Konečně Interstellar

Tyhle řádky píšu narychlo v noci, dokud je to čerstvé, se soundtrackem na uších, vedle mě pravidelně oddechuje ten mladší a já doufám, že ho tím klapáním… Aha, tak už jsem ho vzbudil. Moment.

Je třičtvrtě na dvě, malej zase usnul. Od doby, co máme sokolíky dva, jsem byl v kině dvakrát. Za rok a a čtvrt jen dvakrát v kině. Pro spoustu lidí to může být standard. Já v tyto dny ale píšu zítřejší článek pro Mít vše hotovo a vzpomínám v něm na dobu, kdy jsem záškolačil na střední a do kina chodil minimálně jednou týdně. Viděl jsem tehdy úplně všechno. A už pár let marně hledám ten ztracený pocit rozechvělého dobrodružství, které jsem zažívával v devadesátkách v kinosálech. To bylo prostě nejvíc. V posledních letech se do toho nějak nemůžu dostat. Ale proč tohle píšu.

Dnes, resp. včera až dnes, protože jsem začal včera v deset a skončil dnes něco po jedné, jsem konečně viděl Interstellar. Já vím, vy už ho všichni dávno znáte. Mám zpoždění.

Na ten film jsem se těšil dlouho dopředu. Kousal jsem si nehty, aby už ho konečně dodělali a dali do kin. Pak se tak stalo a já se během té krátké doby, co se v dnešní době cokoli promítá, do kina prostě nedostal. Nicméně před pár dny se film objevil v iTunes, zaplaťpámbu.

Včera večer si šla žena lehnout už před desátou. Šťastná náhoda: Využil jsem příležitost; televizi, kterou tady máme součástí nájmu, jsem přitáhl až na stolek u kanape, abych se co nejvíc přiblížil zážitku z velkého plátna, strčil do ní ta nejkvalitnější sluchátka, která tu mám (a dobře jsem udělal, ten film má neskutečný zvuk!) a Interstellar si pustil.

A stalo se to. Konečně. Hned od začátku pocit, který jsem míval tehdy před dvaceti lety: tohle bude Dobrodružství. Vyprávěné přesně tím stylem, který mě vtahuje, fascinuje, oslovuje. Coby profesionálně deformovaný muzikant jsem si všímal, jak moc k atmosféře filmu přispívá geniální Zimmerova hudba, ale dokonalé to bylo všechno sakumprásk.

V průběhu sledování mě sice několikrát napadlo, že se právě odehrává poměrně zásadní nelogičnost, nebo že přesně vím, co bude dál, ale tyhle myšlenky jsem v sobě okamžitě potlačil. Chtěl jsem si užít to úchvatně provedené Vyprávění. Vlastně lituju lidi, kteří tohle nedokážou. Lidi, kteří si zkazí zážitek jen proto, že hlavní hrdina se ke své životní misi připlete nepravděpodobnou shodou okolností a nebo dokonce že hrdinka má v jednom střihu černé boty a v následujícím červené (pamatuji-li dobře hit základky, Honbu za diamantem). Občas si podobných věcí všimnu, ale pokud je ten film dobrý, je mi to úplně, ale úplně jedno.

A Interstellar dobrý je. Zatraceně dobrý. Je výtečný, skvělý, mimořádný. Tady se musím přiznat: Gravitace loni, no, byla to hezká podívaná, ale necítil jsem v průběhu projekce potřebu podívat se na film ještě jednou. U Interstellar je to přesně naopak: těším se na to, až ten biják uvidím podruhé, potřetí, jak se k němu vrátím po letech. Je to mistrovské dílo od začátku do konce a přesně tak, jak to bylo zamýšleno, na mě působí.

Byl jsem napjatý, vynervovaný, okouzlený, dojatý, mnnohdy až k slzám. Proč to nepřiznat, pobrečel jsem si pěkně. Nolan a jeho partička mě dostali. A že McConaughey, jehož jsem vzal na milost stoprocentně až v True Detective, potvrdil, že je právem můj velký oblíbenec (skvělá volba, angažovat právě jeho, mimochodem), byla třešnička na dortu.

