Fúrie v podzemce

Včera mě vyšokovalo video, které sdílela spousta z mých známých na sociálních sítích. Jakási žena středního věku v něm velmi nevybíravým způsobem častovala spolucestující v pražském metru. Jsem asi příliš útlocitný, ale nedokázal jsem se donutit na ty záběry se dodívat. Z takové podívané se mi okamžitě dělá fyzicky špatně. Do této chvíle se vzpomínky na ni nedokážu zbavit. I proto sem nedávám ani link. S rozbušeným srdcem jsem tu drasťárnu po minutě, možná dvou, vypnul. Ta fúrie byla prostě nesnesitelná. Ale ty záběry byly zároveň výbornou sondou do duše. Mojí, mých přátel i spousty komentujících. Pokusím se hodit to tak trochu naivňoučce, dětsky a zjednodušeně, na papír, OK?

zlo

Mé pocity byly následující: znechucení až zhnusení, stud, vztek a zároveň něco, co se mi vůbec nelíbilo, ale bylo by pokrytecké to v sobě ignorovat: bezmoc, srabáctví, neschopnost na něco takového v reálném životě kloudně zareagovat. Uvědomil jsem si, že já, vychovaný stylem “kdyby tě někdo na ulici chtěl odkrouhnout, chovej se slušně a nekřič, abys někoho nerušil”, nejsem schopen se postavit natolik zdánlivě triviálnímu problému, jako je pokřikující paňmáma v MHD. Přemýšlel jsem proto, proč tomu tak je. Napadla mě samozřejmě výchova, nechuť se s kýmkoli konfrontovat kvůli hloupostem, zpohodlnělost, možná taky nezkušenost – s podobnými lidmi prostě nepřijdu do styku. Kdo jsou ale vlastně tihle “podobní lidé”? Není takováhle generalizace na úrovni urážlivého “you people”?

Taky mi díky tomu videu došlo, jak ubohé je nadužívat vulgarismy. Jak se mi to hnusí, a u ženy tím tuplem. Nejdřív mě napadlo, že ta ženská je strašně hloupá. S inteligentním člověkem bych se domluvil, s takovouhle paní ne. Rozumný člověk by hlavně nikdy nedopustil, aby se před hromadou lidí tímhle způsobem znemožil. Vzdělaný člověk, někdo aspoň trošku na úrovni, by nikdy nezačal takhle vyvádět.

Potom mě ale napadlo: A co kdyby přece jen ano? Co by ho k takovému extrémnímu chování, kdy by hrubě urážel všechny kolem sebe a dokonce je fyzicky napadal, vedlo?

Mezitím jsem pročetl pár reakcí lidí, které znám, i totálně neznámých komentujících. Všichni z nich samozřejmě tu ženu automaticky odsoudili, nikdo nepsal ve smyslu “dobře jim to dává, tak se na ně musí” nebo “ale je s ní sranda, co?”. Zaplaťpámbu. Většinou komentovali, nevybíravým způsobem, co je to asi za člověka. Minorita se pozastavila nad tím, že z metra tu ženu nakonec nevyhodí žádný z přihlížejících chlapů, nýbrž jakási útlá dívka. Jak typické. Vyskytlo se i pár názorů ve stylu “Kdibisem tam bil já tak bich jí to vole nandal, že bi se divila”. I to se dalo čekat. Má první vnitřní reakce ostatně byla podobná: někdo by jí měl proplácnout tu její hubu nevymáchanou.

Jenže mi na tom pořád něco nesedělo. Hlodal ve mně červíček pochybností a jeho hryzání neustávalo. Nikdo, ani jeden komentující, se nad incidentem nezamyslel z pohledu té paní. Jasně, člověk by musel být superextraultramegaemtpatický, aby ho napadlo vžít se do někoho takového. Jenže my – tím myslím sebe a své dva sourozence – byli vychovaní právě tímhle způsobem: nebuďte na lidi ani v reakci na to, jak špatně se chovají, zlí, protože nikdy nevíte, co je k tomu vede, co se jim přihodilo.

Třeba té paní umírá jediný syn. Nebo manžel. Nebo ji právě vyhodili z práce a ona ví, že se svým naturelem nemá šanci najít si novou. Nebo ji právě někdo okradl. Spadla z eskalátorů. Nějací výrostci ji v tramvaji čtvrt hodiny zákeřně uráželi. Četla rozhovor s Okamurou a hrozně ji to rozlítilo (just kidding). Dozvěděla se od svého lékaře, že jí zbývá půl roku života. A že ji zachrání jen operace nehrazená pojišťovnou, operace, na kterou nemá…

Jasně, ani tohle by nemělo být příčinou tak otřesného chování, jaké by (slušný? vychovaný? uťáplý? hodný? milý? normální?) člověk neměl dopustit za žádných okolností. Ale dojít k tomu může.

