Nejkrásnější kroky

Když jsem byl malý kluk, tohle bylo mých 10 nejoblíbenějších věcí:
– knížky
– kolo
– klavír
– hodinky
– varhany (nejdřív kostelní, později vlastní klávesy)
– sirky
– nůž
– kápézetka
– kotoučák (páskový magnetofon)
– elektřina (a s ní spojená činnost, jíž mí rodiče říkávali “drátkování”)

Od té doby jsem se možná změnil hodně, v tomhle však minimálně. Nože používám už jen v kuchyni, sirky u krbu nebo táboráku, kotoučák jsem postupně vyměnil za modernější technologie a kápézetku nahradil chytrým telefonem, zápisníkem a pár serepetičkami po kapsách. Zbytek však zůstává. Těžko říct, co z toho všeho je to nejdůležitější či nejpraktičtější – jak kdy – nicméně, když už je dnes večer ta Apple Watch keynote, pojďme se věnovat třetí položce: hodinkám.

 

Premiéra

Pamatuji si, když jsem dostal své první. Byly po tátovi a ten mi je dal s patřičným ponaučením, že teď už jsem velkej kluk. Že je zodpovědnost hodinky nosit, že se k nim nikdy nesmím přiblížit magnetkou nebo je namočit, ale že mi jinak vydrží, jak dlouho budu chtít. Byly to nádherné primky s černým ciferníkem i řemínkem, byly samozřejmě natahovací a krásně tikaly. Přesně takové hodinky, jaké jsou hodny toho, aby je podědil syn po otci.

Od té doby jsem vystřídal spousty hodinek, ale tyhle pro mě mají jedinečnou hodnotu. Z těch dalších si pamatuji celokovové digitálky Casio s budícími melodiemi nebo plastové Q&Q s ručičkami, ale quartzovým strojkem (které mi později ukradli), další Casia (ty mám dodnes u rodičů v šuplíku) jen na solární “pohon”, a pak různé Timexy, Swatche i pseudoznačky, módní hodinky na krátkodobé použití či kopie. A právě ty stojí za zastavení.

 

Fejky

Před necelými deseti lety jsem byl s přítelkyní v Řecku. Jakýsi sympatický černoch tam na tržišti prodával fejkové Rolexky. Byly za tak směšné peníze, že jsem je i přes varování své moudřejší polovičky, v podstatě z legrace, koupil. Neodradilo mě dokonce ani, kdy mi pan prodejce na dotaz, zdali jsou vodotěšné, odpověděl hláškou, která u nás mezitím zkultovněla: “Maybe, maybe not. You have to try.

Když jsme přikoupili pár rajčat, meloun a pečivo, vrátili jsme se ke kamarádovi, u něhož jsme bydleli a já si před přípravou oběda umyl ruce. Odměnou mi byl pocit čistoty, zamlžené sklíčko hodinek a za ním bublina vody. Okamžitě jsem vyběhl zpátky na tržiště. Pan hodinář už tam nebyl.

Mé pokusy o vzkříšení těchhle fejků měly roztomilou dohru. Po pár měsících – to už byly ony “stainless steel” hodinky na okrajích lehce narezlé – jsem je donesl do hodinářství. S pocitem trapnosti jsem ten skvost podal panu hodináři a ten s neskrývaným pobavením a úsměvem od ucha k uchu rádoby dojatě zazpíval: “Ááá, Rolexky…” Vysvětlil mi, že ty zrezlé osičky klidně vymění, ale strojek bude už nepoužitelný a navíc osazený nestandardními díly, tak ať se na to radši vykvajznu a koupím si pořádné hodinky. Nebyl bych to já, abych i na tenhle úkol nešel od lesa.

V roce 2008 se mi poštěstilo letět pracovně do Hong Kongu. Nastudoval jsem předem, jak poznat kvalitní napodobeniny. K oslovení pouličního prodejce, jenž postával nedaleko našeho hotelu, jsem se odhodlával tři dny. Zneužití ochranné známky přece jen není legální ani v Hong Kongu.

