Hejno bez ptáků – jak kniha četla mě

Kočička s křidélky a hejno bez

 

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek je Létající jaguár. Ze spisovatele Josefa Formánka vytryskla za 11 hodin a 19 minut čistého času. Měl bych ji rád, i kdyby mu trvalo napsat ji déle, ale takhle to tím tuplem potvrzuje, že ten chlapík má kurevský talent – promiňte mi to slovo, ale Arnošt Lustig by mu přátelsky (“Ty kurvo, to je mistrovský dílo!”) nenadával nadarmo.

 

Dílo okamžiku, bez úprav, je mi blízké. Miluji jazz, v němž je schopnost – a nezbytnost – improvizace pro mě většinou zajímavější, než danost a racionální promyšlenost jiných žánrů. Umění vytvořit umělecké dílo tady a teď, naživo, bez možnosti dodatečných úprav, je dar od Boha. Zároveň si ale hýčkám hluboce propracovaná díla, která dala svým tvůrcům zabrat. Goethe psal Fausta 60 let. Pokaždé samozřejmě pracoval jen na určité části svého majstrštyku, nicméně i tak je to extrém. Něco takového se ale za rok nebo dva napsat nedá.

 

Mám rád kousky z obou šuplíků – jednorázové rychlovky i vyzrálá veledíla. Problém je, že poslední roky nenacházím taková, která by mne fascinovala tak jako dřív. Nepočítám-li romány, dostaly mne před pár lety Juráčkovy Deníky – ale ty jsem nedočetl, jak moc mi připomínaly mé tehdejší strasti – a pár skvělých knih dalších žánrů. Jenže po pořádných románech, které vás (“vámi” já myslím sobecky sebe) totálně pohltí, jako by se slehla zem. Vím, že z velké části je chyba na mé straně; život, práce, povinnosti, roztěkanost, šalba informačních technologií, to všechno mě semlelo, vyždímalo a otupilo.

 

Mí přátelé dobře vědí, že už roky hledám onu ultimátní knihu, která mě osloví tak, že pro mě ve chvílích rozkošnického čtení bude důležitější než všechno kolem mě; dřív jsem to tak míval. Dostávám tipy. Na pivu, na sociálních sítích, občas něco zachytím v novinách, na webu či dokonce v rádiu, mám kamarádku v Městské knihovně, která se za ta léta, co se známe, už naučila trefovat do mého vkusu a přitom (přesto) mě vzdělávat a posunovat mé omezené hranice. Ale nikdy to není úplně ono. Částečně jsem se smířil s tím, že je to asi i věkem, sčetlostí a zkušenostmi, prostě už u mě nic nemá takovou šanci, jako když mi bylo čtrnáct, přečetl jsem padesát knížek za prázdniny a každá druhá byla ta nejlepší ever, nebo ve dvaceti, kdy jsem projel komplet knihovnu Anglistiky a amerikanistiky v Olomouci.

 

Tam jsem ostatně objevil zatím poslední knihu, která mě vzala za srdce, Fowlesova Mága. Pokud mě čtivo pohltí, je to proto, že v něm nacházím paralely s vlastním životem. Někdy se takové události odehrají teprve po dočtení a pak je to zážitek na druhou.

 

V Mágovi jsou důležité postavy dvou překrásných blondýnek, téměř identických dvojčat, s nimiž se hlavní hrdina, pětadvacetiletý učitel angličtiny Nicholas Urfe, setká na jednom řeckém ostrově, kde zažije něco, co s ním dost zásadně zacloumá.

 

Mága jsem četl v roce 1999. O tři roky později mě dvě překrásné blondýnky, téměř identická dvojčata, pozvala na dovolenou k moři. Coby pětadvacetiletý učitel angličtiny jsem se tam s nimi vydal a společně jsme zažili něco, co s námi dost zásadně zacloumalo.

 

Tak třeba takové paralely mám na mysli.

