Knižní Hypnotizér není uspávač hadů

Mám rád prokrastinaci. Soudě dle mého pondělního článku to sice může vypadat, že proti ní sveřepě bojuji, ale vono to není tak horký. Díky prokrastinaci totiž vždycky udělám něco, do čeho se mi moc nechce, ale co je přece jen v tu chvíli příjemnější než to, co dělat mám. A k čemu bych se třeba jinak ani nedostal. Jako kupříkladu k přečtení Hypnotizéra.

 

Nerad čtu něco, kolem čeho je velký hype. Nejsem rád součástí davu. Radost mi přináší číst něco dřív než ostatní (třeba Larssona nebo Nesbøho, než se kucí vůbec dostali do Česka) a nebo pak až vlna opadne (Harryho Pottera, Hunger Games,…). O Larsu Keplerovi a jeho Hypnotizérovi byla už napsána spousta písmenek. Četl ho kdekdo a ti, kteří neměli to štěstí, na něm aspoň byli v kině. Minulý týden jsem zhlédl trailer, lekl se v tom správném momentu, potěšeně zkonstatoval, že můj oblíbený Lasse natočil další film a že mu v něm opět hraje jeho i má oblíbená Lena. Napadly mne dvě věci: 1) to bych se do toho knižního Hypnotizéra, kterého jsem koupil už před pár lety, konečně mohl pustit, ať ho čtu dřív, než vidím film a 2) ale měl bych nejdřív načíst Nesbøho Šváby, které mám zrecenzovat do 13. června. 

 

Okamžitě jsem se pustil do Keplera.

 

Jak už jsem psal výš, o Hypnotizérovi toho byla napsáno až moc, většinou ale na jedno brdo. Každý recenzent neopomene zdůraznit, že za pseudonymem Lars Kepler se skrývá manželská dvojice, která se jmenuje tak a tak. Proč? Dvojice Wahlöö – Sjöwallová už tu byla, chce-li Kepler být Keplerem, já mu to neberu.

 

Jaká tedy kniha je? Svižná. Hodně svižná. Odvíjí se ve zběsilém tempu a přitom to nutně není jen akčárna. Ta by mě uspávala. Hypnotizér nenudí ani chvilku. Jedním z hlavních témat je násilí na dětech, malých dětech, což je pro mě ta nejodpornější tématika ze všech, viz např. má recenze Nechtěných. Dřív to tak asi nebývalo, ale rodičovství člověka změní. Přesto jsem Hypnotizéra zhltnul za dva dny, absolutně ponořen do děje – takové to čtení, kdy se během vedlejších aktivit typu jídlo, pití či spánek nemůžete dočkat návratu ke knížce.

 

Hypnotizér se sice veze na vlně “severské detektivky”, která už mi tak trošku leze krkem, ale mohl by se klidně odehrávat jinde – až na efektní závěr na zamrzlém laponském jezeře. S ostatními skandinávskými thrillery má společný apel na sociální otázky. Zmiňuje např. nehumánní pokusy na mentálně zaostalých nebo švédské “reformy”, resp. finanční škrty v psychiatrické péči v devadesátých letech, které vedly k vystěhování psychicky nemocných lidí z ústavů (v domnění, že se o sebe tito lidé, nikdy předtím soběstační, sami postarají) a následnému zvýšení počtu bezdomovců.

 

O samotném ději už toho taky bylo napsáno i prozrazeno strašně moc. Stačí jen poodhalit, že román nemá jednoho hlavního hrdinu, ale že na stopě bestiálního pachatele jsou kriminální komisař Joona Linna a titulní odborník na léčbu traumat, “hypnotizér” Erik Maria Bark. Zatímco postava policisty Joony je poněkud plochá – jediné dvě zvláštnosti, které mu Kepler přiřknul, jsou šišlavá finská švédština (která našinci asi příliš neřekne) a posedlost mít vždycky pravdu (což je trochu málo pro to, aby si čtenář postavu zamiloval, přesto to ale funguje), hypnotizér Erik je vykreslen bravurně, zvláště co se týče jeho rodinných vztahů a pak důvodů, proč kdysi přestal s hypnózou a jak k ní vůbec přistupuje. 

