Nechtění – je první Ohlssonová lepší než Nesbø?

Není.

 

Tolik nejkratší recenze detektivní prvotiny Kristiny Ohlssonové. Proč ono soupeření? Marketing nakladatelů. Stejně jako ohánění se termínem skandinávská detektivka, i srovnávání jiných seveřanů s Nesbøm je nový sport. Podle jeho překladatelky do češtiny se jediná Ohlssonová (dále Kristina) může Nesbømu vyrovnat. Pokud tedy k tomuhle norskému autorovi v recenzi švédské detektivky odbočím, neplačte, můžete si za to sami.

 

Poprvé a možná naposledy jsem získal recenzní kopii od Knihy Zlín: pokud zlíňáci dělí recenze na ty dobré a na ty špatné, mám zaručený přísun čtiva až do konce svých dní. Pakliže však dělí recenze na dobré a negativní, mám smůlu.

 

První Kristinin detektivní román sahá těm Joovým (když už jsme on the first name basis) kamsi do oblasti mezi kotníky a pasem. Toužíte-li po nesoudném pohledu na tuhle detektivku, do pár dní jich po českých webových luzích a hájích najdete spoustu. Já se Nechtěným podívám na darovaný (děkuji i touto cestou Knize Zlín!) zoubek z jiného pohledu.

 

Recenze plná SPOILERů

 

Pakliže si knihu hodláte přečíst, ale nejste si jistí svým intelektem a logikou, celý text níže, tedy kompletní zbytek recenze, můžete považovat za jeden obrovský spoiler a já vám vřele doporučuji nečíst dál.

 

Nechtěné jsem si vybral kvůli jejich autorce. Je to taková Carrie z Homelandu: pracovala ve švédské tajné službě, na ministerstvu zahraničí, na Policejním prezídiu či v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Na Švédské vysoké škole národní obrany přednášela a publikovala odborné texty coby expertka na problematiku konfliktů na Středním Východě a zahraniční politiku EU. Navíc se narodila přesně dva roky po mně – a jak my, novoročňátka, víme, to datum je záruka výjimečnosti.

 

V popisu knihy od českého nakladatele se píše zhruba toto:

 

Z rychlíku do Stockholmu zmizí holčička. Kdesi jinde ve Švédsku se skrývá žena, která ví, proč holčička zmizela a má v plánu utéct. Vyšetřování vedou tři kriminalisté. Text obsahuje i nějaký ten spoilírek a obraty typu “rafinované zlo narůstá čím dál větších rozměrů”, “tým nemá času nazbyt”, “dalším ztrátám na životech”, “pachatel udělá další tah”, “poslední kousek skládanky” či “záhadná žena jako stín” (neke).

 

Šestáková detektivka s vyššími ambicemi. Přesně to jsem potřeboval. Navíc tu byl příslib takřka společného čtení několika málo v soutěži zvítězivšími recenzenty (byť se ukázalo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se – takhle se dnes komunikuje exkluzivita!) a já byl zvědav, ucítím-li tu energii dalších párů očí upřených na tytéž řádky.

 

Děj

 

Oficiální popis knihy prozrazuje vše podstatné. Zajímavá je, jak by řekli Sklepáci, “naprostá absence hlavního hrdiny”. Tým vyšetřovatelů se opravdu skládá hned ze tří kriminalistů. Čtenáři je bohužel od první scény s ženskou hrdinkou (druzí dva vyšetřovatelé jsou muži) jasné, že právě tato podceňovaná slečna nakonec všem ukáže.

 

Fredrika, bývalá houslistka, nyní civilistka ve službách stockholmské policie. V práci pohrdá metodami kolegů, v soukromí spává se starším milencem či přemýšlí o adopci. Profesionálně chladná jako ocel jakosti 11 500, v soukromí citlivější než Brooke Shields v Modré laguně a vášnivější než Kim Basinger v 9½ týdnech. Oproti svým mužským protějškům je rozpracována o poznání méně schematicky. Druzí dva vyšetřovatelé jsou ledabyle načrtnuti dle archetypů veterána ctícího rodinné hodnoty, resp. lehce šovinistického třicátníka-nevybouřence, který se tu a tam drbe v rozkroku. Že oba chlapíci zavrhují postupy navrhované Fredrikou a ten mladší po ní zatouží (ačkoli pochopitelně není vylíčena coby roštěnka), je nad švédské slunce jasnější.