 

Fowles psal své mistrovské dílo dvanáct let a na mě žádná jiná kniha celou tu dekádu a půl, která od mého prvního čtenářského setkání s ním uběhla, nezapůsobila tak mohutně jako Mág. A to je to kniha mnohem starší než já.

 

Loni začátkem října jsem se dozvěděl, že mladý český autor, Filip Doušek, zanedlouho vydá svůj knižní debut, román Hejno bez ptáků, který psal také dvanáct let. To je asi 9000x déle, než jak dlouho tvořil svou knížku Formánek.

 

O ději románu Doušek neprozrazoval nikde nic konkrétního (a dobře dělal), ale i to málo, jímž svou knihu nápaditě propagoval, na mě zapůsobilo natolik, že jsem ho kontaktoval s prosbou o recenzní kopii.

 

Filip Doušek, mladý český spisovatel

 

Filip mi knihu přislíbil a jakmile vyjela z tiskárny, vlastnoručně mi ji poslal na mou českou adresu; notabene tak, aby mě zastihla doma na Mikuláše. Přiložil vychytanou navštívenku (založenou na obsahu a grafice knihy) a popřál mi “hezký čtení”. Tomu říkám, panečku, kontakt se čtenáři na jedničku s hvězdičkou!

 

Autentická zpráva z Hejna

 

Knihu Hejno bez ptáků jsem začal číst v noci na pondělí 10. prosince. No, knihu… Ony jsou to vlastně knihy dvě. Jedna tenká, černá, nazvaná prostě Kniha a druhá tlustá, bílá – ta má název Příběh.

 

Jednu z nich jsem si vybral jako první, aniž bych nad tím nějak zvlášť uvažoval – autor nechává tuhle volbu na čtenářích. Než jsem se začetl, napadlo mě, že bude-li se mi celé Hejno líbit, příště si je dám v opačném pořadí (když jsem o něco později četl tu “druhou”, došlo mi, že by je šlo číst i střídavě). Nakonec jsem ale změnil názor, viz níže.

 

O čem vlastně Hejno bez ptáků je? V anotaci se můžete dočíst o tom, že jde o román o západní civilizaci a její slepé skvrně. Taky v ní najdete základní osu příběhu, v níž Adam, doktorand statistiky v Cambridge, zkoumá spojitosti různých jevů na celém světě, chodí s punkerkou Ninou a místo kýženého kosmického řádu začíná nalézat své stovky let staré portréty. Dočtete se i, že se příběh odehrává nejen v Cambridge, ale taky v Praze, Japonsku či v Indii. Víc popis knihy neprozrazuje a já znovu opakuji, že je to dobře.

 

Proč?

 

Čím hlouběji jsem se do příběhu začítával, tím víc jsem nabýval jistoty, že by bylo vůči Hejnu neuctivé prozrazovat cokoli z jeho obsahu. Že ona zkušenost tenhle román si přečíst je mnohem, mnohem cennější, než jen vyzobání hlavních bodů děje do čtenářského deníku.

 

První, co člověka při čtení Hejna trkne do očí, je Filipova úžasná práce s jazykem. Byl to zážitek, knihu číst, kochat se chytrými, zvukomalebnými obraty, rytmem a vyzrálostí textu. Pokud jsem měl strach, aby do jisté míry životní dílo Filipa Douška nebylo jen něco jako plagiátorský “opus” jednoho ze dvou hlavních hrdinů McEwanova nelítostného Amsterdamu, hned na prvních stránkách knihy se tyhle obavy rozptýlily. Mistr Doušek prostě a jednoduše umí psát. A když píšu umí, tím myslím UMÍ.

 

Knihu (míněny oba svazky) jsem nakonec četl čtvrt roku. Během té doby jsem se úzkostlivě vyhýbal všem recenzím či článkům, které by snad zmínily něčí dojem z ní. Pokud recenzenti během té doby autora ukřižovali, nejsem tím nikterak zatížený.

 

Jak je možné, že jsem Hejno bez ptáků četl tak dlouho? Nebavilo mě až zas tak moc? Nedalo se jím proletět? Nedokázalo mě vtáhnout natolik, abych v něm neproležel týden, který by na pročtení pár stovek stran textu stačil?