Kdybych byl dopředu tušil, že mě čeká úprk podzemními garážemi a že budu hodinky vybírat sice ze značkových katalogů renomovaných švýcarských značek, ale zamčený, sám, ve skrytém kamrlíku kdesi v nejvyšším patře mrakodrapu, asi bych se do toho byl nepustil. Nicméně přežil jsem, vybral si v kutlochu na levnou krásu ty nejnádhernější hodinky (Tag Heuer Grand Carrera Calibre 6) a dokonce byl na zamčené čekačce nečekaně vystřídán skandinávskou kolegyní, která řídila stejný program jako já, jen ve Švédsku. Moment, kdy jsme oba věděli, co tam děláme, patřil mezi ty trapnější, ale následujících pár let jsme se tomu vždycky, když jsme se někde po světě potkali, společně zasmáli: “Hi there, by any chance… Do you still know what time it is Eva?” “Lemme check my luxury watches Jan…

Protože to tentokrát byla nakonec pozitivní zkušenost – hodinky krásné, automatické, funkční, přesné, k nerozeznání od originálu – nakoupil jsem na přelomu téhož roku v Thajsku ještě jedny napodobeniny, tentokrát Omega Speedmaster a za mnohem bezpečnějších podmínek; v kamenném hodinářství a obklopen kamarády potapěči (kteří samozřejmě kupovali “Breitlingy”).

S oběma orlojky jsem byl spokojen a střídal je podle nálady, příležitosti i oděvu po následující dva roky. Během té doby jsem se párkrát dal do řeči se skutečnými hodinkovými nadšenci (zejména s kamarádem Karlem, jehož tímto zdravím!) a postupem času došel k tomu, co mi mělo dojít už na začátku: byť by napodobeniny byly sebelepší a sebedokonalejší, vždycky je to jen krádež – obchodní značky, nápadů, tisíců hodin práce a dekád vývoje. Ač byly mé napodobeniny lidmi, kteří tomu až zas tak nerozuměli, obdivovány, vytratila se má chuť je nosit. Odložil jsem je a nějakou dobu nenosil hodinky vůbec. A pak jsem si najednou uvědomil: dozrál jsem, jsem připraven na pořízení originálu.

Opět jsem načetl všechno, co se dalo (dokonce jsem i rozpoutal užitečnou debatu na jednom nadšeneckém serveru). Díky článkům o historii firmy, jejích patentů a jednotlivých typů hodinek, i kvůli tomu, že jsem to těm kucím švýcarskejm ze ševroletí ulice tak trochu dlužil, rozhodl jsem se, že půjdu do Tag Heuer. Jenže Grand Carrera, vzor těch mých tikaček z Hong Kongu, stály víc, než mé první auto, takže nepřicházely v úvahu. Po prostudování ostatních typů hodinek značky a vyřazení těch, které byly sice legendární, ale nelíbily se mi (Monaco), padl výběr na “obyčejné” Carrery.

Své miláčky jsem koupil v Americe. Dodnes vypadají i fungují jako nové. Naučil jsem se na nich, že rozdíl mezi originálem a sebelepší napodobeninou je obrovský. Nejde jen o fyzické vlastnosti výrobku, ale i o pocit z jedinečnosti originálu. Takový skvost už se dá předávat z otců na syny (což se u sebelepších digitálek říct nedá; nejmodernější výkřik techniky Apple Watch by vám nezvedený synek hodil na hlavu už za rok, neřku-li za patnáct).

 

Stepař

V roce 2011 se na trhu objevil jeden z prvních komerčně úspěšných digitálních krokoměrů, propojitelných s počítačem, dnes už legendární Fitbit Ultra. Jeho vlastnosti i cena pod sto dolarů mě uchvátily a jeden jsem si koupil. Vydržel jsem měřit si počet kroků – a dokonce i vystoupaných schodů, což je taková specialitka Fitbitu – rok a nebýt toho, že jsem svůj roztomilý bazmek předloni v lednu ztratil na bruselském letišti, možná bych ho měl dodnes. Ale spíš ne.

