Macbook – a dvanáctka!

Zdarec, barde, rád tě vidím, long time no see… Jo, dobrý večer, dám… Co piješ? Ciwe, rovnou? No to dopadnem… Tak mně taky jednu, prosím vás. Děkuju.

Abych tě zasvětil do situace. Kámoš (pozn. šéfredaktora: dnes má svátek – gratulujeme!) tweetnul o náhražce MagSafe pro macbook, kterou jsem mu onehdy doporučil, načež ňákej z takovejch těch zaprdlejch kverulantů reagoval ve smyslu “je to bída, všichni venku brečej”, no a já, protože tyhle trolly neumím pokaždý po zásluze vyignorovávat, jsem mu odepsal, že pro mě nejlepší laptop ever. Načež se to rozjelo. On mlel cosi o tom, že tomu všechno chybí, já odepsal, že stejní prosťáčci před lety brečeli, že netbooky nemaj CD/DVD mechaniky, on zas, že je to od Applu vydávání starejch věcí za nový, přidal dávno vyčichlou informaci o jedinym portu, nesmysl o míň kvalitní klávesnici, blablabla, ukončil jsem to s tím, že bez delší osobní zkušenosti to nemá smysl hodnotit. Což je fakt.

Mělo zůstat při tom, jenže já se neprozřetelně do pléna zeptal, jestli by byl zájem o to, abych napsal o tý svý dlouhodobý zkušenosti. A lidi to sdíleli a lajkovali jako diví. Takže to teď budu muset napsat. Což se mi strašně nechce. Naposledy jsem se pustil do rozboru Watch, z čehož nakonec byl čtyřdílnej seriál a na to fakt nemám čas ani náladu. Notabene u nás na dva dny zkejsla kámoška, páč jí na přestupu ulítlo éro do Maroka – před chvílí psala, že spala na Sahaře a prej boží zážitek – a teď jsem měl čtyři dny sokolíky na povel jen sám, páč žena byla pryč, takže není času na hlupoty. Ale že vím, žes plánoval tu dvanáctku koupit mladý, až půjde do frontový linie po mateřský a chtěl slyšet, co já na něj, tak mě tu máš a páč produktivita je mý druhý jméno, to svý povídání si natočím na diktafon a pak ho prostě jen přepíšu a je to. Je to pro tebe OK? Supr. Tak pome, buddy.

Já jsem si taky, když ho představili, myslel to, co všichni ostatní. Že mu chyběj porty, že nebude výkonnej, že je to jen další generace Aira s retinou. Ale na toho já přesně čekal a doufal, že ho představěj už tak o rok dřív. Nakonec ho teda nepojmenovali Air, aby zůstal i levnější noťas. Což mi připomíná věc, která všem těm chytrákům vůbec nedochází. Remcaj, že to má slabej procák a kdesi cosi, přitom je to v porovnání s prvníma Airama třeba, ale i Pročkama, neskutečně nadupaná mašina a to i v tý slabší verzi.

Jo, mám ten základní. Po zralý úvaze. Hele, tam de fakt vo to, co na tom děláš, jak to hodláš využívat. Já vlastně začal tím, že jsem se na tu hračičku šel podívat do Storu a vokouněl tam dva víkendy po sobě. Všechno jsem si musel voprubovat, rozumíš. To jinak nemá cenu, jen na něco koukat, notabene někde na keynote, a nevošahat si to, to si čék tak maximálně udělá povrchní první dojem jak takoví ti víkendoví recenzoři, a v tom se hloupě udržuje.

Prostě jsem si to tam pořádně vomakal, potěžkal, zkoušel na tom psát a šmrdlat prstem po tom jejich magickým trackpadu – hele, ty bláho, ten mě teda nadchnul jako první, něco, co se vůbec fyzicky nehejbe, ale ten taptickej motorek ti do prstu ťukne takovym stylem, že jseš přesvědčenej, žes fakt kliknul, to je geniální věc, to bude za chvíli ve všem, dokonalá iluze ve světě, kterej je čím dál víc virtuální, čéče… Děkuju… Mimochodem, mám na něm zapnutej ten tichounkej režim, takže už žádný buzení ženy v noci hlasitým cvakáním… Ježiš, to je dobrý, takhle vychlazený pivo teď bodne…