 

Právě naopak. Hejno bez ptáků Filipa Douška mě pohltilo, pozřelo a absorbovalo. Hned od prvních společných okamžiků. Je to natolik mimořádné a unikátní dílo, že jsem nechtěl dělat nic jiného, než si číst. Ale nešlo to. Ta kniha je natolik hutná a po vazbu naplněná poznáním a úvahami, že jsem ji musel pravidelně odkládat – proto, abych o ní dál přemýšlel. Jeden moudrý člověk, můj hudební guru a pravděpodobně největší jazzový aficionado v Česku, mi jednou – poté, co mě zásobil kompakty na měsíce dopředu – napsal, že je “nehygienické hltat umění, které vznikalo dlouhá léta”. A to přesně platí i pro Hejno, které s výše zmíněnými Faustem i Mágem zdaleka nemá společnou jen dlouhou dobu vzniku…

 

Nevím, co by se bylo stalo, kdybych byl román neodkládal: Hejno bez ptáků je natolik zásadní a naléhavá kniha, že jsem z ní i tak nemohl spát. Každý jednotlivý den, resp. spíš večer či noc, kdy jsem si kus Hejna přečetl, jsem nedokázal usnout celé hodiny. A pokud jsem nakonec přece jen zabral, zdálo se mi o něm. Nejintenzívnější to bylo kolem Nového roku – možná proto, že 1. ledna jsem se narodil a kniha mě inspirovala i k zamyšlení nad mým současným životem a bilancování toho předchozího.

 

Události a úvahy z románu mi neustále probíhaly hlavou, na knihu jsem myslel ve dne v noci a myšlenky na ni mi rotovaly v Hejnem nabuzeném mozku jako zběsilé po většinu těch tří měsíců četby. Když jsem dočetl (pro mě) první díl, naordinoval jsem si několikatýdenní přestávku a během ní přečetl pár lehčích knížek. Třeba Nesbøho, kterého jsem pak souhrnně recenzoval tady. Myšlenky na Hejno bez ptáků stejně zůstávaly v hlavě, nechtěly ven a o zapomnění nemohlo být ani řeči. Autor se mě tou dobou nenápadně zeptal, jak jsem s Hejnem daleko. Vysvětlil jsem mu své pauzírování a on chápal, že mi jeho dílo dává zabrat. Vyjádřil i radost nad tím, že kniha dokáže být pro někoho tak zásadní a přidal jisté varování a přání “hodně štěstí na cestě”.

 

Cesta knihou je nádherná, úžasná, nezapomenutelná. Román je natolik propracovaný, že mě mnohokrát napadla kacířská myšlenka, kam teď ještě může podobný druh literatury dojít, kam může směřovat, když v-tom-Hejnu-je-ty-vago-prostě-všecko. (Samozřejmě, že není. Ale působí to tak a to je sakra vzácné umění, takhle psát.)

 

Už dlouhatánskou dobu mě žádný český a vlastně ani světový román takhle za srdce nevzal. Kdyby jen za srdce – to, co kniha dělá s hlavou čtenáře, s jeho mozkovými závity, nemá obdoby. Hejno je mistrovské dílo génia, který dokáže do myslivny čtenářů zasadit taková semínka myšlenek, paradoxů, pochyb a výzev, že vám z hlavy za chvíli trčí koruny stromů poznání na všechny strany. A jejich kořeny tam uvnitř, v náhle osvíceném stínu, jsou hladové, chtějí víc.

 

Světový román světového spisovatele

 

Skutečnost, že se mi román Hejno bez ptáků dostal do ruky, cítím jako privilegium. Mám obrovskou radost, že jsem na tak velkolepou knihu nemusel čekat dalších padesát let, že jsem se jí vůbec dožil, ba dokonce, že ji napsal můj vrstevník, což je tak trochu zázrak. Čekal jsem, že se mi Hejno bude líbit, ale že překoná má nejodvážnější čtenářská přání, to bych si byl nepomyslil.

