Kostičas – kult, který vás nemine

Vezměme to od Pottera

I dnes, po třinácti letech, si pamatuji, jak jsem během studií v Británii viděl první díl filmového Harryho Pottera. I když jsem už nebyl zrovna cílovka, ten biják mě příjemně pohltil. U očního jsem sice spolu s anglickými dětmi krátkozrakost předstírat nezačal, ale tehdy již čtyřdílnou ságu jsem zařadil na svůj čím dál sáhodelší seznam literatury k přečtení. V tomhle rozhodnutí mě utvrdila má o dost mladší sestřička, když po zhlédnutí prohlásila, že se film na knihu nehrabe ani náhodou.

Teprve posléze jsem zjistil, že potterovská terminologie byla v českých verzích knih přeložena, a to tak že velmi. Řada překladů do jiných jazyků – možná dokonce většina – tuhle cestu nezvolila. Dlouho mi nešlo pod fousy, že Quidditch je Famfrpál a i když jsem si na všechny ty Zmijozely (v originále Slytherin), Mrzimory (Hufflepuff) a Havranspáry (Ravenclaw) nikdy nezvykl, musel jsem uznat, že české překlady kompletní série jsou díky bratrům Medkovým bravurní. Znal jsem je ale jen zprostředkovaně, z verzí filmových: Potterovi jsem dal šanci tři a půl knihy, v originále a v průběhu několika let. Nikdy mě nechytnul tak moc, abych dočetl zbytek. Teprve loni jsem zhltnul kompletní filmovou sérii a hned poté mě napadlo: škoda, že nejsem o půl generace mladší, to by mě Potterománie bývala vzala útokem a asi bych se neubránil.

Proč ale v recenzi Kostičasu píšu o Hápéčku?

Hned z několika důvodů.

Rowlingová, Orwell nebo Tolkien?

Kostičas je fenomén, kterému předpovídám budoucnost srovnatelnou právě s úspěchem ságy o Harrym Potterovi. S ní je ostatně plánovaná heptalogie Samanthy Shannonové srovnávána nejčastěji. Padají i jména jako Tolkien či Orwell. Ale všechno je, jak už to tak bývá, jinak.

Kniha společné znaky s Harrym Potterem skutečně má, ale nejde o charakteristiky dějové, žánrové či charakterové: Kostičas, coby první část plánované série, si ihned po vydání vydobyl pevné místo v žebříčcích nejprodávanějších knih – tak jako Harry. Kompletní série má nakonec mít sedm dílů – tak jako HP. Kostičas byl rychle přeložen do bezmála tří desítek jazyků – tak jako… Kostičas má být zfilmován – taky. Kostičas opět napsala žena, notabene taktéž Angličanka… A konečně, i Kostičas vydává britské nakladatelství Bloomsbury, které i v tomto případě autorce ochotně vysolilo nevídaně vysokou zálohu, takže v úspěch série i v tomto případě věří opravdu hodně. Shannonová napsala Kostičas ve svých devatenácti letech (první verzi přibližně za půl roku, následovaly zdlouhavé editace) a bylo jí dvacet, když byla práva zakoupena. Kniha se překládala do X jazyků půl roku předtím, než vyšla v angličtině; vše bylo, je a bude pečlivě naplánováno a je pravděpodobné, že související marketing a jednou i merchandising překoná celou řadu lepších knížek.

Pak už jsou tu odlišnosti. Ty ale necháme fanouškům kvízů na téma Najdi X rozdílů (namátkou: hlavní hrdinkou je dívka, cílová skupina čtenářů je přece jen o něco starší (byť vinou stárnutí původních čtenářů Harryho Pottera může jít o tytéž lidi), Kostičas je drsný hned od úvodního dílu, zatímco HP postupně přitvrzuje, atd., atd.). Ale J. K. Rowlingová není jediná autorka, s níž je Samantha Shannonová srovnávána: v těsném závěsu bývají zmiňováni také George Orwell a J. R. R. Tolkien.

