Jerky Time Guy

Miluju prokrastinaci! Jsem nadšený jejím bezbřehým potenciálem a blahořečím Osudu, že mě jí obdařil. Proč? Protože díky ní vzniká spousta skvělých věcí. Člověk ví, že má před sebou důležité úkoly, jen se mu do nich teď právě nechce a tak si vymyslí nějaký jiný. Nedůležitý, neaktuální, ale takový, který ho těší. Třeba napsat článek o Jerky Time Guyovi.

Kromě prokrastinace chci za vznik textu níže poděkovat i svému kamarádovi Petrovi Márovi, který dnes v Há jedničce dostal výtečnou svačinku…

 

Před deseti lety jsem se stal spolumajitelem nahrávacího studia. V Praze. Na Žižkově. Pronajali jsme si s mým americkým společníkem celou patrovou budovu. Ve sklepním prostoru vznikly zkušebny pro kapely, v přízemí, kde bylo společné unisex sociální zařízení (Darinka, teda už Dara, se toho érárního “shitteru”, jak jsme mu říkali, při jedné ze svých návštěv prý lekla natolik, že zadržovala… vztek až do konce nahrávací frekvence), malé studio a v patře pak velká nahrávací místnost, režie, kuchyňka a balkón s úžasným výhledem na Vítkov. Postupně jsme přidali ještě záchod a sprchu.

 

To studio už ne(spolu)vlastním. Odjel jsem jednou na moře, jako muzikant, a když jsem se vrátil, bylo všechno jinak. Začal jsem natruc makat na doktorátu (pitomý nápad) a to byl poslední hřebíček do rakve společného podniku. Z mého společníka se stával čím dál větší podivín závislý na různých, řekněme, pochoutkách a ve studiu později, když už jsem tam tehdy dva roky nebyl a netušil, co se tam děje (to říkají všichni, že?), nakonec udělala šťáru policie a našla tam zařízení na výrobu pervitinu.

 

O všechny své peníze investované do těch prostor a vybavení jsem nakonec přišel (dlouho jsem je pak ještě splácel), s nimi odešlo mládí, strašná spousta iluzí a nakonec i ten společník, někdejší kamarád. Pokud vím, jeho maminka se ho snaží v Americe převychovat a já jí v tom držím palce.

 

Jednu z mnoha dobrůtek tohohle Amíka jsem ale ochutnal i já. Nebojte se, nešlo o nic škodlivého. Tedy pokud nejste zrovna vegetariáni. Ale návykovka to byla. Šlo o sušené hovězí maso.

 

“Můj” Amík znal jiného Amíka, též operujícího v Praze, a ten druhý Amík doma maso sám sušil. Experimentoval se všemi možnými druhy sušících se flákot, ale když jsem se ho jednou – to už jsem patřil mezi jeho stálé odběratele – ptal na drůbeží laskominky, řekl mi jen, že, “between the two of us, it’s dirty shit” a když jsem chtěl slyšet podrobnosti, dodal jen “you don’t wanna know”, tak jsem po tom nepátral a vystačil si s Beef Jerky.

 

Jerky. Tak tomu ten týpek říkal. Neměl žádný kamenný obchod, ani do žádných nedodával (tehdy ještě) a nefungoval na žádné “ouřední hodiny”. Poslal svým zákazníkům vždycky jen jednoduchou SMSku: “Jerky time!”

 

A my už věděli.

 

Když jsem svého společníka viděl žvýkat ty divné tmavé kousky čehosi, co vypadalo jako měsíc mrtvá vrána po pokusu skamarádit se s pitbullem uprostřed Sahary, neměl jsem nejmenší chuť ptát se ho, co to je. Ale on byl vždycky, to se mu nedá upřít, velkorysý a rád se dělil – vlastně o všechno kromě našeho společného studia – a tak mi kousek havraního křídla nabídl. A já, protože jsem slušně vychovaný chlapec, ochutnal. Rodiče mě varovali jen před cizími lidmi nabízejícími dobrotky.

 

Bylo to tuhé, houževnaté, ale mělo to skvělou chuť. Co bylo parádní, ten malý kousek v puse vydržel hodně dlouho. Jakpak by ne, když, jak říkal ten druhý Amík, se to vyrábělo tak, že “Vemeš krávu, tu nakrájíš na kusy, usušíš a výsledek narveš do krabičky vod cigár.” Ó, jak ten uměl to masíčko vysušit – troud byl proti téhle pochoutce žampión v záplavové zóně! S těmi nejrůznějšími Indian Jerky a bůhvíjak se to ještě jmenuje, které si občas koupím někde v supermarketu (naposledy minulý týden), nedosušenými lepivými nedodělky, které určitě dobře vydělávají, ale podstatně méně dobře chutnají, to bylo nesrovnatelné.

 

Můj historicky první kousek od mého společníka měl příchuť “Black Pepper”. Ta se nakonec stala mou druhou nejoblíbenější. Tou nejlepší, kterou jsem se v průběhu následujících let naučil, byla příchuť “Chilli”. Třetí mi nechutnala, tuším, že šlo o “Barbecue” nebo něco na ten způsob, ale bylo to sladké a nepálilo to, což nebyla žádná zábava.

 

Od toho chlapíka jsem jeho zboží kupoval asi tři roky. Dokonce jsem ještě nedávno objevil v telefonu jeho číslo, ze kterého mi vždycky dorazila ona radostná zpráva, “Jerky time!”. Spicha jsme si dávali vždycky někde na stanici metra. Jednou jsem to stihnul na Dejvickou ze Suchdola o přestávce mezi dvěma semináři. Mými semináři. Tedy skoro stihnul. Ale mí studenti se na mě nezlobili, jakmile jsem jim upřímně vysvětlil, že když tahle mesidž člověku přijde, nemůže ani nechce se ovládnout, protože zájemců o vysušené kravičky je tak moc a matroše tak málo.

 

Nikdy jsem nevěděl, jak se ten chlapík jmenoval. Ani si nevzpomínám, jestli jsme si byli představeni a zdali vůbec tušil, jak se jmenuju já. Možná jsem byl jen “The Czech Studio guy”. V každém případě své SMSky jednoho dne přestal posílat. Kdybych to byl věděl, když jsem se s ním viděl naposledy, byl bych mu poděkoval a předal mu diplom. Nebo plaketu. Nebo medaili. Řád zlaté sušičky. Později jsem zjistil, že začal vyrábět ve velkém a dodávat do restaurací a posiloven. V každém případě jsem na trhu už nikdy nenarazil na tak skvělé sušené hovězí, jaké uměl udělat on v době, kdy si svou undergroundovou živnost poctivě vydřel v nefalšované panelákové sušárně masa v baráku, v němž bych tehdy bydlet rozhodně nechtěl.

 

Ale pořád hledám…

 

Kdybyste náhodou někdy někde narazili na dokonale vysušené Jerky, ideálně patřičně pálivé, víte, jakou zprávu mi poslat – it’s about time, thanks. Odpovím vám obratem.

 

Jerky
0 comments