 

Autorovi jsem slíbil recenzi, ale čím víc jsem se do knihy začítal a přemýšlel o ní, tím spíš jsem nabýval jistoty, že sebelepší okecávačka dokáže té kráse jen ublížit, že na tenhle román prostě nelze napsat “kritiku”, že by to bylo neuctivé nejen k délce jeho vzniku, ale i k výslednému obsahu.

 

Ona to totiž vůbec není jen obyčejná kniha. Dělala mi neuvěřitelné věci. Opět po letech se opakovaly určité události a na povrch vyplývaly paralely s mým vlastním životem. Záhady, jimž (hlavní hrdina či antihrdina) Adam, arogantní intelektuál, chce přijít na kloub, některé z jeho zážitků, nepochopení, prozření či zkušeností; postava Niny, její názory a přístup k životu, lásce i sexu; hry, které hraje Markýz, další z postav; spousta drobnějších epizod či osudů – to všechno se nějakým způsobem napojovalo na mou životní cestu. Přestože jsem úplně jiný typ člověka než hlavní hrdina, s jeho způsoby myšlení a komunikace v konkrétních situacích mám dost styčných ploch. Jaký já býval mistr okázalých gest, prokazujících údajnou lásku k milované ženě – a proti Adamovi jsem byl ještě břídil. Někdy v průběhu čtení mi došlo, že druhá dekáda mého života byla vlastně kombinací dvou postav: Adama a Markýze.

 

Během těch několika měsíců jsem zažil několik koincidencí – možná to byla jen synchronicita – v rámci nichž se mi přihodilo něco, co s knihou souviselo. Od zásadnějších událostí až po drobnosti. Ať už mi ta kniha připomínala něco, na co jsem dávno zapomněl, nebo člověka, kterým jsem býval dřív, vždycky mě zamrazilo.

 

Kdybych měl vypíchnout jednotlivé konkrétnosti, ukřivdil bych zbytku knihy. Navíc jsou to natolik osobní věci, že takový drsoň, abych to vylepil na kandelábr, nejsem. Teď se mi ale třeba připomnělo, jak jsem si vyhledával nějakou (pro mě) novou hudbu. Pořád jsem netušil, co přesně hledám, ale věděl, že až to najdu, tak to poznám. Najednou jsem v podstatě náhodně narazil na jakousi písničku totálně mimo svůj záběr či okruh zájmů, song, do něhož promlouvá hlas Timothy Learyho.

 

Za několik dní jsem se o právě téhle konkrétní nahrávce dočetl v Příběhu…

 

Párkrát se mi přihodilo, že události z knihy pro mě splývaly s realitou, takže jsem třeba své přítelkyni a její kamarádce vyprávěl zážitek kohosi, na něhož jsem si nedokázal vzpomenout a teprve posléze mi docvaklo, že šlo o zdaleka ne jen epizodní hejnovou (hej, novou) postavu profesora, jehož líčení vlastních osudů bylo natolik sugestivní, že jsem to všechno považoval za skutečnost, kterou mi kdosi barvitě vyprávěl.

 

Pokud bych měl vybrat nějakou oblíbenou scénu, těmi je kniha prošpikovaná, jenže většinou z nich bych prozradil příliš. Opravdu dokonale je napsaný monolog pana Brabce o Češích, který pronáší k Adamovi a Nině v Praze. Úchvatná pasáž! (Teď jsem si ještě vybavil hlášku (aspirující na kultovní) jistého Docenta, který Nině radí, odkud je na Prahu nejlepší výhled…)

 

Další z prvotřídních scén je ta, v níž to Markýz, Adamův kamarád, zkouší na Ninu, Adamovu přítelkyni. Nina chce znát Markýzův původ, ale právě ten onen mistr výřečnosti a mocenských slovních her za účelem přidání dalšího zářezu na pelest prozradit nechce. Vzpomněl jsem si na svá studia před nějakými deseti lety v Anglii, kde jsem totéž zažíval nejen při balících pokusech, ale vlastně během běžných seznámení. Každý v campusu se snažil ostatní kastovat a národnost byla tím nejjednodušším a mnohdy rozhodujícím kritériem. Být Čech znamenalo být Středoevropan a to bylo totéž co Východoevropan – takže odhalil-li jsem své češství, byl jsem v UK za úkáčko.