Proč? Protože umělohmotná spona na opasek je nepraktická, notabene k propojení s počítačem potřebovala speciální kolébku, kterou tedy bylo potřeba všude tahat s sebou. Tudy cesta nevedla, to jsem věděl, ale považoval jsem to za dobrý začátek. “Až to začnou montovat do hodinek,” říkal jsem Lukášovi Gregorovi na podzim roku 2012, když jsem ještě vesele krokoval a soutěžil s ním a Tomášem Baránkem ve Fitbit aplikaci, “to bude teprve něco”. Dával jsem na tenhle úkol výrobcům rok, maximálně dva. A kupodivu jsem se dočkal. (Následuje jediný screenshot z fitbití aplikace, který mám – je víc než jisté, že jindy mě kluci s rezervou přechodili, tak to berte s rezervou!)

Můj jediný, dva roky starý screenshot z té appky. Jindy mě kluci určitě předešli.

 

Jak nahradit Fitbit?

O Fitbit jsem přišel, ale mít přehled o tom, kolik jsem toho nachodil, se mi líbilo. Fitbit tou dobou už uvedl na trh svůj první ze série krokovacích náramků. Ale ten mi neseděl. Pošilhával jsem po konkurenci. Zaujal mě Jawbone UP. Hned v lednu jsem ho přes dalšího kamaráda, Petra Máru, koupil z Ameriky. A byla to paráda.

Elegantní, lehounký, flexibilní náramek UP je radost používat. Měl jsem ho na sobě pořád, ve dne v noci, takže mi poskytoval informace o všech mých krocích, den co den, navíc dokázal měřit kvalitu spánku a jako bonus uměl budit jemnými vibracemi, notabene v té nejvhodnější fázi spánku! Geniální vynález!

Fungoval naprosto perfektně a relativně přesně. Měl jen jednu vadu: synchronizoval se s telefonem fyzicky, přes sluchátkový konektor.

 

Misfitové intermezzo

Po roce používání UPu jsem měl roupy. Zahlédl jsem na fotce Misfit Shine, konkurenční řešení, které vypadalo velice elegantně, připomínalo hodinky, dokonce takovou geekovskou funkci hodinek splňovalo, mělo diody v nanootvorech, což mi připadalo neskutečně cool a navíc “jelo” na tu nejobyčejnější hodinkovou baterii několik měsíců. Rozmýšlel jsem se jen tak krátkou chvilku, abych neporušil svou vnitřní rovnováhu early adoptera a bazmeček sobě zakoupil. První dojmy byly skvělé: bylo to to nejelegantnější na trhu, výkřik techniky, vůbec jsem to nemusel nabíjet. A hlavně: synchronizace probíhala přes Bluetooth. Konečně!

Misfit Shine

V průběhu následujících měsíců do Misfitu šli i kamarádi, konkrétně opět výše zmiňovaní spoluhračičkové Lukáš s Tomášem; ten Shine pořídil na loňském iConu. Partička starých šlapek byla zase pohromadě v jedné aplikaci. 😉

Přístroj mě ale posléze přestal bavit. Aplikace nebyla ani zdaleka tak vydařená, jako ta od Jawbone, navíc ten nešťastně malý profil “ciferníku” vypadal, jako kdybych nosil dámské hodinky. Prostě a jednoduše, s Misfitem jsme si nesedli. Ležel mi pak doma nepoužívaný několik měsíců, až mi to bylo líto, a tak jsem vymyslel soutěž, o které čtenáři Pozorného konečna dobře vědí.