Takže jsem si zamiloval ten touchpad, to jo, ale ta klávesnice, to byl kámo děs běs. Psal jsem vždycky tak dlouho, dokud nezačaly holky eplstorky votravovat, co si koupim, což oddálíš preventivním vyhrnutím rukávu ruky, na který máš Voče, jak jsem zjistil. Připadala mi strašně mělká, s minimální odezvou, skoro na hranici virtuální klávesnice, takovejch těch strašlivejch konceptů, jak si ty písmenka jenom promítáš na stůl, nebo trochu jako psát na klávesnici na displeji iPadu, prostě takový… no, málo klávesnicový. Já jsem, jak říkávala Irenka z Olomouce, dotykovej clověk. No a protože právě tohle, kvalitu klávesnice, na svejch strojích považuju za dost podstatnou záležitost, tak jsem si řikal, to ne, ty vole, to je konečná, pro mě naprostej deal breaker, přes to můj šinkanzen nefičí, soráč.


Ale čéku to nedá. Odezvy americkejch oveček byly dobrý a ozývaly se hlasy, že tomu musí čék dát čas, sžít se s tou klávesnicí. Nejdřív jsem si řikal, blbost, jasně, že si čék zvykne na všecko, kámoš z dětství si taky vzal pěknou, ale úplně blbou holku a teď už mu to ani nepřijde, ale… Já po všech těch ergonomickejch keyboardech a jinejch pikovinkách došel k tomu, že jsou dvě nej klávesnice na světě: bluetoothová od Apple a ta na MBP. Takže jsem si říkal, že z pohledu zlepšení pocitu z psaní to fakt smysl kupovat nemá.

Jenže se mi to líbilo čím dál víc, má to ten nejvíc sexy design a čekal jsem na to tři roky, na malej tenkej lehkej retinovej Macbook, víš co… A když jsem si tam s sebou bral vždycky ňákou ze svejch milovanejch taštiček – znáš mě – tak se to do nich až na jedinou výjimku naprosto parádně vešlo a z toho jsem byl teda fakt vodvázanej. Plnohodnotnej – no neksichti se – noťas, kerej se ti vejde do tenounký, lehounký messenger tašky pes rameno, to je splněnej sen.

Vzpomněl jsem si, jak před lety měla naše zpěvačka oslavu narozek v Mánesu, tu, jak nám tam přišel potřást rukou ten napoleonek primátorskej, no a ona tehdy vytáhla z kabelky ňákej subnotebook či co a já, odchovanej vendorama v Microsoftu, kerý zásadně nosili patetický sedmnáctipalcový krávy a k tomu almaru, což byla baterka s dockinou, notabene v nějakým na blití gamesovským designu á la Vetřelcova šperkovnice, jsem se jí vysmál, no a vona mi řekla, to víš, Honzíku, tohle já prostě šoupnu do kabelky a jdu. Po letech mi došlo, že přesně vo to gou. Prostě je to mobilní poč a jako takovej je v tomhle formátu poprvý v historii na jedničku, má klávesnici běžný velikosti, narozdíl od předchozích pokusů písíčkovejch firem, a přitom je tak tenounkej a lehounkej, že ho přidáš k čemukoli. Vsadil bych se, že skejťáci maj dostatečně velký kapsy na kalhotách, kámo.

No nic, jak už to tak v těchhle případech bejvá, chodil jsem tam tak dlouho, až jsem se do tý namakaný placičky zamiloval – tohle asi zrovna tobě vysvětlovat nemusím – a řek si, že jí dám šanci. Mrknul jsem na eBay a našel frajera v Británii, kterej ho udával se čtvrtinovou slevou, clo žádný, poštovný rozumný. Za tejden to bylo doma, radost veliká a tak jsem se s tím začal seznamovat v domácím prostředí.