 

Později jsem totéž zažil coby jediný Čehůn ve speciálním programu pro chytré parchanty v Microsoftu. V rámci týdenní session v Atlantě se projevilo, že Amíci opovrhují Evropany, Angláni Žabožrouty (což bylo vzájemné), Frantíci Skopčáky, Dojčáci každým národem na mapě napravo od nich, já měl pravděpodobně opovržlivě shlížet na Poláky, Rusy, Ukrajince, Litevce, Lotyše, Maďary, Rumuny, celý Balkán a asi i Slováky – jenže právě my z “východní” Evropy jsme se semkli a vytvořili skvělou partičku spřízněných duší, která si ze všeho dělala srandu a držela pospolu – zvlášť poté, co jsem objevil, že přímo v hotelu čepují Plzeň, načež se rozjela finta na diváci zvaná “Jan, the Czech one poskytuje barový mentoring”. Účastníci zájezdu ze Středního východu, Afriky a Asie byli pro ostatní naštěstí dostatečně exotičtí a tudíž zajímaví, takže se celý kruh uzavřel tím, že si kompletní EMEA region utahoval z amerického nadšenectví, naivity a notorické ignorance.

 

Hejno ale není zdaleka jen o identitě, vztazích, dialozích a ději – je taky o smyslu, je o objektu, pravdě, vědě, člověku, času, možnostech volby… Je plné filosofie, logiky, poezie, matematiky, náboženství, spirituality i mystiky. Odjakživa mě fascinovala životní díla, jimž jsou jejich autoři ochotní obětovat úplně všechno. I o nich kniha je.

 

Pokaždé, když jsem dřív skládal hudbu – i k tomu nejplytšímu filmovému dokumentu – měl jsem pocit, že právě tahle muzika je mým životním dílem. Byl jsem ochotný psát ji dvacet hodin denně, mezitím nejíst, nepít, nedělat přestávky a na ty čtyři hodiny jít do postele umřít jen neochotně, naštvaný, že vůbec musím, protože nedokážu překonat něco tak primitivního, jako je únava – a to tempo mi vůbec nevadilo, naopak, bylo to Poslání, které jsem vykonával s naprostou fascinací, vnořením, plul jsem si ve flow… Už jsem to pár let nezažil, vysosán korporátními tanečky, ale pořád si myslím, že přesně takhle by člověk měl ke svému dílu přistupovat. Jako Adam a snad i Filip, posedlí svými majstrštyky.

 

Tenká linie mezi posedlostí a šílenstvím mě taky vždycky přitahovala. I ji v románu najdete. Občas jsem si říkal, jestli Adamovi nerupne v kouli… i tohle téma je v Hejnu skvěle zpracováno. Baví mě Wikipedie, fenomén dobrovolného vytváření té nejrozsáhlejší encyklopedie na světě, I ta v Hejnu je. Zásadní matematické či filosofické objevy či směry, vysvětlení faktu, že socialismus a fašismus jsou jen dvě strany téže mince, to všechno v Hejnu poletuje, ba mnohem víc. A protože Adam svým dílem (kterému je ochoten obětovat všechno – i kdyby mu snad sám Mefisto přinesl smlouvu a brk dostatečně ostrý, aby píchnul až do krve) hodlá nalézt důkaz Boží existence, Hejno je i o ateismu, pochybách a víře.