Pokud jde o Orwella, s jeho románem 1984Kostičas společnou především totalitní nadvládu jedněch nad druhými, ale to jen na povrchní pohled; hierarchie je v díle Shannonové vícevrstevnější než ve slavné “osmdesát čtyřce”, románu, který mě bavil, ale k němuž se asi už nevrátím. Možná až ho budou číst moje děti. Těžko říct.

A pak je tu Tolkien. Ten mě, s prominutím, nikdy neokouzlil. Fascinovala mě jeho biografie. Ale samotné příběhy ze Středozemě… u těch jsem usínal v čítárně i kinosále. Vlastně mě nebaví fantasy jako žánr. Skřítci ani rytíři. Meče ani kouzelné lektvary. Celé je to takové… dětsky geekovské. Resp. nerdovské. Zato sci-fi, to je jiná – to jsou geekoviny a nerdoviny i pro dospěláky.

Sečteno a podtrženo, knihy, s nimiž je Kostičas imrvére srovnáván, mě nebavily. Tudíž by mě, soudě dle povrchních přirovnání informace replikujících recenzentů, neměl bavit ani Kostičas. Který je notabene označován tu za young adult literaturu, tam zas za urban fantasy či dokonce horror a jinde za dystopian sci-fi. Přesto jsem Kostičasu šanci dal a jsem tomu věru rád. Protože Kostičas mě dostal.

Čemu je to vlastně podobné

Asi bychom našli celou spoustu kousků, které jsou o tomtéž: na nějakém světě jsou dva druhy bytostí (ten svět může být úplně klidně i náš a těmi bytostmi my, lidé), jedny nadřazené těm druhým. A protože hlavní hrdina, hrdinka či hrdinové jsou samozřejmě v té outsiderské skupině, je třeba establishment “poučit o životě” (pardon, to jsem vykradl z Rudiše). Lehké jako facka, četli i viděli jsme to nesčíselněkrát. Výše zmíněný román 1984, Bradburyho 451 stupňů Farenheita, Huxleyho Báječný nový svět, Kingův Běžící muž, Wellsův Stroj času, už-nevím-čí Loganův útěk (filmově též jako Carusell), McCarthyho Cesta a nesmíme zapomenout na Burgessův Mechanický pomeranč či Zamjatinovy My, jediný román, který jsem se díky výpůjčce od kamaráda kdysi na kolejích snažil přelouskat v ruštině – se všemi těmihle díly (a stovkami dalších, méně či více zdařilých) má Kostičas něco společného. A přesto je úplně jiný.

Kdybych měl tuhle úvodní knížku série k něčemu přirovnat, tak s přimhouřením obou očí sáhnu buď po Hunger Games Suzanne Collins nebo domácím Myceliu Vilmy Kadlečkové. Hunger Games budou blíž díky hlavní hrdince, houbičková sága kvůli jiným než lidským bytostem a taky jasnovidectví. Ale Kostičas je přece jen kapitola sama pro sebe.

O čem to tedy je?

Hlavní hrdinka Kostičasu se jmenuje Paige Mahoneyová (jak já to přechylování nesnáším) a je krajinochodec, což je poddruh “vidoucího”, který je schopen číst mysl jiných bytostí. Protože jsou však jasnovidci v Londýně roku 2059, kdy se příběh odehrává, v nemilosti, Paige je donucena vedle oficiálního života (v němž obsluhuje hosty v baru, kde se podává jediná legální droga: kyslík) žít ještě životem tajným, v podsvětí tzv. Scionu. Jednoho dne se jí však, jak už to tak v románech bývá, přihodí něco nečekaného a ne zrovna pozitivního a to jí oba tyto životy převrátí vzhůru nohama…

Nemaje v lásce přílišné prozrazování děje, poskytnu vám raději argumenty, proč si Kostičas pořídit.

Proč bych si to měl(a) přečíst?