První dojem byl pozitivní, vonělo to jako Apple, vypadalo tak, jak kromě Applu neumí nikdo jinej, největší elegance v historii počítačů, fakt že jo, vešlo se mi to do všech dalších zavazadýlek a desek, který mám – jo, desek, ty kráso, von se ti normálně vejde do takový tý složky na Á čtyřkovej blok, prostě to šoupneš do vnitní kapsy k sešitu a jdeš Vesmíru naproti, úplně boží. Tohle je přesně to, co kritici absolutně nechápou, že stejně jako svět změnil Kindle, kterej nacpeš do kapsy vod saka nebo iPad mini, kterej v podstatě taky, tak tohle je další level a odteďka už nebude krok zpátky. Kompletní kompl, kterej si s sebou můžeš brát všude, bez kompromisů typu pomalej procák, menší nebo žádná kláveska a příšerný rozlišení displeje. Jo, furt koupíš zastaralýho, fejsliftovanýho ejsra za bůra, ale pak tam máš dvaatřicetimegovou flashku, dvě mega ramky a příšernejch osm set pixlů svisle, na tom fakt nic neuděláš a trpíš jak Pohlreich ve školní jídelně.

Zajímavý je, že ty kritiky, který se vyskytly, se vesměs týkaj věcí, který jsou mi ukradený jak Sagvan Tofi. Nabíječka třeba nemá takovej ten tlustej síťovej kabel – hele, ten jsem u žádnýho ze svejch postupně čtyř Macbooků v životě nepoužil, dál. Taky nemá takový ty výklopný háčky na namotání kabelu – hele, taky jsem si toho nevšimnul, dokud jsem to neslyšel. Kamera má prej nízký rozlišení – netuším, kameru na Macbooku jsem nepoužil od doby, co je Facetime i pro iOS. Prostě každá ves, jinej kaká pes. Taky jsem se dočet, že by prej kloub chodu displeje moh chodit míň jemně – tak to ani náhodou, kámo. Je přesně tak tuhej, že ho otevřeš jednou rukou, aniž bys musel druhou ten lehounkej spodek přidržovat. Todle mě fascinuje, ta planá naděje, že Apple, ty vole, APPLE, něco nepromyslel, nedomyslel, opomněl a nebo udělal bezdůvodně – představa, že by se tak stalo a pak to vobjevil ňákej jouda, je k popukání.

Co je podstatný pro mě, jsou skutečný kompromisy, který nesnášim. Hele, já miluju svůj iPad mini, mám tu novou čtyřku a myslím, že tohle je přesně ten iPad, jak měl od začátku vypadat, lehkej, uzounkej a tenkej tak akorát do ruky, rychle reagující tač ajdýčko, prostě všechno, první iPad, kterej fakt využívám víc než Kindle, aspoň v zimě. Boží. A samozřejmě jsem zkoušel tu placku používat jako psací zařízení. Propojíš to s bluetoothovou klávesnicí a jedeš.


Nejdřív jsem si myslel, že čím menší a skladnější klávesnice, takový ty různý skládací udělátka nebo vzájemně nepropojený bloky písmen a tak, tím líp. Jako jo, vezmeš to s sebou kamkoli, ale rozhodně to není tak, jak se ti snažej namluvit všechny ty marketingový videa, jak roštěnka někde v parku vytáhne klávesku s iPadem a pohodlně datluje, nebo borec v kavárně se posadí, nandá hluchadla a už pohodlně vyšívá.

V reálu je to totiž tak, že tě ta skládačka záhy začne sejřit. Já si nejvíc oblíbil starý dobrý Origami, takovej ten futrál na applí bítýčkovou klávesnici se stojánkem na iPad, mám to ještě od velký dvojky, dáš na to jakejkoli tablet, prostě ho na to položíš, ale to je právě kámen úrazu. Na každým noťasu máš kloub, díky kterýmu si nastavíš úhel mezi klávesnicí a displejem, jakej potřebuješ a hlavně kterej ti drží, ať už u toho psaní sedíš, stojíš, letíš v letadle, jedeš ve vlaku, ležíš nebo se šejdrem někde na palouku povaluješ. Nastavíš libovolnej úhel a je to. Jenže všechny ty tabletí futrály mají buď ten úhel jeden jedinej a nebo je vopruz tam nastavit jinej, jsou tam různý podpěry, hejblátka, špejličky, drátečky, gumičky, kůžičky a tak a když už pak nakonec Číňani vymyslej takový rádoby notebookově vyzerající klávesnice k nacvaknutí na iPad, tak to vypadá příšerně, je to nespolehlivý, vrže to, křupe to a hlavně máš při psaní pocit ergonomie ruskejch udělátek z padesátek, vyděržaj fakink pianěr hadr.