 

A právě tohle poslední (jmenované, v knize jedno z nejzásadnějších) téma – Ateista hledající důkaz Boží existence (protože kdo jiný), svou arogantní logikou ochoten základy víry s drzou výřečností vyvracet třeba i kněžím, mi mě připomínalo úplně nejvíc. O Velikonočním pondělí, tedy před necelým týdnem, tomu bylo čtvrt století, co jsem varhaníkem v jednom vesnickém, katolickém kostelíku. Vychovaný jako totální neznaboh, v těch jedenácti letech, kdy jsem tam začínal, jsem “té jejich” víře ani trošku nerozuměl a nezastíral jsem, že “sem chodím jenom kvůli muzice, aby si těch pár babiček mohlo zazpívat s doprovodem”. Tehdejší pan farář, salesián, to s mladými zpochybňovači uměl. Nejen, že se mnou byl ochoten polemizovat, ale nosíval mi i knížky, jimiž mě s radostí obdarovával. Žádná vymejvárna, jen milé nápovědy – od pana faráře mám kupříkladu detektivní Chestertonovy Příběhy otce Browna. A Bůh ví, třeba to pomohlo…

 

Zrak z ní přechází

 

Hejno bez ptáků není jen obsahově krásným, dějově napínavým a formálně vybroušeným románem. Je to taky nádherně řemeslně zpracovaná, vymazlená kniha. Stejně jako text samotný, i grafika knihy je propracovaná, nápaditá a přelomová. Ale tak, aby samotný obsah podpořila. Černobílé kresby hejn s ptáky i bez jsou v klasickém i inverzním provedení dokonalým doplňkem textu. Slova, věty, odstavce – celé kapitoly bílého Příběhu se zakulacenou vazbou jsou občas pootočené o devadesát stupňů a má to svůj podstatný smysl. Černá Kniha s vazbou rovnou má černě nabarvenou i ořízku, takže každou stránku musíte prstem odlepit od té předchozí či následující. Zvuk i vůni jemného odtrhávání vlákýnek papíru od barvy jsem si náramně užíval, dokonce jsem i fotil našeho tehdy osmnáctiměsíčního syna, jak mi s rozlepováním pomáhá, což ho samozřejmě moc bavilo.

 

Na syna jsem si teď vzpomněl proto, že jsem ho před chvílí byl uspávat. Za záchvatů smíchu, neb po dvou set čtyřicáté improvizované sloce Černých očí (Který ze svazků Hejna si jednou asi přečte jako první?), které mají jít spát (Taky z něj nezamhouří oka?), si ten prcek usmyslel, že na mě bude vesele jukat a kontrolovat, jestli jsem pořád tam, kde mě chce (Kam až se v životě odváží?). Teprve uprostřed vší té zábavy mi došlo, že tenhle aspekt – rodičovství – v Hejnu chybí, jako by pro Adama rodiče důležití nebyli. Vrchol osamostatnění a opuštění rodinného hnízda. Nebo taky osamělosti. Je tam “jen” prarodičovství, vnukovství a, dejme tomu, mentorování. Pročež se mi najednou vybavil Arnošt Lustig – jestliže Formánkovi obdivně nadával do talentovaných kurev, co jadrného by teď asi řekl Filipu Douškovi? Nebo napsal? Však oni by to Filip i papír unesli…

 

Papír… Hejno je vytištěné na takovém, jaký si čtenář okamžitě zamiluje. Pocit z dotýkání se, hlazení a otáčení stránek Hejna bez ptáků, je přesně tím dokonalým čtenářským požitkem, který bych chtěl mít pokaždé, když čtu román na papíře. Oba díly knihy jsou navíc v pevné kazetě a celý tenhle černobílý dáreček (s listy o poměru stran odpovídajícím Zlatému řezu) je opásán fialovým páskem lesklejšího papíru. Dohromady to působí parádně a látkové záložky už jen dodají punc dokonalosti.

 

Nevadí mi elektronické knihy, protože když mě vtáhne děj, nevnímám rozdíl papír versus displej. Ale v případě Hejna bych snad raději, aby tenhle román jako e-kniha (v její současné podobě) ani nevyšel, protože tak se čtenář ochudí o velký kus zážitku.

 

Chill-out

 

Po dočtení knihy jsem si dal přesně měsíc na “dojezd”, tj. tuhle recenzi píšu 4.4. To znamená, že od započetí čtení uplynuly čtyři měsíce.