 

Knihou prostupuje řada náhod, jejichž pravděpodobnost v reálném životě lze vyjádřit sázkovým kurzem na mou švédskou trojku s Milou Kunis a Salmou Hayek. Ve městě mj. náhodou zrovna přednáší psycholog FBI, specialista na profily pachatelů (tenhle týpek má poslední roky docela fofr, co?). Týmu sice neřekne nic podstatného, přesto je to hodnoceno jako významné přispění k vyřešení případu.

 

Návnady

 

Nejvíc mě iritovalo postupné odhalování souvislostí, z nichž většina průměrně uvažujícímu čtenáři dojde mnohem dřív, než jak se šanuje autorka. Za podstatný kaz knihy považuji samotný její název. Ne proto, že “nechtění” nejsou chytlaví – a tedy podvědomě ne chtění – ale prozrazují toho příliš mnoho. Jedna z point vám docvakne ještě předtím, než se vůbec dáte do čtení. Vrah je zahradník jak vystřižený. Jako kdyby se kniha ze slavné série jmenovala Harry Potter 6: Brumbál to má spočítaný. No vážně, šli byste do kina na filmy “Verbálně zdatný Keyser Soze” či “Angel vraždí” nebo zašli do divadla na hru “Otrávený a propíchnutá”?

 

I kdyby náhodou titul nenapověděl, stačí přečíst si doslova první stránky, díky nimž máte jasno v hlavní části psychologického profilu vraha. Takových pasáží je v Nechtěných víc než dost – klíč k výběru obětí vám dojde nejpozději v půlce knihy, zatímco vyšetřovatelé se k němu dohrabou až když do konce příběhu zbývá desetina, atd.

 

Některá vodítka jsou okatá natolik a Kristina s nimi tak moc otravuje, že vám nakonec neplánovaně vnukne myšlenku “to bude asi jen falešná stopa pro čtenáře” – a taky že jo. Horší je, když si na svých slepých kolejích ujede tak slušně, že jí samotné nedojde, že s padnutím teorie zanechá díl skládačky bez rozumného vysvětlení.

 

Zapotil jsem se u místopisných názvů: v jediném dialogu kdesi v půlce knížky se vystřídají Jönköping, Norrköping, Umeå a Nyköping – vrah byl možná někde tam, ale já v hajzlu ztracený.

 

Aspoň že postavy se mi mezi sebou nepletly. Jedna z nich se dokonce jmenuje Martin Ek. Bez zajímavosti nejsou ani jisté návaznosti na souseda Ibsena, ale příběhu to nic nepřidá.

 

Styl

 

Nechtění porušují nepsané zákonitosti nejlepších děl v žánru. Nikoli způsobem “kašlu na pravidla”, ale spíš “hora, to mi nedošlo”. Pokud není detektivka geniální, štve mě, když je vrahem někdo, kdo se neobjeví v průběhu vyšetřování, někdo, kdo nebyl už jednou podezřelým, někdo, kdo se vynoří až na samém konci pátrání. Tím spíš u pachatelů, kteří mají být údajnými génii nemilosrdně si pohrávajícími s vyšetřovatelskými mozky (a ve skutečnosti jsou jen průměrnými zrůdami vinou společnosti – inu, severské detektivky a jejich sociální apely).

 

Kniha není dlouhá, ale přesto neodsejpá. Dá se přečíst za jedinou noc, ale jen v případě, že vás baví. Kristina často opakuje některé výrazy, klidně i pár řádek po sobě, Nechtěným by (stejně jako téhle recenzi) opravdu dobrou službu prokázal radikálnější zásah editora. Příklad? Věta “Hudba jí dávala pocit, že žije” je o pár řádků níže následována objevnou “Po dlouhé době měla pocit, že zase žije, ten pocit byl nepopsatelný a neuvěřitelně krásný.” Dys iz fakink Litryčr, eshoul!