Ten film má spoustu momentů, důvodů, drobností, proč jej milovat. Nechce se mi v tom teď babrat, možná někdy příště (mimochodem, měl jsem loni připravený kompletní díl Osvobozeného kyvadla výhradně o Gravitaci, ale nakonec se mi ten film nechtělo rozpitvávat a pravděpodobně nechám stranou i Interstellar, byť oba z opačných důvodů).

Co si sem ale zapsat chci, jsou dvě koincidence, které podtrhly můj mystický zážitek z ponoření se do filmu.

Byl jsem celkem čtyřikrát vytržen z transu filmového diváka. Dvakrát se probudil jeden ze sokolíků. Ale první a třetí vytržení s nimi nemělo co do činění.

Nejdřív se na “plátně” objevily hodinky hlavního hrdiny. Krásné hodinky. A protože si na hodinkách ulítávám a potřeboval jsem okamitě vědět, co je to za skvost (notabene tak nápadně vystavený), “pauznul” jsem přehrávání a googlil: “watches Interstellar”. Soudě podle toho, že se za vyhledávací řetězec samo dopsalo “movie”, nebyl jsem zdaleka první, kdo se o hodinky zajímal.

Vyhledal se mi článek, který popisoval oboje filmové hodinky, speciálně vyrobené pro Interstellar, tak náruživě, že mi jen tím tématem vlastně vyspoiloval, o co půjde. Nečetl jsem ho, jen během tří vteřin přelétl očima a uložil na později, byť mi bylo jasné, jakou asi roli ve filmu budou Hamiltony mít.

interstellar_4s

Během sledování jsem tentokrát (bohužel?) odhalil všechna hlavní překvápka dřív než jsem měl. Nevím proč, ale prostě mě to všechno napadlo. A to jsem záměrně nečetl žádnou recenzi filmu, abych si nezkazil zážitek. Jen názory na Twitteru v době, když byl film v kinech, tj. líbí/nelíbí. A podezírám všechny, jimž se nelíbil, že se jim Interstellar nezamlouval ze špatných důvodů, že prostě nejsou schopni ocenit krásnou filmovou řeč. Ale zpátky k mé přerušované sou… …náležitosti s filmem.

To druhé s probuzením prcků nesouvisející přerušení bylo osudovější. Když se ve filmu objevila “ta zrzka”, přemýšlel jsem, odkud ji znám. A jako vždycky, věděl, že dokud na to nepřijdu, nebudu mít klid. Naštěstí mi vytanula na mysli scéna z The Help, což je film, který jsem viděl před lety kdesi v letadle, ani už nevím cestou odkud kam, tipuju Washington. Pozastavil jsem přehrávání a checknul IMDB, protože se mi hlavou mihlo jméno Jessica Chastain, tak jsem chtěl ověřit, jestli jsem se trefil a zdali herečku znám ještě z něčeho jiného.

Jo, znám, z krásného Tree of Life, a trefil jsem to správně, jmenuje se Jessica Chastain. A navíc…

Na data narození se na IMDB vůbec nedívám, co s nimi. Ale tentokrát jsem si řekl, hmm, měla by být stejně stará jako McConaughey, to bych ji teda tipnul mladší, načež zahlédnu číslici odpovídající mému roku narození. Jsa novoroční narozenec, mihlo se mi hlavou, o kolik je holka mladší. Ha, březen. Takže čtvrt roku. Čtyřiadvacátého, takže skoro čtyři měsí… – cože?! Ona se narodila dvacátého čtvrtého března?!

Nuže tedy přeji Jessice všechno nejlepší k jejím dnešním narozeninám a gratuluji jí, že si mohla zahrát – a jak! – právě v tomhle filmu.

A to je vlastně všechno. Jsem moc rád, že jsem Interstellar konečně viděl a že mě ten film dostal tak, jak jsem dva roky doufal, že by mohl. Pomohl znovuzažehnout mou lásku ke sci-fi, kterou v sobě v posledním cca roce opět objevuji (spíš díky knížkám; ostatně, čtu právě The Martian, na je(jí)hož hrdinu jsem si během sledování Interstellar vzpomněl hned několikrát). Ale to už je jiný příběh.

Díky a dobrou noc.

0 comments