 

Misfit má svého výherce

Co však neznají, jsou výsledky soutěže. Ze všech příběhů, které jste mi, moji milí a mé drahé, poslali, se mi zdaleka nejvíc líbil ten od jistého Jana Konvičky. Tady jej máte:

Když jsem byl uprostřed února na skok v Česku, s Honzou, jehož soužila jakási choroba, jsem se nesešel, nicméně ve čtvrtek letím do Prahy kvůli sobotnímu koncertu Stinga s Paulem Simonem (koncert byl, jak jsem se před třemi hodinami dozvěděl, pro chorobu pro změnu Stingovu odložen :-() a jsme domluveni na předání. O compostelském putování ještě budu informovat a na svůj Misfit budu – nakonec – doufám patřičně hrdý.

 

Nový Jawbone

Vraťme se ale zpátky do doby, kdy už pro mě synchronizace UPu přes sluchátkový konektor iPhonu otravovala a Misfit nudil. Provedl jsem opět zevrubný průzkum trhu. Zvažoval jsem, že bych se vrátil k Fitbitu, který v té době už dělal i lepší náramek, ale pak jsem narazil na nejnovější (3.) generaci Jawbone, tentokrát nazvanou UP24.

Čtyřiadvacítka se synchronizuje přes baterku nevyčerpávající Bluetooth 4.0. Rozhodování bylo opět rychlé, UP24 jsem si pořídil a šťasně a spokojeně ho používám dodnes. Můj “team”, jak aplikace Jawbone nazývá další navázané lidi, se během těch dvou let a kousek notně proměnil. Mnozí zmizeli, jiní zase přibyli. Upřímně, je mi to celkem jedno. Víc než překonávat výkony někoho cizího mě motivuje a hecuje překonávat sám sebe.

Musím přiznat, že mé soutěžení je trošku podpásovka – vždyť kdo toho nachodí víc než kočárkář, táta na rodičovské (náš starší synáček notabene stejné výkony úplně v pohodě naběhá spolu se mnou). Přiznávám ale, že když mám tu a tam slabší den a někdo mě předejde, zdravě mě to nakopne. V dlouhodobém horizontu to neřeším, už víceméně znám své trasy, kolik má která kilometrů i na kolik mi vyjde kroků. Od ledna jsem ještě ani jednou neporušil svůj streak, takže denně našlapu minimálně povinných 10 000 kroků.

Mé včerejší pospávání a kráčení vypadalo takhle:

 

Náběh na orloje

Dlouhodobě jsem tedy spokojený. Ale roupy mám, to bych to nebyl já. Jen malé množství výkřiků techniky si nechávám déle než rok a dávám je dál dřív, než se stanou techniky šepotem, sípotem a ozvěnou. Hlavně se mi ale začal plnit sen, zmíněný na začátku tohoto textu: výrobci začali sofistikované digitální krokoměry montovat do hodinek.

Dokud se jednalo o digitálky, nechávalo mě to chladným. Doma se mi válí Suunto, které jsou přesnější i mnohem hezčí než to, co je dosud na trhu. Ale hodinky s displejem pro mě nemají to pravé kouzlo. Představoval jsem si pořád něco, co bude opravdu vypadat jako, no, hodinky – a když píšu hodinky, myslím tím Hodinky s velkým H.

Má představa hodinek se od dob let minulých postupně notně pozměnila a pak ustálila. Hodinky (ty s tím velkým H) jsou pro mě krásný šperk, který co možná nejpřesněji ukazuje čas, analogově, tedy ručičkami, má v sobě automatický strojek, chráněný je safírovým sklíčkem a je vyrobený ve Švýcarsku, tedy je nádherný, precizně propracovaný do detailů a nese s sebou punc té nejvyšší kvality. Ano, vím, každý to máme jinak, ale pro mé vnímání kvality stojí prostě nejvýš německá auta, české ženy a švýcarské hodinky, s tím už nic nenaděláme. Byť vím, že třeba takové pověstné zlaté české ručičky vyrábějí také například legendární dorty na Mimibazaru…

A ještě jedno kritérium mám: musí být minimalistické. Kouknu a vidím. Hodinky, na jejichž displej bych se díval každých pět minut, jsou pro mě cestou zpět, do dob, než jsem se částečně vrátil k papíru a zredukoval, co se dalo. Radovat se z toho, že nezevluju na sockosítích, méně používám mobil a… koupit si hodinky, které mě budou k témuž (nedejbože ve statisících aplikací) vybízet? Ani náhodou.