Kdežto dvanáctipalcovej macbook, ten prostě popadneš otevřenej do třech prstů za růžek a přeneseš, kam potřebuješ, během čehož máš druhou ruku volnou na laskání milenky, balení jointa nebo zapisování poznámek do frikulínskýho sešitku. Rozdíl mezi použitím těchhle dvou zařízení coby psacího stroje je asi jako jet na Ukrajině versus elektrokole s karbonovym rámem a jakmile to zjistíš, už v životě si k tomu iPadu tu zatracenou klávesnici nepřipojíš. Zvlášť proto, že kamkoli bys sebou bral iPad, kór ty ten středně velkej, plus klávesnici, se ti vejde i ten Mac, kterej je mnohem, mnohem, už jsem řikal mnohem?, mnohem lepší na úplně všechno kromě čtení takovým tím tabletovým, nebo, chceš-li, kindlovským způsobem.


Takže já si paradoxně pochvaluju svůj iPad mini čtyřku, že to je vrchol ajpeďácký evoluční křivky, vysněná Stevova placka, ale od tý doby, co mám ten Macbook, si s sebou paradoxně iPad beru málokdy. Teda na práci. Pokud jde o konzumaci obsahu, pak je tablet furt ideál a dokud nebudou nějaký smysluplný, nepostřehnutelný virtuální brejle, nic lepšího asi nikdo nevymyslí. Stejně tak jako něco lepšího na psaní než je dvanácka Mac. Hele, já dokážu napsat zázrak i v ruce nebo na starý dva osm šestce v Té šest set dvojce, ale když už existuje něco, co mi při tom psaní přináší radost a pohodu, tak bych byl blbej, kdybych po tom neskočil jak slepice po hoaxu.

Jo prosím tě, já furt, co mě to tlačí v zadní kapse – koupil jsem před putykou tři tyhle postavičky, zisk jde na děti, nechceš je pro ty svoje? Jsou to magnetky… Což mi připomíná údajně chybějící MagSafe. Hele, to je jedna z těch kritik, kde si řikám, hošivole, pěkně si nás ten Apple vochočil, zhejčkal, rozmazlil a rozmaňhal. Jasně že mi chybí. Chybí v uvozovkách, rozumíš. Prostě jsem si na něj zvyknul a šiknul by se mi i na tuhle lehkost, která by se poroučela k zemi okamžitě, kdyby mi o ni sokolíci zavadili. Takže jsem učinil opatření a zajišťuju ten kablik, ale to geniální magnetický uchycení to nenahradí, to je jasný. Ale taky žádná trága, už jsem si zvyknul a dokonce ani tu magnetickou redukci, kvůli který to všechno začalo, nemám potřebu si koupit a kazit tak ten krásnej tvar; obsah muší bét s formou srovnanej.

Ale abych ti ňák osvětlil, k čemu já ten macbook vlastně používám. Zhruba dvě třetiny mám hozený jako ty, to znamená za prvý práce s textem – čtení, psaní, editování, blablabla, to je ta jedna třetina. Ta druhá je konzumace informací a zábavy, zejména videa, to je prostě luxus, retina je retina a ten palec rozdílu mezi Pročkem a dvanáctkou sice velikostně existuje, ale v tom, co se na ten displej vejde, vůbec, takže za mě cajk a radši trochu menší, hlavně když lehčí a tenčí.


Poslední třetina, tu máme každej jinak, pro mě je to muzika. Abys mi rozuměl, já to na tyhle účely nekupoval, říkal jsem si, že na nahrávání mám velkej Mac a schválně jsem si koupil ten míň výkonnej macbook, s jedna jedničkovym procákem, protože jsem jinak úplně vobyčejnej uživatel, kterýmu to stačí. Jenže samozřejmě jsem to nevydržel a musel prubnout, jak a jestli vůbec půjde nahrávat muziku na tomhle prckovi. No a páč ta paměť je tam naprosto dostačující – osm giga, ty bláho, čtyřikrát víc, než většina slavnejch netbůčků – a disk superrychlej, možná ještě rychlejší než v Pročku, a se čtyřikrát větší kapacitou, než měly první Airy, tak na tom v klidu udělám všechno, co potřebuju i v tý muzice, jak jsem překvapeně, leč nadšeně, zjistil.