Kromě samotného příběhu – napínáku, který vás nutí obracet stránku za stránkou až do konce, jenž vás pochopitelně namlsá na druhý díl – mě na Kostičasu nadchla propracovaná mytologie. A když píšu propracovaná, myslím tím skutečně pro-ma-ka-ná. Autorka musela o světě budoucnosti bojující proti jasnovidcům a o důvodech, které k tomu vedly, skutečně přemýšlet. Není v tom téměř nic, co by nesedělo, skřípalo, nebylo propracováno do hloubky. A zase: zatímco třeba u takového Tolkiena mě všechny tyhle až nadbytečné serepetičky kolem nudily, u Shannonové to vhodně podporuje samotný příběh.

Třetí pro mě hlavní devízou knihy je něco, co možná běžného čtenáře až tolik nezajímá (ale třeba ano), mě však fascinuje: terminologie, novotvary, slang. Hraní si se slovíčky. Jsem rád, že jsem si přečetl knihu v českém překladu, protože překladatelce Lence Kapsové se podařilo první díl série, kterou jí budou kolegové za pár let stoprocentně závidět, přeložit naprosto bravurně. Samotná Shannonová si na vytváření novotvarů ujíždí poměrně slušně; tuhle část psaní si podle svých slov ostatně užívá nejvíc a právě proto si údajně vybrala žánr sci-fi/fantasy, kde svůj koníček zúročí nejlépe.

Neologismy v originále vycházejí ze žargonu viktoriánské galérky stříklého slangem jasnovidecké komunity (Shannonová před lety pracovala v londýnské čtvrti Seven Dials, části Covent Garden pověstné prodejnami křišťálových koulí, tarotových karet a samotnými věštírnami) a spiritistickými výrazy 19. století, ale inspiraci si berou třeba i z argotu antihrdinů Burgessova Mechanického pomeranče. Do češtiny jsou přeloženy hravě, vynalézavě a přesto ctí původní terminologii.

Aha, vy chcete příklad.

Že jedním z -tagonistů (zjistěte si sami, jestli protagonistů či antagonistů) je Warden neboli Strážce, ještě není nic tak světoborného. Ale třeba samotná Paige – ta je v originále dreamwalker, v české verzi pak krajinochodec. Je chráněnkyní (mollisherkočena) svého šéfa, jímž je v podsvětí tzv. mime-load, v češtině vidopán. Bytosti, kolem kterých se podstatná část děje točí, Rephaim, jsou Refájci. Atd., atd. Některé z těch slov najdete na urban dictionary, jiné si obě dámy musely vymyslet či odvodit. Pošušňáníčko pro každého, kdo si rád hraje se slovíčky – nebo je alespoň obehráván – je to v každém případě. Ostatně i samotný název (kniha se v originále jmenuje The Bone Season, což je v rámci příběhu a jeho mytologie slovní hříčka) v češtině je od nakladatelství odvážná sázka do loterie a já držím palce, ať ten risk vyjde.

Pokud bych měl na díle najít naopak nějaké vady, pominu-li, že nejde o žádnou Literaturu s velkým L podle paňučitelek češtiny ni jiných akademiků, pořád platí, že v rámci žánrů, které reprezentuje, patří k tomu lepšímu. Subjektivně mi Kostičas připadá lehce víc zaměřený na ženy (což mně osobně vůbec nevadilo) a pak snad, že veškeré hlavní vývojové linie jsem poměrně přesně odhadnul dopředu, takže zásadní překvápka se nekonala. Na druhou stranu, v době, kdy je běžné přijít se šokujícím obratem na posledních stranách knihy, je starý dobrý, v podstatě lineárně vystavěný příběh, balzámem na vystresovanou čtenářovu, resp. čtenářčinu duši.

Kult let následujících

O pár odstavců výše jsem napsal, že Kostičasu předpovídám skvělou budoucnost. K tomu bych rád dodal pár informací. Že Shannonová prodala knižní práva, za kolikamístnou částku a komu, to se všeobecně ví. Ví se také, že filmová práva byla zakoupena taktéž. Méně už, že je koupila společnost souseda mé kamarádky. No a co, že… Tím sousedem je Andy Serkis, Glum z filmového Pána prstenů. Jeho Imaginarium Studios navíc spoluvlastní Jonathan Cavendish, filmový producent, který stojí mj. za bijákem o Bridget Jones. Takže nečekejme žádné podfinancované béčko.