 

Detektivka, nebo spíš thriller, Hypnotizér, se nebojí ani lacinějších scén typu “neohrožený hrdina záporákovi předem oznámí, jakým způsobem jej zlikviduje, a pak to učiní” či obratů jako “jeho ledově šedivé oči”. Ale v kontextu napětí, jímž je kniha prošpikovaná, a hlavně skvělých dialogů a pohledů do myslí protagonistů i antagonistů, se to dá přežít bez problému. Vadila mi občas divná kombinace vyprávění v minulém a přítomném čase, ale taky jsem si zvyknul.

 

Obecně mám raději příběhy o honbě za inteligentním vrahem, který ke svému jednání měl alespoň rádoby racionální důvod, ale opět, styl, jímž je Hypnotizér napsán, mou averzi k bestiálním psychopatům překonal. Některé události v knize do sebe zapadají prostě proto, že to tak autor chce, než že by něco takového mohlo být pravděpodobné – ostatně už samotný nápad komisaře Joony přivolat k případu hypnotizéra není tak úplně standardní postup, lze nicméně obhájit coby “out-of-the-box thinking” kladného hrdiny. Trošku nepochopitelný je i fakt, že “hypnotizér” Erik si půlku knihy tak nějak nevzpomíná na důležité důvody, které ho vedly k seknutí s hypnózou, což naopak čtenář tuší, že bude jádrem pudla – to ale zase můžeme chápat jako snahu zasunout ony události někam hlouběji do podvědomí. Taky mě několikrát napadlo, že by dětem nemuselo být v knize ubližováno až tak moc, ale na druhou stranu si čtenář tím spíš přeje dopadení té zrůdy, která je něčeho takového schopna. Pak ovšem trochu zklame chybějící zadostiučinění, že s pachatelem bylo zatočeno.

 

Protože mě už dávno moc nebaví forenzní kriminalistika, tolik poslední roky populární v amerických televizních seriálech, uvítal jsem, že Hypnotizér se soustředí na myšlenkové pochody protagonistů i antagonistů, což je pro mě mnohem zajímavější. V knize je spousta akce, ale ta je vyvážena přemýšlením, povídáním a vzpomínáním, v rámci nichž čtenář nahlíží do hlav jednotlivých postav. Filmově rychlé střídání scén a různých pohledů pak přidá na naléhavosti a napínavosti. Přibližně v polovině knihy se odehraje zajímavý skok, kdy je kapitola najednou mnohem delší než všechny ostatní a vyprávěná v první (nikoli třetí, jako zbytek knihy) osobě.

 

Hypnotizér pro mě byl typickým page-turnerem; hltal jsem stránku za stránkou a chtěl vědět, co bude dál. Dočkal jsem se samozřejmě i nějakých těch nečekaných zvratů a překvapení, byť některé z nich už čtenář tak nějak tuší. Nicméně kniha je natolik výtečně napsaná, že váhám, zdali vůbec dám šanci filmu. Proti mluví tématika – stačilo mi o tom číst, nemusím to vidět – a také casting, který mi podle ukázky připadal minimálně v případě Erika dost mimo; představoval jsem si ho během čtení podstatně jinak a tipuji, že tak na tom je/byla/bude většina čtenářů. Na druhou stranu, Hallström je Hallström a jeho filmy mám fakt rád. Uvidíme, jestlipak uvidíme.

 

Blbé je, že teď, když už mám dočteno, mi nic nebrání pustit se do Švábů. Vím ale stoprocentně, že v nich si užiju o dost víc humoru – ten aby v Hypnotizérovi pohledal. V každém případě, pokud dokončujete tyhle řádky a ještě jste nečetli první díl keplerovské (zatím) trilogie, knihu vám rozhodně doporučuji: jednu ze základních funkcí literatury, tedy zapomenout na vlastní trable a sžít se s hlavními hrdiny románu, tenhle detektivní thriller splňuje na sto procent.