Resp. všechno, co zvládal MBP, zatím dala i placička, až mě děsí, kolik výkonu a jaký rezervy v sobě skrejvá. Já se samozřejmě v průběhu toho čtvrtstoletí, co muziku tvořím, naučil pracovat účelně, takže mám zautomatizovaný grify, jak nezatěžovat systém víc, než je nutný a je mi jasný, že přetížit malej Mac pro ňákýho mlaďocha, kterej jede v kradenejch pluginech, by nebyl až zas takovej kumšt, ale já na to upřímně nenarazil. A to jsem na něm dělal jak tu poslední pecku teď před pár tejdnama, tak skladbu, která vyhrála tu celosvětovou soutěž v říjnu. A to je pro mě prostě zázrak.


Nehledě na to, že absolutně nechápu, jak to soudruzi v kaprtýnským chrámu uďáli, ale vono to hraje i z těch zabudovanejch repráčků. Samozřejmě to začíná někde dejme tomu od dvou set hertzů, nižší hloubky tam rozeznaj jen ti, co slyšej trávu růst, ale psychoakustika zabírá a třeba kopáky domyslíš v celý jejich kráse. A jakej maj ty reproně prostor, to je neskutečný! Když ho mám položenej takhle před sebou na stole, to stereo je překrásný, fakt nádherný. Když si vzpomenu, jak jsem před čtvrtstoletím programoval pípání ve speakeru PCčka a byl rád, že ven leze melodie, ten skok je až děsivej.

Moct si s sebou na chalupu, na vejlet nebo do ňáký lesní boudy vzít nahrávací studio o velikosti časáku – hele, von se mi ten Macbook vejde dokonce do přístrojovky, ty kráso, i v tý mý nejoblíbenější taštičce do letadla, možná i do cyklobaťůžku by se vešel – mít v něm všechno, propojit to s klávesama, kytarou, triggerama nebo mikrofonama, s čím chceš, a v zásadě mít možnosti, který před pár lety poskytovaly jen velký studia, to je úlet, ciwe.

Tu poslední třetinu máme asi každej jinak, ale u tebe to bude hodně o komunikaci, tak na tu je macbook taky kanón na vrabce. Čet jsem kritiku nižšího rozlišení kamery – hele, kdyby bylo na mně, tak klíďo píďo nemusí bejt žádná. Někdo zas víc filmuje, k tomu můžu říct jen to, že jsem viděl, jak na tom borec edituje i čtyřkáčový víďo, takže to asi jde. Na ty moje domácí postřižiny mi bohatě stačí iOS a od tý doby, co jde tohle řešit na iPadu a dokonce i iPhonu, mám s hejbacíma obrázkama radši fyzickej kontakt. Totéž úprava fotek. Zaseklí fotografomani asi dodnes dělaj na rádoby plnohodnotnejch platformách typu Mac OS X a Windows, ale já fotku jinde než v iOS neupravil už snad tři roky, ne-li dýl.


Což se týká i mýho názoru na údajně chybějící porty. Ty vole, co víc chtít, než USB céčko, ze kterýho pomocí redukce uděláš absolutně cokoli potřebuješ, od běžnýho úesbéčkovýho portu, notabene superrychlýho trojkovýho, přes video výstup, ať už nativní displejportovej, starý dobrý végéáčko nebo HDMI? A pokud někdo namítne, že potřebuje todle všechno najednou, tak ty kráso ať si koupí desktop a nechce nadopovanej mobilní poč; dyť je to jako kdyby si ty lidi kupovali Smarta a uráželo je, že nemá sedm míst jak pro trpajzliky, šestnáctiválec se čtyrma turbama a lapač na roští, protože sami jsou marný.