Protože si kniha získala celosvětově nadšené a loajální čtenáře, je zajímavé sledovat, jak tito bojují za to, aby alespoň hlavní hrdiny knihy hráli ve filmu “ti správní” herci. Ačkoli autorka přiznává, že nemá představu, kdo konkrétně by měl hrát Strážce či Paige, jisté obecné preference má a – což je sympatické – brání se tzv. white-washingu, tj. nahrazování mimozemských tmavých ras (jakou jsou i tajemní Refájci) bílými herci. Na druhou stranu, oni ti Refájci nejsou ani černí, hnědí, žlutí či červení; nejde o žádné lidské etnikum a jeho zabarvení je tu tmavě medové, jindy bronzové, zlatavé, stříbřité (však “uvidíte” ve druhém dílu) či měděné… V každém případě jsem sám zvědavý, jak budou filmoví Refájci nakonec vypadat. Ve skutečnosti nejsou přípravy filmu ani tak daleko, že by byl hotový scénář, natož aby bylo jasné herecké obsazení. Můj odhad je, že na výsledek v kině si počkáme možná i do roku 2018, nicméně úspěch knižní předlohy může vše uspíšit. Do projektu vstoupil i jistý scénárista dvakrát nominovaný na Oscara, takže je-li tohle ocenění pro někoho ultimátním důkazem úspěchu…

Ať je to tak či onak, mám tušení, že v letech následujících se proslaví nejen knižní série, ale že podle ní bude natočeno pár filmových trháků – za deset let si povíme, jestli jsem měl pravdu nebo jsem byl jedle jak ta vedle. Vzhledem k tomu, jakými částkami nejen na marketing nakladatelství Bloomsbury v rámci kostičasí série disponuje, v době, kdy je právě tohle jednou z nejpodstatnějších podmínek pro úspěch, bych – být vámi – proti sobě moc nesázel.

Kvalita zpracování

Knihu jsem četl jako e-book na svém Kindlu a četbu jsem si náramně užil od začátku až do konce. Po dočtení jsem byl tak nadšen, že jsem zajel do Prahy na Svět knihy, abych papírovou verzi pořídil své sestře. Zatím si ji přečetl její přítel a ten jí byl patřičně odvázaný. Ale nechybělo málo, abych si ten skvost s modrým přebalem a nádhernou, plastickou grafikou (mmmmmm!) nechal – ta kniha je tak příjemná do ruky, voňavá a krásná, že jsem se s ní jen nerad loučil. Navíc v ní najdete příjemná překvapení, která v elektronické verzi chybí, např. mapu hlavní lokace děje. I e-verze však obsahuje krátkou, ale zajímavou poznámku překladatelky (že při hledání těch správných výrazů čerpala mj. z Ouředníkova Šmírbuchu jazyka českého, mě potěšilo), poděkování autorky a především vyčerpávající slovníček výrazů v Kostičasu používaných.

kostičas

Jak to bude dál?

Druhý díl série se bude jmenovat The Mime Order a má vyjít na podzim, konkrétně 21. října. Jestli bude tak strhující jako “jednička”, těžko říct. Já se už teď těším a pevně doufám, že zklamaný nebudu. Autorka už tu a tam trousí střípky děje druhého dílu, ale nač předbíhat – zatím vám vřele doporučuji přečíst si všech strhujících čtyři sta osmdesát stránek Kostičasu v parádním českém vydání nakladatelství Host. Mimochodem, nakladatelství tímto počinem startuje řadu Young Adults, ale jsem předsvědčený o tom, že zrovna tenhle příběh se může líbit čtenářům od 9 do 99 let (za tuhle větu mi včera poděkovala samotná autorka ;-)). Takže i vám. Dejte pak vědět, jak jste si početli a zdali má i ve vašich očích kult čaroděje Pottera v kočeně Paige rovnou soupeřku.