 

Při čtení jsem si tu a tam v textu něco vyfotil a napsal si pár poznámek. Jenže u spousty z nich si už vůbec nedokážu vzpomenout, k čemu se vztahovaly. Jedna z čmáranic zní např. “Evan :-)”. Co jsem tím měl na mysli, netuším. Ostatně, oba svazky jsem při návštěvě domoviny během Velikonoc záměrně nechal doma, jinak bych pravděpodobně neodolal pokušení hledat, nacházet a citovat.

 

Taky jsem si poznamenal, že výše zmíněného Mága Fowles sice poprvé vydal v roce 1966, ale poslední revize provedl až v roce mého narození o jedenáct let později. Takže ani Filipovi nic nebrání dopsat jednou, co se nevešlo, nebo co ještě objevil. A zrovna Hejno bych si milerád koupil ve všech dalších, aktualizovaných vydáních.

 

Jedna z mých poznámek, psaná poměrně záhy po rozečtení románu, zněla “Co by si o tom pomyslel Dalajláma? Asi by se jen pousmál,” což je zvláštní, protože jsem později zjistil, že Filip byl “na Dalajlámovi” loni v Praze – nuže, pane spisovateli, to mimino, které s Jeho svatostí vesele konverzovalo (a že si věru měli co říct!), to byl náš syn. A ten chlapík, který si toho prcka kvůli ostatním lidem nakonec raději hodil za krk a ve vlastní mikině ho hodinu nosil po Kongresovém centru, to jsem byl já.

 

Nezapomenutelný román

 

Měsíc po dočtení jsem se bál pustit se do recenzování – abych něco nepokazil, neprozradil příliš mnoho, neovlivnil konkrétním směrem, nepřidal něco, co jsem vyčetl mezi řádky a co jiný čtenář v rámci vlastního prožitku objeví jinak. Než jsem přiložil brk na pergamen, ještě jsem za účelem vyčištění hlavy přelouskal a zkritizoval jednu detektivku. Byl to špatný nápad. (Ostatně, špatný nápad byl i po jedenácti letech tlaku čtenářů, kteří dílo nepochopili, upravit Mága…)

 

Prožil jsem s knihou třetinu roku. Během ní jsem nikdy nepustil Hejno z hlavy. Kdy vás nějaké umělecké dílo naposledy takhle vzalo?

 

Filip Doušek se mohl zpronevěřit svému obrovskému talentu a během těch dvanácti let, jež mu trvalo napsání jeho románové prvotiny, mohl vychrlit dvanáct průměrných knížeček. Nebo čtyřiadvacet. V těchto týdnech by možná slavil úspěchy s humoristickou novelou Teplo odchází z Hradu. Ale on si zvolil tu mnohem hodnotnější, tisíckrát složitější, náročnější cestu. A zaplaťpámbu (no, v kontextu knihy spíš naštěstí nebo ještě), že tak učinil.

 

Když jsem hledal “nějakou tu svoji knihu”, nevěděl jsem přesně, jak by měla vypadat a co by v ní mělo být, ale Hejno bez ptáků je rozhodně tou, která se nepopsatelnému ideálu přibližuje nejvíc. Tak blízko, že s ním v určitých momentech splývá. Je to pro mě nezapomenutelná kniha, k níž se budu v životě rád vracet – a to je něco, co jsem si u žádného románu už drahně let neřekl.

 

Narozdíl od nápadu, který jsem měl na začátku svého čtecího dobrodružství, teď tuším, že nebudu chtít svazky Hejna číst v opačném pořadí – a už vůbec ne napřeskáčku. Po dočtení obou dílů jsem totiž zjistil, že tohle bylo to jediné správné pořadí pro mě. Že přesně takhle potřebuji, aby to všechno dopadlo, že právě tak to pro mě dává největší smysl. Takhle za sebou budu Kniběh a Příhu (záměrně pomícháno a seřazeno abecedně, “svým” pořadím prvočtenáře ovlivňovat nechci) číst příště a blahořečím Osudu, že mi knihy přistrčil přesně takhle po sobě. (Pokud jste celé Hejno už aspoň jednou přelouskali, FYI: četl jsem je v pořadí Pulp Fiction.)