Osobně jsem si ještě předtím, než mi macbook dorazil, koupil kdesi v Číně tři mrňavý redukce. Ta první ti ve velikosti menší flashky hodí ven normální USB port zároveň s dublovaným tím céčkovým kvůli napájení. A pak mám dva ještě mrňavější, ty jedou rovnou redukci z céčka na normální USB. V roce dvacet šestnáct už nepotřebuješ fyzický média. A když už, tak maličkatou flashku, jako je tahle, s tou je i ta redukce zvíci normální klíčenky.


V tomhle ty odpůrce fakt nechápu. Situace s nepotřebnou disketovkou a DVD vypalovačkou se opakuje. Apple zase předbíhá dobu. V době, kdy jedeš všechno přes bezdrát a většinu dat máš v cloudu, řešit ciwe ňáký trapný fyzický média, to je fakt starověk. Nárazově, ale ne imrvére. Od doby, co mám malej Macbook, mnohem víc používám Airdrop, zaplaťpámbu, že už normálně fachá i meziplatformně – uvažuju ty dvě rozumný platformy, který používáme ty a já – a asi tak třikrát jsem připojil něco jinýho přes USB.

Jasně, míval jsem ve zvyku dělat pro sichr lokální zálohy na microSDHC kartu v Nifty drajvu, čehož jsem se teď vzdal, protože mít kvůli tomu furt ňákou redukci se mi fakt nechce, ale jinak je to bez kompromisů, wifinu to umí tu nejrychlejší ácéčkovou, fakt není co řešit, NAS a cloud to jistí a na všechno ostatní se prodává hafo různejch redukcí a adaptérů a hubíků. A když čék bere Macbook coby supernadupanej, lehounkej, tenounkej a extrémně elegantní netbook, je vysmátej.

Pro mě je to navíc první macbook, kterej jsem kdy měl, na kterým řeším věci operativně, tady a teď, když zrovna potřebuju. Je imrvére po ruce. Všechny ty verze před ním byly takový nedomrlý v tom, že jsem do terénu radši popadnul iPad a mrskal to do něj, ale tady fakt není co řešit, popadneš ho, otevřeš a za dvě vteřiny už facháš. Což je mimochodem asi tak o deset, minimálně pět vteřin rychlejší start než na Pročku třináctce. Já potřebuju noťas jen otevřít a fungovat, vofuky mě demotivujou – takovej jsem já, matinko.

Když se nad tím konceptem dvanáctipalcovýho macíka zamyslím, a nad tou kritikou, který čelí, tak je to proto, že lidi už zapomněli, že mobilní zařízení má bejt především snadno přenosný. Borci, co až na výjimky typu grafici, videoartníci, nebo lidi s poruchama zraku, zaspali v devadesátkách, si kupujou patnáctipalcový Pročka a ještě větší krámy, nebo třeba i ten iPad Pro, asi maj jiný priority a s nima ten průnik bude asi malinkej. Váhovej rozdíl mezi třináctkou Pročkem s retinou a tímhle mazlikem je pocitově obrovitej. Embépéčko je strašlivě těžký, fakt. Vím, že ti to tak nepřipadá, ale vzpomeň si na tenhle rozhovor – oukej, monolog, ať je po tvym – až budou představovat nový Macbooky Pro…

Nicméně i k tomudle mazlikovi připojíš pořádnej monitor a další periferie a jedeš. A kdo třeba dojíždí do fachy na kole nebo hodně lítá, ten si tu rozkošnou věcičku musí zamilovat okamžitě. Uznávám, že jsou týpci, který doopravdy potřebujou tři krdele praček typu náročný appky, mohutnej výkon nebo třeba virtualizujou jak o život a nebo s malou dušičkou i pinckem sledujou akcie na osmi monitorech. Ale běžný užívači většinou přeháněj, co všechno potřebujou na noťasu dělat. Kdyby v reálu sledovali svoji dennodenní práci nějaký rozumný období, zjistili by, že ty nároky na výkon, velikost, počet portů a já nevím co dalšího na noťasu dost přeceňujou. Hele, chytrýmu napověz…

Stejně tak jsou lidi, který potřebujou čmárat tužtičkama po displejích a já jim to neberu. Takoví sáhnou radši po iPadu Pro. Ale normální člověk má dneska spíš furt eště ruce přilepený ke klávesnici a v tomhle případě by krok vedle neudělal.