 

Rozprostření pozornosti od klasického alkoholismem ztrápeného životního ztroskotance na tři vyšetřující postavy je jedním z nejzajímavějších postupů Nechtěných. Zatímco kucí policajtský odhalují další stopy, vzdělaná Fredrika přemýšlí jinak a štvou ji chybějící kousky skládačky.

 

Problém je ale jak v diskutabilní existenci zkušených kriminalistů, jimž musí radit zelenáč, tak v přístupu autorky, studeném jako psí čumák: hlavní hrdinku ani žádného ze dvou spoluhrdinů si nezamilujete (nelichotivé srovnání s výtečně vykresleným Harrym Holem, jemuž držíte palce, i když se válí ve zvratkách s cizí ženou v cizí posteli, se přímo nabízí). To platí pro všechny postavy, ať už oběti hlavní, s nimiž soucítíte spíš díky vlastní empatii než spisovatelskému umu autorky, tak oběti vedlejší, včetně hlavního záporáka. O neodolatelném charismatu kterékoli z postav si můžete nechat jen zdát. Naprázdno vyznívá i průhledná snaha znechutit čtenáři Fredričiny kolegy a postupně ho nechat smilovat se nad jejich lidskými mužskými nedokonalostmi.

 

Je-li čtenáři od začátku jasné, že k sobě vyšetřovatelé nakonec najdou cestu, samotný proces je popsán nemotorně. Ve Švédsku je zřejmě cesta od posílání do rövhål k respektu mnohem kratší, než jsme se doposud domnívali a ve výtahu se seveřanům nyní můžeme směle dívat do očí.

 

Existence psychologa FBI není jediným klišé v příběhu. Když čtete text “Vysmívá se nám. Naservíroval nám ji přímo pod nos, jako by chtěl říct: Jen se podívejte, jak jsem blízko, a vy mě přesto nevidíte,” cítíte rozpaky, protože ač se autorka snaživě pokouší vylíčit záporáka coby geniálního sériového vraha, jakého známe z amerických bijáků a seriálů, žádný ze skutků švédského doubla (v několika smyslech slova) charakteristice nenasvědčuje.

 

Opět se neubráním srovnání s Nesbøm, jenž nemá ve svých knihách nic navíc: Každá Joova věta může obsahovat důležitý fakt vedoucí k vyřešení případu. Jo je Chuckem Norrisem detektivních románů: nebojí se zbytečných pasáží – zbytečné pasáže se bojí Joa a samy od sebe se mu odmazávají ze souboru Hole11.doc. Kristina se zbytečností taky nebojí – jenže ani zbytečnosti necítí respekt před ní. Otravný příklad za všechny: během čtení si několikrát řeknete: kruci, co má pořád s tím nepamatováním si příjmení analytika?

 

Knihu bych vnímal jinak před dvěma lety, když jsem si ještě ani nedokázal představit, jaké to je být rodičem. Hemží se duchaplnostmi typu “Co je asi horší: mít dítě a přijít o něj, nebo děti nikdy nemít?” creepy slovními spojeními typu “mrtvolka dítěte” či “tvrdé, studené tělíčko”, a bagatelizuje to nejstrašnější, co se kdy může rodičům přihodit, na bezcitnou bulvární fascinaci. Vrchol necitlivosti je očividný ve scéně, kdy se “naše hrdinka” dozví o nálezu zavražděného dítěte, načež se usmívá – ale připadá jí to nevhodné. Nejstrašnější události autorka servíruje s pomyslným mávnutím rukou ve smyslu “smrt je ošklivá, áno, ale vyšetřování jde dál, podstatné není utrpení obětí a jejich rodin, nýbrž dopadení vraha” – přidá zdánlivě vhodnou slovní zásobu na téma “to je chrůsa!” a jde dál. Techniku zlehčování hrůzných zážitků dovedl k dokonalosti Dean Koontz, ale v případě Ohlssonové jde spíš o nedostatek empatie a spisovatelských zkušeností.