Existují choroby, které člověku podstatným způsobem mění jeho osobnost. Míval jsem před pár lety studentku, také paní středního věku, moc milou, a té umíral manžel na cosi, co lékaři zatím nedokážou ani pojmenovat. Ten pán – “nejchytřejší chlap, jakého jsem kdy potkala”, jak říkala jeho žena – dříve vynikající programátor, slušný, veselý, milý člověk, se změnil v nezodpovědného, zlého a smutného člověka, který se o sebe nedokázal sám postarat, o rodinu už vůbec, a o něhož i jeho samotného se tahle rodina později už jen bála. A on za to přitom nemohl. Ani trošku. Dělo se s ním něco, co prostě nemohl ovlivnit. Jasně, že při něm stáli až do samého konce. Byl to přece táta. Manžel. Partner.

Člověka samozřejmě napadne – mělo by – co kdyby se něco takového stalo jemu. Jak bych si připadal já, kdybych se choval jako primitiv a celá společnost, ať už v metru, na ulici nebo třeba ve firmě, by byla proti mně. To nechceš…

Kdyby to byla scéna z amerického filmu, přistoupil by k té paní hlavní hrdina, klidným, konejšivým hlasem by na ni promluvil, přisedl by k ní, pohladil by ji po vlasech a ona by se nakonec rozplakala a všem v undergroundu by se omluvila.

Podle komentářů na českých serverech to ale vypadalo, že ideálním lokálním hrdinou je chlap, který by té hysterické ženské nafackoval a z vagónu ji vykopal.

Když tak přemítám o tom, co z nás dělá pitomce, napadá mě teď zrovna jediné: nedostatek empatie. Všechno, každý konflikt, každé nedorozumění, každý problém, nazíráme jen z toho svého, “jediného možného” pohledu. Kolikrát se mi stalo, že jsem na poště spolkl výtku a paní za přepážkou mi sama omluvně vysvětlila, kde poštovský panáček udělal chybu. Nebo jsem se zlobil na kohosi předbíhajícího celou frontu, abych později zahlédl, že nechal v autě dvě malé děti. Jednou mě při parkování na poslední chvíli před kinem blokoval hromotluk v otřískané škodovce a svými manévry mě vytočil tak, že jsem na něj přes uklidňování přítelkyní vystartoval se zaťatými pěstmi, abych si “nechal rozbít hubu”, načež mě ten mohutný sedlácký týpek s rukama jako lopaty uklidnil odzbrojujícím úsměvem a slovy “Promiň, kamaráde, už jedu.”

Nuže tedy empatie. Schopnost odložit vlastní optiku a vnímat svět aspoň na chvilku očima někoho jiného, vžít se do jeho situace, pokusit se pochopit jeho motivaci. Jenže pasívní empatie, bez akce, je úplně k ničemu. Nečinné povdzechnutí, že tam či onde děti umírají hladem, jinde v pěti letech pracují ve fabrikách a ještě o kus dál jejich matky otročí jako prostitutky, aby uživily rodinu – to ještě nikdy nikomu nepomohlo.

Tím, že jsem rozkryl jádro pudla, tj. neschopnost být na chvíli v kůži někoho na druhé straně barikády, projít se v botách outsidera, navléknout kabát vyděděnce, neznamená, že bych se zrovna já dokázal zachovat správně. Rozhodně bych nebyl ten, který si tu paní pro potěchu svou i virtuálního světa natáčí na telefon, to by mě hanba fackovala. Ale taky nejsem drsoň, jenž by se jí dokázal postavit.

Plyne z toho pro mě následující poučení: tohle je přece ideální situace pro procvičení hrdinství. Hrdinství v tom Zimbardově slova smyslu, jak o tom psal Ludwig v KoPru, hrdinství zachovat se jinak než mlčící (v tomhle případě spíš kibicující) většina, hrdinství jít se svou kůží na trh a projet se metrem v roztrhaných hadrech jako před lety táta.

Té nešťastné ubožačce přeji, aby se, ať už se jí přihodilo cokoli, dala dohromady. A sobě samému, všem hrdinným komentujícím i vám, sličné čtenářky a féroví čtenáři, abychom dokázali i v nečekaných, neobvyklých a neuvěřitelných situacích jednat jako Superman s Rambem a Markem Ebenem dohromady.

0 comments