Bylo mi jasné, od z některých ze svých kritérií na Hodinky budu muset upustit, budu-li chtít, aby zároveň obsahovaly krokoměr propojitelný s chytrým telefonem. Nejpravděpodobněji to nebudou moci být automaty, alespoň prozatím – ale dokážu si představit, že za pár let budou automatické strojky obsahovat krokoměr, který bude zároveň poskytovat onu energii potřebnou pro samotné fungování strojku. Když si pročtete historie renomovaných švýcarských hodinářských značek, zjistíte, že málokteré odvětví je tak inovativní. Těch patentů, zlepšováků a genialitek, které za poslední dvě století ve Švýcarsku vymysleli… Ostatně, i má milovaná firma Tag Heuer už na smartwatch pracuje.

 

Úsvit nové doby

A pak se to stalo. V červnu loňského roku byly na CE Week v New Yorku představeny hodinky Withings Activité. Baterie totožná jako u Misfit Shine, výdrž snad ještě větší, propojení přes Bluetooth, kromě krokoměru i sledování spánkové aktivity a hlavně, hlavně byly vyrobené ve Švýcarsku – a úplně nejhlavněji, byly nááádherné! Nebylo vůbec co řešit, zbývalo jen čekat. A čekat a čekat a čekat.

 

Jedno standardní těhotenství

Trvalo devět měsíců, než jsem se dočkal. Pár dalších firem mezitím oznámilo, že bude dělat krásné chytré hodinky. Z nich všech jsou jediné, které svým designem mohou Activité konkurovat: Helvetica No. 1. Ale ty budou na trhu kdoví kdy a budou stát pálku. Z určitého pohledu bychom mohli počítat i Apple, ale digitálky Apple Watch první generace, jejichž uvedení na trh bude oznámeno už za pár hodin, mé požadavky zatím nesplňují. Kromě na první pohled zřejmých důvodů mi u nich vadí zejména jednodenní výdrž baterie. I proto v mém slovníku nesplňují definici hodinek, jako spíš ultramobilního osobního počítače. Tomu říkám ironie osudu: Apple, který léta letoucí staví na své definici post-PC éry, vyrobil ten nejosobnější osobní počítač na světě, tedy vlastně PC na druhou.

Až se za měsíc, dva, objeví první majitelé Apple Watch, nehodlám se jim posmívat, neboť je spousta kritérií, která tyhle superchytré hodinky naopak splňovat budou a je dost pravděpodobné, že v jejich druhé či třetí verzi si je sám pořídím. Ostatně, popozítří se, vzápětí po svém přistání v Praze, uvidím s výše zmíněným kamarádem Petrem, dost možná největším odborníkem na Apple v Česku, a Apple Watch budou stoprocentně jedním z témat, které probereme a propereme.

Během těch dlouhých devíti měsíců čekání jsem už měl jednou Activité téměř na dosah. První výrobní série byla uvedena na trh v prosinci loňského roku. Ale nechat si přivézt francouzské hodinky z Ameriky se mi nechtělo, tak jsem ještě čtvrt roku počkal. Mezitím jsem se několikrát nechal nachytat, to když to na stránkách výrobce vypadalo, že lze provést objednávku. Ta ale pokaždé skončila jen možností udat svou e-mailovou adresu v případě touhy po dalších informacích. Withings se tak stala jedinou korporací na světě, která má všechny mé soukromé adresy.