Jedna z věcí, kerý jsem se naučil v dobách, kdy jsem druhejm, ale i sám sobě, skládal počítače, je, že lidi obecně strašně přeceňujou svý hardwarový nároky a zaměňujou sporadický potřeby s dennodenní praxí. Týpek, kterej ti na smrt tchyně vodpřisáhne, že potřebuje, aby mu na Macu najednou jela virtuálka Windows a ještě vedle toho Linux, často ve skutečnosti jen jednou za měsíc hraje jednu woknovou hru a jednou za uherák zkusí novou distribuci Liňuxu. Amatérskej filmař, co nutně potřebuje dva monitory a fakt hustou grafickou kartu, zas natočil jedinou svatbu, kámošovi, a chce ji ňák dát dohromady. A pomocnej správce sítě v nejmenovaný státní instituci zase machruje, páč mu na tom ministerstvu vlastní noťas stejně nepovolej připojit k doméně a tak si na něm jen doma čte bulvár a čučí na péčko. Všichni tihle nárokáři mi připomínaj týpka na táboře, kterýmu “nenápadně” před víc lidma vypadlo z krosny obrovský balení kondomů a tys přitom věděl, že si celejch těch čtrnáct dní jedinkrát nevrz, vo patnácti předcházejících letech ani nemluvě.

Hele, viděls tu druhou servírku? Ty její stříbrný cingrlátka mi připomněly, že já odjakživa chtěl černej Macbook a ta vesmírně šedivá je pro mě úplně boží, ale dvanácterák vypadá božsky úplně ve všech variantách. Stříbro, na kerý jsme zvyklí, je bombastický a dokonce i ta zlatavá je strašně cool – zatímco na iPadu a iPhonu je zlatá vlastně bílá, tak tady je z toho celý to šasí a je to fakt elegán – dokonce i ta narůžovělá varianta mě neuráží… Hele, jak vona těma náušnicema potřásá, to budou dýška, panečku…

Ale ještě než se pustíme do probírání záživnějších věcí, než je jeden komp, ti musím říct něco jako disklejmr k těm mejm ódám. Ten poč je to absolutně nejlepší, co existuje, pro mě, pro mý potřeby, pro mý záměry, pro mou pohodu, pro můj smysl pro krásu, kterej už si nekazim s tou a nebo s tou – ani s tou – prostě subjektivní záležitost. Potřeby jinejch jsou mi v tomhle případě upřímně ukradený, takže pokud se ten macbook někomu nezamlouvá a líbí se mu takový ty velký bakelitový krabice, proti gustíkovi mu nedišputátuju ani ň.

Já jsem ovšem v jednom aspektu hodně specifickej. A to je způsob, jakym se k technice chovám. Říkejme tomu třeba jemná grácie. Čemu se gebíš, ty pako? O všechny svý hračky pečuju, hýčkám si je a když je jednou prodávám, jsou jako nový. V životě jsem neměl Mac v hospodě, byť tady u tohohle je výhoda, že nemá žádný větráčky a jiný lapače prachu a smradu. A z hloubi duše nenávidím dřevorubce, kerý do klávesnic bušej jak o život a i proto svý poče v životě nikomu nepůjčuju. A ačkoli doufám, že mi tenhle macbook vydrží léta letoucí, u humpoláků razantnějšího typu si tím vůbec nejsem jistej.

Já i na normálních compech a klávesnicích píšu tou svojí desetiprstovkou hodně jemně a musím teda říct, že u týhle dvanáctky jsem se musel ještě přeučit. Tady mi stačí mnohem menší přítlak na každou jednotlivou klávesu, než jak jsem byl zvyklej. Dělal jsem původně hodně chyb, přepisoval jsem se, nebylo to přirozený a neskutečně mě to štvalo. Má to dva důvody.

