Na délce záleží

“Mistře, měl bych pro tebe strašně lákavou nabídku, která se prostě za žádnou cenu neodmítá,” napsal mi ve středu kamarád.

Jestli jsem se něco za těch neuvěřitelných dvakrát dvacet let života naučil, pak je to fakt, že jakmile vám někdo sám od sebe dá “strašně lákavou nabídku,” která se notabene, řečeno s Kmotrem, “neodmítá,” je třeba se mít na pozoru. Proto jsem zvolil strategii Mrtvej brouk a na zprávu neodpověděl. Doufal jsem, že mi to projde, protože přišla mezi několika jinými a mohla jen tak prošumět, bez povšimnutí (zašuškal šplapač na jazyk). Neprošlo.

Kamarád se nenechal odradit a za dvě hodiny zaútočil znovu: “Hele, neměl bys zájem něco občas zveřejnit na Blablabla?” Teď už jsem nemohl dělat, že zprávu nevidím. Byla sama samotinká, konkrétní, jasná. Slovem Blablabla jsem nahradil název nejmenovaného periodika, protože do toho, kdo mi co nabízí, nikomu nic není. I když tahle lana poslední roky s díky pouštívám, bývám občas hrdý, odkud bývají házena – ego to polechtá, ale zatím jsem se vždycky ubránil, jsa plavec – solitér.

Odepsal jsem, že nemám zájem, že bych byl nespolehlivý a že se mi nechce.

Kamarád mínil, že o spolehlivost nejde. “A o co teda?” zeptal jsem se.

“Tak vím, že jsem grafoman a třeba na facebook to občas rozepíšeš…” zněla freudovsky překlepnutá odpověď. Mělo v ní být “jseš,” samozřejmě. No jo, ale já svůj facebookový účet zavřel mj. i proto, abych se jak zbytečně nerozptyloval výplody lidí, s nimiž jsem tam byl propojený, tak je neotravoval těmi svými. A když už jsem si tu cestu k publikování tu více, tu méně zábavných textíků zavřel, byla by škoda přeškoda otevřít si k tomu mrhání časem jiná vrátka.

“No já jsem opak grafomana. Za rok napíšu tři články a do každýho se přemlouvám měsíce až roky,” odepsal jsem v nadsáce, aniž bych si uvědomil, jak moc velká je to pravda.

Kamarád mě ještě chvilku přemlouval, ale já se sveřepě bránil. Tak jsme to ukončili a jali se věnovat se jiným problémům světového významu. Jsem na sebe hrdý, normálně takhle asertivní nebývám. Bůhví, jak by to bylo dopadlo, kdybychom v námluvách pokračovali jetě další půlhodinu.

Nakonec jsem podle univerzálního předvolebního hesla “Slibem nezarmoutíš” jako-že-přislíbil, že kdyby mě náááhodou něco vhodného napadlo a neměl jsem pro to využití, kamarádovi to pošlu, ať to Blablabla pro mě za mě uveřejní. Tím pro mě byla událost uzavřena.

Ale ty čtyři dny, které od té chvíle uplynuly, o tom občas přemýšlím. Ne o té nabídce. Ale o tom údajném (jednou za uherák text, ale dlouhý) vs skutečném (každou chvíli nový článek) grafomanství a hlavně o potřebě zaplňovat periodika spoustou krátkých textů, aby se, řečeno s Donutilem, pořád něco dělo. O tom, jak nás tenhle trend pravidelnosti za každou cenu, promo-masírky a furt něčeho dalšího válcuje, kazí a ničí. A jak si to málokdo naplno uvědomuje.

Když se mě po mém opuštění facebooku kamarádi, známí i úplně cizí lidi ptali, co mě k tomu vedlo, pár z nich jsem něco krátce odpověděl, ale většinu dotazů nechal bez reakce. Protože ty důvody jsou tak rozsáhlé, že je to na článek. Nebo spíš sérii článků. Jelikož si těch lidí vážím, budu to muset někdy sesmolit. Ale strašně se mi do toho nechce. Dopředu vím, že mi bude trvat dlouhé týdny, možná měsíce, než to napíšu – a to nepočítám dobu rozhodovací, v níž se budu k napsání dokopávat – a že výsledek bude logicky natolik kontroverzní, že mi spíš ublíží, než že by pomohl. Ale co, hlavně když helpne aspoň jednomu dalšímu člověku ten cirkus opustit…

Neustálé chrlení textu, ale i jiného obsahu, je jedním z důvodů, proč jsem si ze všech sociálních sítí, které používají lidi kolem mě, nechal jen twitter. A i nad ním se tu a tam smrákává. Objem informací se zvyšuje exponenciálně a když píšu “informací”, myslím tím kontejnery faktů, zábavností, blbostí, bludů i vyložených škodlivin, všechno dohromady, napřeskáčku i jedno přes druhé. Kdo to má furt filtrovat? Kdo má vydržet nezapojit se a nediskutovat, když jinak poměrně inteligentní lidi šíří kraviny? Kdo má k tomu všemu zůstat lhostejný a nemakat do úmoru jako dobrovolník Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru? Byla by to robota i pro skvadru asistentů, natož když je na to člověk sám.