 

Na začátku téhle “recenze” jsem psal o tom, že mám rád půl-nočního panáka Létajícího Jaguára. Přitom jsem si zamiloval tuhle vyzrálou, dvanáctiletou whisky Hejna bez ptáků. Skvrnitá kočka, která létá a zdánlivě prázdné hejno bez jediného křídla svištící vstříc slepé skvrně západní civilizace… Nevadí mi e-booky, ale Hejno každému doporučuji na papíře (a další výtisky si ještě koupím, pro pár lidí, kteří vím, že je ocení). Téměř jsem vzdal naději v aktuální mladou spisovatelskou generaci, když tu najednou Ecce Doušek, jaké zjevení! “To jsou paradoxy, pane Vaněk,” řekl by sládek z Audience.

 

Svět Hejna bez ptáků paradoxy, včetně mého oblíbeného “Lžu”, praská ve švech. Samotný název románu vychází z lidové moudrosti, která praví, že celek je víc, než součet částí. Hejno bez ptáků je knihou o tom všem, co do synergického celku zbývá. A zbývá toho dost.

 

Pokud si chcete přečíst něco, co vám nedá spát, o čem budete pořád přemýšlet, něco, co vás nasměruje někam trochu jinam, než jste možná zvyklí, Hejno bez ptáků je román pro vás. Myslím, že každý si v něm při troše pozornosti a ochoty se zamyslet může najít to svoje, stejně jako já.

 

Za tu dobu, co Hejno znám, jsem si zvyknul na to, že jméno Filip Doušek je jménem velkého českého spisovatele. Světového spisovatele. To, co vytvořil, není pro pisálky laťka, nýbrž meta, pro většinu navíc navždy nedosažitelná – protože kdo má dnes takový talent a zároveň trpělivost, vůli a odhodlání… Kdyby Hejno vedlo chrliče ke kázni, k tomu, aby víc psali do prozatímního šuplíku a dali svým dílům čas, který jim náleží, to by bylo na knižním trhu krásně – hned by bylo z čeho vybírat. A nemuselo by zůstat jen u knih…

 

Těším se na cokoli dalšího, co z pana autora zas po pár letech vypadne. Doufám, že padat bude aspoň jako sněhu během pražského jara 2013. I když Hejno není autobiografické, mám pocit, že Filip Doušek dočasně vypsal sám sebe (ve smyslu poctivě a bezezbytku vylíčit, nikoli vyprázdnit či vyschnout!) a nevěřím tomu, že by se nedoplňoval, nesesbírával a nekatalogizoval i nadále. Do té doby si Hejno přečtu ještě několikrát. A budu si to mistrovské, životní dílo, vychutnávat. Protože hltat Hejno, třebas bez ptáků, je nehygienické.

 

Prožijte si debutový román Filipa Douška Hejno bez ptáků tak jako já – stojí to za to.

 

A Ty, Filipe, si moc užij své dnešní narozeniny, první po vydání Hejna! (Ačkoli, přesně před rokem jsi dopsal první kompletní, už tehdy jedenáctiletou, verzi – odkdy se vlastně počítají narozky knih, od prvního nápadu? prvního slova? věty? od zárodku o rozsahu x stránek? od dopsání finální verze? od vydání? od přečtení prvním čtenářem?) Ať se Ti daří, ať má Hejno zasloužený, tedy fenomenální úspěch a Ty ať jsi zdráv, šťasten, zdravě nespokojen nebo prostě takový, jakého se potřebuješ, abys dál tak úžasně psal. Děkujeme a jsme zvědaví, co bude dál… Tví čtenáři.

0 comments

Trackbacks

  1. […] Vše je vzorově doloženo použitou literaturou a relevantními odkazy – zatímco ve své minulé recenzi jsem vřele doporučoval papírovou verzi knihy, u Ticha se přimlouvám za tu elektronickou. Tolik […]