Když mi frantíci před dvěma týdny napsali, že druhá limitovaná série je dostupná, okamžitě jsem klikal, už popaměti. Zadat v posledním kroku nikoli svůj e-mail, nýbrž platební údaje, byl rauš zvíci adrenalinového opojení slepého Mistra Hanuše během poslední destruktivní úpravy Orloje.

 

Mám je!

Po přestřelce s belgickou koncovkou jedné mezinárodní kurýrní služby jsem své Withings Activité minulý čtvrtek konečně dostal. Verzi jsem zvolil hned na začátku černou; o klinicky vypadající bílé s modrými drobnostmi (tam, kde má černá verze krásnou oranžovou) jsem ani nepřemýšlel.

Vybalování hodinek z krásné krabičky, jíž výrobci rozhodně nezkazili dojem ze švýcarskosti svého skvostu, byl zážitek vpravdě applovský, to se žabož… Francouzům skutečně povedlo.

Tohle jsou ony, ještě před vybalením, s fólií přes sklíčko:

Máme spolu tři a půl dne krokování, buzení, extatického sledování toho-co-se-stane-když-překonáte-denní-kvótu-kroků a hlavně okouzlení, kochání se a obdivování. Bylo by nefér psát kompletní test na něco, co používám čtvrtý den, ale alespoň pár (slovy deset) prvních postřehů si dovolit mohu, jen co se pochlubím, jak vypadají přímo na mé ruce.

 

Postřehová desítka

Tenhle text jsem začal seznamem o deseti položkách, proč jej tak i neukončit. Nuže:
1. Withings Activité vypadají “naživo” ještě lépe než na fotografiích.
2. Synchronizace s telefonem (v mém případě iPhone 6) je o pár vteřin delší než u Jawbone UP24.
3. iOS appka je parádní, něco je v ní lepší než v UP app, něco horší, víc napíšu v regulérním testu. Webová aplikace je naprosto geniální.
4. Jsou ideálně velké, resp. malé. Hodí se perfektně na běžnou mužskou i ženskou ruku.
5. Když našlapu 100% denní “dávky”, oranžová ručička ukazující procenta kroků se roztomilým dolním obloukem vrátí na nulu.
6. Tohle člověku nedojde, dokud hodinky skutečně nezačne používat: ukazatel kroků má sice stupnici od 0 do 100, není však celokruhový, takže se oko musí přeučit, že padesátka není v poloze šesti hodin.
7. Dvojpoklepem ukázaný čas nastavení budíku je elegantní řešení. Občas se mi ale při odhalování hodinek z pod bundy stane, že provedu dvojpoklep nedobrovolný.
8. Activité nejsou v počítání kroků tak velkorysé jako Jawbone, který počítá i každých pár kroků pro pivo do ledničky; každý ze zatím proběhlých tří dnů mi napočítaly cca o 20% méně kroků než UP24. Pokud vám jde o vysoká čísla, nikoli skutečný pohyb, smůla; mě naopak motivuje, že se musím víc snažit.
9. Budící vibrace jsou příjemné, ale rád bych, aby je šlo, třeba opět poklepem, zkrátit.
10. Absence korunky, která mě např. při hraní na nízko položené klaviatury vždycky prudívala, je parádička natolik elegantní a přirozená, že si jí vlastně na pohled ani nevšimnete.

Hodinky jsou teď mým hýčkaným tamagochi – když si ukážou (oranžovou ručičkou), vezmu je na procházku. Takhle mimochodem vypadá můj včerejší nášlap v aplikaci Health Mate:

 

Ručičky a závěr

Ručičky mých nových, překrásných hodinek, mi ukazují, že už zbývají jen tři hodiny do keynote, takže už končím, jdu opravit překlepy a postnout to na web.

Na závěr bych ještě rád moc poděkoval teamu, který jsem měl v aplikaci UP. Bylo mi potěšení s Vámi kráčet životem, mí milí. Loučím se i se svým náramkem a aplikací, s nimiž jsem během posledních dvou let našlapal dost přes sedm milionů kroků. Díky.

0 comments

Trackbacks