí jen na povolení ČT. Je mi to úplně jedno, chci to mít co nejblíž ke vchodu.

Chcípnu motor a nejradši bych i sebe, vylezu z auta a vnímám, jak mi vržou klouby na kolenou. Prsty obou rukou necítím, dýchám si do rukávů, košile na zádech je ledová a vlastně všechno na mně je jakoby napuštěné koncentrovanou Zimou. Je pořád ještě tma.

Vyběhnu schody ke vchodu do budovy, na vrátnici se ohlásím (jsem první, komu tu takhle kdy drkotaly zuby? zní ve vestibulu ozvěna toho cvakání? zvládnou to zvukaři odfiltrovat?) a poprosím o povolení vjezdu do krytého parkingu. Vrátný brnkne produkci, ta to schválí, další telefonát hlídači podzemního parkoviště, doběhnu zpátky k autu, vjedu do podzemí… A zjistím, že tohle není podzemní parkoviště, jaké jsem si představoval. Takové, jaké jsme měli pod kancly Microsoftu. Tohle je takové to otevřené, profukující, zmrzlé odkladiště aut, kde je teplo tak možná uprostřed léta.

Když chlapíkovi u závor vysvětlím situaci, domluvíme se, že zajedu do nižšího ze dvou podlaží, úplně dozadu, kde by mohlo být trošku tepleji. Rozuměj: menší mráz. Teplota mezitím stoupla na mínus patnáct, holt velkoměsto, a já si říkám, že kdyby ty rampouchy uvnitř dveří, nebo co to je, povolily, podaří se mi vyrolovat okýnko aspoň před cestou zpátky. Zlatý švihadla, napadne mě, když podruhé vybíhám schody ke vchodu. Už mě čeká asistentka, rychle jí vysvětluji situaci, je za minutu půl, takže jsem to nakonec stihnul krásně.

ŽIVÉ vysílání

Slečna se mě ptá, dám-li si černý nebo zelený čaj. Mně na barvě vůbec nezáleží, jde jen o teplotu. Objednám si zelený, vařící. Nasměrují mě do maskérny. Pár tahů štětcem přes zmrzlý ksicht a jsem ready to go. Maskér se ještě zeptá, chci-li trošku rozcuchat vlasy. Je fakt, že jsou kapucou a mrazem spláclé do blackadderovské ofiny. Nechám ho předvést jeho umění a jo, nakonec nevypadám jako chlap, kterého právě vytáhli z mrazáku, ale jako severskými větry ošlehaný host k tématu Jak na omrzliny na obličeji a krku.

Sednu si do malé čekací místnosti s televizními obrazovkami, objímám vděčně hrnek s nejlepším thé v životě a cpu do sebe pišingry, protože na banány se při té ledové jízdě nedostalo. Paní zvukařka mi dává mikroport, dvakrát pak přenastavuje jeho úhel, ale obezřetně, protože tyhle věci kopou, no a těsně poté, co do sebe vhodím poslední žhavý hlt čaje, přijde nějaký chlapík a řekne mi, pojďte za mnou.

Vstávám a vím, že se mi chce čurat a že bych se potřeboval ještě aspoň jednou pořádně vysmrkat. A že by bodla dvouhodinová sauna, abych se přestal klepat. Ale není času na smrkoty, chlapík mi sdělí jednu jedinou instrukci, a to “Až rozhovor skončí, zůstaňte sedět” a já jdu na to.

Vcházím do studia, podám si ruku s moderátorem a sednu si. Vzpomínám na to, jak bylo mé někdejší vystoupení ještě za korporaci v Sama doma proti dnešku pohodové. Iva Kubelková si se mnou tenkrát mimo kameru popovídala, uklidnila mě, vysvětlila mi, co a jak a nakonec to byla vlastně příjemná zkušenost. Dneska bych chcípnul nervozitou, netrápit mě víc, jestli umřu a nebo to jen šeredně odstonám.

Když ve studiu kamery přepnou z rosničky na nás, uvědomuju si jen, že sedím toporně tak, jak mě nasměrovali, odpovídám automaticky jako robot a občas se mrknu nahoru na jeden z monitorů. Koukám, že při tom vypadám, jako bych obracel oči v sloup. Napomenu se, že takhle ne, ale ještě asi dvakrát to nechtě předvedu.

img_7105

Naskeanou

Rozhovor skončí po tak krátké chvilce, že nestihnu ještě ani přijít o ztuhlost tváří a úst. Zůstanu sedět, za dvě vteřiny už můžu jít, potichu se loučím, ale nikdo mi neodpovídá, show must go on, nechtěl bych v tom jejich fičáku žít dnes a denně.

Dojdu rovnou zpátky do čekačky, navléknu na sebe mikinu, která je pořád jetě chladná, přesto, že jsem v tom teploučku tady strávil třicet minut, a softshellku, která se taky nestihla moc ohřát, takže je to spíš hardshellka. Rozloučím se se zvukařkou, která postává před studiem a asistent nebo kdo to je mě dovede k vrátnici. Zahlédnu moderátora, kterak běží odskočit si a zjištuji, že mně už se nechce. Představím si, že po mně na kanapi ve studiu zůstala loužička, ale pak mi dojde, že je to spíš hromádka ledových krystalů a usměju se. Ale spíš se žulím proto, že už to mám za sebou.