Pak se mi to všechno spojilo dohromady. Sociální sítě lidi, nehledě na všechna ta pozitiva a sociální jistoty, kazí. Dělají z nich povrchní konzumenty rychle a neomezeně spotřebovatelného a tedy spotřebovávaného obsahu. A co je horší, ničí i tvůrce takového obsahu. Kluci i holky, jejichž psaní jsem ještě před pár lety obdivoval, většinou možná ani sami netuší, jak facebookoidně poslední dobou píší. O pozornost – což je hlavní téma tohoto webu – občas zabojuje i něco důležitějšího, třeba když skladatel po letech usilovné práce vydá nové album, spisovatel novou knihu, maminka nové miminko, malíř a fotograf uspořádají výstavu a nebo je třeba finančně pomoci té malé holčičce, které pojišťovna neproplatí nákladnou léčbu. Jenže tohle všechno o onu pozornost bojuje s nekonečnou záplavou vtípků, zážitků, postřehů, plagiátů a obecně prvoplánových textů, grafiky, audia a videa.

Lidi s tím bojují různě. Většinou rezignují. Nebo si nastaví pravidla. Omezují svůj pobyt na internetu. Unfollowují ty, kteří pro ně nejsou nezbytní a naopak sledují takové, kteří o jejich životů vnášejí něco podstatného, krásného nebo aspoň užitečného. Taky to tak dělám. Ale nestačí to. Z mnoha důvodů se ke mně dostávají i ty zbytečné blbiny, které vidět nepotřebuju, vlastně ani nechci, ale jsou natolik vtíravé, že je občas nelze ignorovat. V posledních letech se nám tu navíc, řečeno tentokrát s Pelíšky, rozšířil takový nešvar: Když už někdo vytvoří něco víceméně smysluplného, sympaticky dlouhého a hodného šíření, tlačí to následně vehementně a opakovaně všemi kanály. Takže pokud takového člověka sledujete, dostane se k vám to něco, co vás na začátku bavilo, desetkrát. A pak už to fakt není zábava. Dílo a v horším případě i jeho autor se vám znechutí. Když jsem na konci základky na MTV viděl Joyride od Roxette, přišlo mi to jako skvělá popina, načež to začali hrát imrvére a úplně všude, a mně se ta vodrhovačka na čtvrt století zhnusila. Škoda, ne?

A potom mi docvaklo řešení. Ne pro každého, ne univerzální a už vůbec ne utimátní. Ale aspoň něco.

Kurátorovaný (ať u tohle slovo v češtině existuje či nikoli) obsah. Zdroj, na který se člověk může napojit, číst díky němu tu a tam článek, který zpříjemní dlouhý zimní večer, cestu do práce či nespavou noc a pošušňávat si. Protože jde o články dlouhé, propracované, kvalitní. Protože intelektuálně stimulují. Protože přinášejí radost z objevování, z dobrých písmenek, ze zajímavých myšlenek. Nebo aspoň z něčeho z toho. Protože stejně jako nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci, nemám tolik času, abych jej mohl utrácet čtením krátkých textů. Jednoduchý kanál, kudy proudí výhradně to, co tam konkrétní člověk – nikoli robot, automat či algoritmus – člověk, jehož vkusu a výběru věřím, šoupe.

A protože sice lidi, kterým bych v takovém výběru důvěru dal, znám, ale nikdo z nich se nezaměřuje jen a pouze na tohle, řekl jsem si, že tenhle informační kanál založím. Bude sloužit nejdřív jen mně osobně. Ale třeba, pokud vydržím, se najdou mně podobní a budou za takový zdroj dobrého čtiva rádi. A stejně tak budou moci přispívat tipy na opravdu dobré čtení, na které nenarazili jinde.

Pokusy jiných na tohle téma už proběhly a já se z nich poučil. Základ je: Nesmí být příliš pracné to udržovat. Takové projekty pak zajdou na úbytě nejpozději do pár měsíců. Ideální je jen jednou, dvěma větami, okomentovat odkaz na článek, tečka. Takže platforma se přímo nabízí: Twitter.

Tímto bez dalších průtahů představuji nový účet na Twitteru. Nazval jsem ho Delší Lepší – protože na něj nebudu dávat krátké a povrchní texty, ale jen ty delší, propracovanější, lepší. Pokud vás můj záměr zaujme, přidejte si ten účet do sledovaných a pojďme spolu dychtivě očekávat, co se na něm postupně bude objevovat. Budu se snažit zásobovat ho poctivě tak, aby vyšel můj sen: spravovat účet natolik kvalitní, že kdyby člověk nesledoval nic a nikoho jiného než Delší Lepší, sice se nedozví úplně všechno, co se děje, ale i tak mu to stačí, protože si vždycky skvěle počte. Delší Lepší bude už z definice výhradně o dlouhých, přínosných, jedinečných textech a tak věřím, že ve svém poslání uspěje.

Díky, že jste dočetli až sem – očividně máte ten základní předpoklad pro to, o co mnozí náruživí uživatelé sociálních sítí už dávno přišli: schopnost čtení delších textů. Gratuluji a těším se na viděnou v epicentru.

0 comments