 

To se týká i poslední scény s vrahem. Zatímco např. Thomas Harris, autor mj. Mlčení jehňátek, dokáže děs popsat tak geniálně, že čtenářům polozastavené srdce protlačuje do žil kaši z drcených krevních destiček, Kristina sází na to, že její neosobní líčení, které se samo o sobě pod kůži nevryje, se v hlavě čtenáře změní v nezapomenutelný teror. O fandění antagonistovi nemůže být v Nechtěných řeči. Tím spíš zamrzí, když ani finální vypořádání se s vrahem neviňátek čtenáři nedopřeje byť jen minimální pocit jakési satisfakce či zadostiučinění. Tahle scéna je zbytečně uspěchaná a rozuzlení – přesto, že události Nechtěných se odehrají během jediného týdne – příliš náhlé. Vyjednávací psychologie s průhledným pochlebováním v poslední vrahově scéně je další z obšlehnutých klišé z amerických filmů. Když si tuhle nepůsobivost scén srovnám s geniální Nesbøho vraždou z pohledu oběti nebo pocity člověka zavaleného lavinou, jak jsem chválil v téhle multirecenzi, je mi líto, Kristino – máš na víc.

 

Když už je “proč” čtenáři jasné od začátku, “kdo” částečně také od prvních stránek knihy, aspoň, že “jak” se dozvíme až spolu s detektivy. Pak už následuje jen doslov.

 

Co Nechtěným chybí

 

Autorka v doslovu děkuje své editorce. Právě ta měla knihu zachránit a udělat z ní zážitek. Nevím, jak Nechtění vypadali před editorskými zásahy, ale minimálně pár příslovcí by se dalo vyškrtat i z finální verze. Ono se to na konci knížky poděkováními vůbec hemží; Kristina děkuje Sofii, Anně, Heleně a ještě jedné Sofii. Pokud vás v tomhle výčtu trkne do očí totéž co mě, asi vás napadne, jaká je škoda, že autorka do svého vykonstruovaného světa nepustila taky nějakého muže – třeba by po krátké konzultaci a následných úpravách byli Nechtění stravitelnější i pro tuto polovinu lidstva.

 

Nechtění nejsou žádná drsná škola, byť se o to občas snaží, ale to mi na nich vadí nejméně. Co vás ovšem napadne během čtení mnohokrát, je chybějící humor. Žádný vtípek, veselá situace, o kultovních hláškách ani nemluvě. Možná, že tenhle aspekt, který v knize postrádám, taky tak trochu souvisí s minulým odstavcem. Jen pro jistotu: tohle neměl být argument, po němž mne studentky prvního ročníku gender studies budou chtít vytahat za pindíka a jejich profesorky rovnou sáhnou po jakékoli falus nepřipomínající zbrani – třeskutě vtipných žen znám dost – ale spíš další z důkazů nedostatečného “dozoru” před vydáním knihy. Nebo konzultací s osobami libovolného pohlaví, avšak rozdílných názorů – dostat výtisk od autorky včas, poznámka “Proč si ten Peder nezíská Fredriku nějakou rošťácky vtipnou hláškou?” by k ní SMSkou letěla jako první. Takhle ději i postavám chybí kromě šmrncu a jiskry i vtip a nadhled.

 

Osobní ponaučení

 

Z knihy mezi řádky vyplývá, jak moc je důležitá láska a rodina. I když prvotinu Kristiny Ohlssonové dělí několik úrovní směrem nahoru od např. McEwanova Dítěte v pravý čas, románu, který dokázal ztrátu milovaného potomka popsat tím nejprocítěnějším způsobem, i Kristina svým chladným přístupem k věci na strunku rodinné lásky či jejího nedostatku tu a tam brnkne.

 

Sečteno a podtrženo, knihu Nechtění jsem si přečetl na samém začátku března během dvou nocí, moc mě nebavila a její recenzi jsem odkládal tak dlouho proto, že jsem přemýšlel, co o téhle v mnoha ohledech průměrné (tedy nikoli špatné) detektivce napsat hezkého. Přesto jsem však rád, že jsem ji četl a doporučuji ji k přečtení hned několika množinám čtenářů a z několika různých důvodů.