Rozloučím se s vrátným a dojdu do studených garáží. Nastartuju auto a chvíli zkouším sklo hypnotizovat, popotahovat očima a když kousek povyjede, tahat ho nahoru zároveň prsty i tlačítkem. Ale mám smůlu, zůstane zaseklé dole, oproti cestě sem je to jen o dva centimetry lepší.

Vyjíždím za dodávkou ČT, nečekám na sólovou závoru, vrátnému jen mávnu a než dojedu k vjezdu na magistrálu, už zase klepu kosu.

V teple rodinného krbu

Když píšu tyhle řádky, je o pár hodin později, jsem doma, v teple, ale pořád se nemůžu zahřát. Ta zima je ve mně, stala se (doufám dočasně) mou součástí. Vstoupím-li do místnosti, teplota v ní o dva stupně klesne. Pivo z lednice k obědu si chladím v dlani. Kdybych cvrnknul do skleněnky, urazím si prst.

Čtu si SMSky. Naštěstí to vypadá, že mě nikdo neviděl. Jen má žena, ta píše, že to bylo dobrý. A zpěvačka z naší kapely. Ta že prý tleská. Kdybys jen věděla, odepíšu jí. Sice nevím, napíše zpátky, ale ty oči v sloup jsem viděla, Honzíku…

Před chvílí mi taky dorazily dvě iMessages. Jsou na ní maminkou natočení sokolíci, jak se dívají na tatínka v televizi. Ten větší se zlobí, že se na něj nedívám a řeší, jak jsem se tam u všech všudy dostal. Kamaráde, taky to nechápu.

Repete?

Před hodinou a půl mi volala opět ta slečna z televize. Nejsem na to hrdý, ale první, co mě napadlo, bylo, že mi řekne, že jsem zdrhnul bez honoráře a kam mi ho má poslat. Mohl by zaplatit opravu toho zpropadeného okýnka, nedejbože řídící jednotky, nebo aspoň palivo… (mám teď rád slova tohoto typu, další oblíbená jsou vedro, plápolat a žhavíme). Ale chyba lávky.

Prý že viděli mé vstoupení ve Studiu 6 a chtěli by mě ještě do Událostí. Vysvětluju, že jsem jel tam i zpátky se zaseknutým okýnkem, jsem promrzlý a potřebuju řešit opravu. Nevadí, říká, my bychom za vámi poslali naše auto. A natočili bychom vás i s dítětem, ideálně v domácím prostředí.

Neasertivně, opět, nedokážu říct rovnou ne, tak slíbím, že se ještě ozvu, protože potřebuju vyřešit pár věcí typu oprava auta nebo aspoň zavření okýnka. Krucinál, říkám si, byl jsem psychicky připravený na trojnásobek otázek, bylo by stačilo, aby si mě byli odchytli hned ještě na Kavkách a v přenosovém voze XB-1 to se mnou zplichtili!

Za pár minut zvažování variant se odhodlám a zavolám zpátky. Omluvím se. Vysvětlím, že toho stresu na jeden den mám tak akorát a že teď řeším auto a že prostě dneska už nechci. Slečna to pochopí, ale je jí to líto. Ujistím ji, že kdyby někdy jindy něco kolem otcovské potřebovali, ať se ozvou, ale že fakt dneska už please no. Rozloučíme se se vzájemnými díky. Jsem na sebe hrdý, jak jsem byl neoblomný, ale zároveň si uvědomuju, jakej měkkouš se ze mě na “mateřské” stal. Musím se naučit říkat ne.

Události bez té mé

A to je všechno. Když si dnes večer pustíte Události, bude tam snad jiný tatínek na rodičovské, který bude říkat jiná moudra a nebo možná úplně ta samá, ale to je jedno, hlavně ať tam je – přeji týmu zpravodajství, ať jim to vyjde a někoho za doslova odpadlého mě seženou. Ostatně i proto honem píšu tenhle článek: třeba si ho přečte nějaký Hujer a přihlásí se sám…

Mohl jsem se stát muvčím jedné generace tatínků usilujících o stejná práva, jaká mají ve většině vyspělých zemí. Ale já už mám oddovolenkováno, druhý měsíc jsem jen běžný občan, který se síce stará o děti, ale už ne ofiko, protože má i jiné věci na práci. To jsem jim ostatně říkal i do telefonu, ale “otec na otcovské dovolené” se jim do titulku hodil líp, stejně tak jako “bývalý manažer, Microsoft,” což prý vyčetli z LinkedIn (našli i další věci, naštěstí se do rozhovoru nevešly). No co, o corpu jsem tam neříkal nic negativního, naopak, tak by to průšvih být neměl. Navíc, kdo se dneska před sedmou ráno kouká na televizi? Jedině jen o něco menší blázni, než ti, kteří odtamtud od šesti živě vysílají. Klobouk dolů, denně bych to nedal. Ale byla to jízda. Doslova.

img_7064

1 comments
Worda
Worda

To je příběh panečku. :D Nedovedl jsem se nesmát. Stahovat okýnka v takových mrazech to je kravina na kvadrát. Mechanismus se většinou skládá z plastových dílů, zejména praskají plastová vodítka. Ale už tu byli i horší chytráci... Někdo se snažil rozmrazit přední okno politím teplou vodou a okno prasklo. No představte si bez předního skla. :D