Ten první je mělkost tý klávesnice, to je prostě nezvyk. Ten druhej je velikost kláves. Každá z nich vyplňuje větší plochu, tudíž jsou menší mezery. No a já zjistil, že se podle těch mezer podvědomě orientuju. Píšu tak, že mám všech deset prstů jemně položenejch na klávesnici a podle potřeby ten kterej pošoupnu, ťuknu jím a šup zpátky, všechno ve zlomečku vteřiny. A na tý nový jsem to nejdřív fakt nezvládal. Dokonce jsem po prvním měsíci, kdy to pořád bylo pocitově dost blbý, nejístý a nepřesný, zvažoval, že se ho, nerad, zbavím. Jsem sice early adopter, ale umím bejt taky early zavrhovač. Naštěstí jsem vydržel a teprve po asi tak dalším měsíci si to sedlo. Zaplaťpámbu.


Jak jsem měl před pěti lety ty obrovský problémy s karpálama a nervama, tak mám tušáka – klepu to tady na tu dýhu nebo co to je – že tím, že teď píšu ještě víc mikropohybově než dřív, se to už snad nikdy nevrátí. Jsem si jistej, že si nemusí zvyknout každej, tak to prostě je, takže kdyby to nesedlo tobě, tak mi nenadávej, varoval jsem tě.

Bál jsem se pak, že přechody na jiný klávesnice budou vopruz, ale to naštěstí nebyl ten případ. Je to jako přesedlat z horáka s kozíma rohama na galuskáče s beranama a zase zpátky, nebo jako doma si užívat Mac a v práci trpět u pecka – prostě víš, že na jedný klávesnici máš ty zkratky s Ctrl a na druhý s Cmd, no big deal.

A od toho zvyknutí si ten svůj malej milej novej Mac už jen bezbřeze miluju a fakt na něm neshledávám nic, co bych považoval za chybu, nedodělek, nedomyšlenost. Prostě applovská klasika, všechno má svůj smysl, svý opodstatnění, nic nepřebejvá, nic nechybí, čistota formy a radost používání při práci i zábavě, a ten pocit lehkosti je i proti třináctkový retině neskutečnej, hotovka, konec, vole, jdem pít, koukám, že ty sis mezitím dal další… Cože, třetí? No tak to tě musím dohnat… Prosím vás, jo, ještě jednu, jasně, dvanáctku, díky moc… Tak na zdraví, kámo a pokud na mě jako vždycky dáš a vstoupíš do klubu, tak vítej a ať slouží a je ti dobrým sluhou a nikoli pánem!

9 comments
LadaKarkoska
LadaKarkoska

Tak teda jo. 15 MBP nechám doma a jdu do něj. Ale běda vám, jestli mi to nepůjde...

janpmartinek
janpmartinek moderator

Láďo, jen bacha na to, že jseš obrovskej chlapík, tak ať to pro Tebe není titěrný! :-) Držím palce!

janpmartinek
janpmartinek moderator

Super, diky; o tom, ze pro grafiky to asi nebude, jsem psal jen z pohledu velikosti displeje, ale tohle je podstatnejsi problem.

polarna
polarna

Logická recenze stylem z kterého cítit každé slovo podložené zkušenosti. Bohužel z více důvodů zůstanu v kamionu u Mcb Air.

janpmartinek
janpmartinek moderator

Díky! Ty důvody mě zajímají – výdrž, obavy z odcizení, velikost displeje, cena? A / nebo jiné?

dusankoo
dusankoo

@janpmartinek výdrž, cena, veľkosť displaya, touchpadu, klávesnica, výkon, porty (áno, 12" je super mobilný a vidí do cloudovej budúcnosti, ale doba je stále inde a aj keď je super mobilný, furt to má byť počítač- niečo, čo má byť centrom ostatných "periférií")

davidsmehlik
davidsmehlik

Díky Honzo, konečně nějaká recenze, kde někdo píše i JAK to používá. Přesně tohle je způsob užití, u kterýho mi ten stroj asi dává smysl, ač sám jedu na MBP s retinou a jsem s ní spokojený. Jinak ad Origami - nejlepčí, taky ho mám v kombinaci s Minim.

janpmartinek
janpmartinek moderator

Díky za pochvalu, Davide a ať Ti stávající sestava sedí čím dál líp – wo to tady gou!