 

Proč si Nechtěné přečíst? Klíčové slovo: vývoj

 

V čem je pro mě osobně kniha Nechtění nejzajímavější? Tím, že je první. Vím, že druhý díl série, Sedmikrásky, získal cenu Stabilopriset a byl nominován i na nejlepší švédskou detektivku roku 2010. Samotná kniha Nechtění by měla být natočena jako film spolu s druhým i třetím dílem zatím existující trilogie (Nechtění, Sedmikrásky, Andělé strážní).

 

Jsem si téměř jistý, že už Sedmikrásky se mi líbit budou. Vývoj autorky směrem k ideálu dokonalosti bude fascinující, protože už v Nechtěných se tu a tam objevují záblesky čtivosti, zajímavosti a originality. Se svým tříčlenným týmem vyšetřovatelů, kteří se teď už respektují podstatně víc, má rozhodně našlápnuto na velká dobrodružství. Snad se v nich už nebude ubližovat dětem. Vzhledem k tomu, že Semikrásky začínají mrtvým knězem, mohlo by se zdát, že o potomky v tomhle dalším Kristinině románu nejde, ale to by byla chyba lávky, protože tenhle kněz měl dceru. V Andělech strážných je zas jednou z postav spisovatelka knih pro děti…

 

Kdo by si měl knihu přečíst

 

Nyní již typologie ideálních čtenářů Nechtěných. Nemusíte splňovat všechny charakteristiky, stačí jedna jediná:

 

– Dvacátníci

– Biohodinářky

– Kariéristky bojující o své místo na slunci “in this man’s man’s world”

– Fanoušci punkové kapely Mrtvá miminka

– Účastníci kurzů kreativního psaní

– Někdejší milovnice dívčích románů

– Zkušenější čtenáři detektivního žánru, kteří nikdy nezažili pocit “rozlousknout případ”

– Čtenáři, kteří umí a chtějí na chvíli vypnout mozek a nechat se unášet příběhem (závidím)

– Čtenáři, kteří nevěří této mé recenzi a chtějí mi dokázat, že se mýlím.

– Čtenáři, kteří věří této mé recenzi a chtějí si potvrdit, že se nemýlím.

– Čtenáři, kteří sice čtou recenze, ale chtějí si udělat vlastní názor.

– Čtenáři, kteří nečtou recenze, protože si chtějí udělat vlastní názor.

– Čtenáři toužící po oddechovce na jedno odpůldne, na jednu noc, na jeden víkend.

– Moudří čtenáři, kteří vědí, že neexistuje zklamání, jen poznání.

– Chytří čtenáři, kteří prokoukli nadsázku, průhledně provokativní hru na šovinistu a dočetli až sem.

– Spousta dalších lidí, o jejichž existenci můj vyčerpaný mozek odmítá poslat impuls mým znaveným prstům.

 

Napsat detektivku není jen tak. Sám bych to asi nedokázal (nikdy jsem to nezkoušel, nejsem ten prokombinovávací typ). Pokud Kristina Ohlssonová dokázala napsat (nejeden) detektivní román a renomovaná nakladatelství po celém světě tento román úspěšně vydávají za potlesku fanynek, něco na něm určitě bude. Recenzní kopii knihy nás získalo víc, takže se dá očekávat, že ve druhé polovině března bude vděčně nekritických názorů na chtěné Nechtěné v českých webových álejích jak nas… naseto – jděte a spravte si chuť.

 

Sám asi nebudu čekat na české vydání “dvojky” a koupím si Sedmikrásky už v květnu – těžko odolat, když Ohlssonovou do angličtiny překládá dáma s dokonale žánrovým jménem, Sarah Death.

 

Detektivní román Nechtění u nás vychází v nakladatelství Kniha Zlín 29. března.

 

 

 

 

 

 

0 comments

Trackbacks