Nekonečné vesmíry jazzu

Jedna z mých nejstarších vzpomínek je pohled na tátovu diskotéku, z úhlu, který může znát jen malé dítě. Desítky desek, které ke mně svými magicky přitažlivými obaly promlouvaly dlouho předtím, než jsem si je poslechl, mnohem dřív, než jsem je skutečně slyšel.

Miloval jsem grafiku, kterou se v letech předcházejících mému narození odlišovali průkopníci jazzrocku. Třeba Spaces od Larryho Corryella. Ten obrázek tajemné krajiny kdesi ve Vesmíru dráždil chuť zjistit, jaký příběh se tam asi odehrál a já jej dodnes podezírám, že způsobil mou lásku ke sci-fi.


Taky mě bavil obrázek na “živáči” Billyho Cobhama s Georgem Dukem. Oba na něm byli ztvárnění coby hlava vyrostlá rovnou z ruky a kráčeli jakousi pouští po prstonožkách těchle svých rukotěl. Billy měl legračně ohnutý palec, jenž naznačoval lehkost, eleganci a sílu úchopu paličky, a já tehdy vůbec netušil, že o tři dekády později tohohle prvotřídního bubnobijce uvidím hrát naživo, na vzdálenost pouhých pěti, šesti metrů. George měl naopak klavírně postavenou ruku okrášlenou náramkem, který mohl být vlastně i náhrdelníkem. A oba byli vysmátí, anžto to měli těžce na háku.


Ale jiný svět se mi otevřel teprve v okamžiku, kdy táta od kamaráda sehnal starý, podomácku poskládaný zesilovač Transiwatt…


…s předzesilovačem pro do té doby nepoužívané gramofonové chassis, legendární Teslu NC470 alias NAD5120. Tenhle skvost se začal vyrábět, když mi bylo osm, ale dodnes hraje i vypadá úžasně. A s ním to všechno začalo.


Už nikdy nezjistím, kterou desku tenkrát tatínek otřel antistatickým hadříčkem jako první, ale ten zvuk, když se přenoska dotkne okraje desky, lupnutí kombinované s lehkým zahřměním v reproduktorech a následné několikavteřinové šumivé zapraskání, je pro mne dodnes synonymem pro největší dobrodružství, jaké lze zažít.

Následujících pár let jsem poslouchal pořád dokola jak ony Spaces, tak další tátou poctivě vyšmelené desky: Jeho miláčka Billyho, stejně tak jako Chicka, Herbieho, Johna a Mahavishnu Orchestra a další, včetně kapely, která o pár let dřív způsobila poprask na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu. Podle jejího bubeníka, Jona Hisemana, si táta coby svatební dar nechal do Česka složitě poslat bicí Rogers Ultra Power VII a stal se tak jedním ze dvou evropských bubeníků s tímhle skvostem. Colosseum. Kousky z jejich Valentyne Suite byly mezi prvními vyhrávkami, které jsem se naučil imitovat na klavír a později na varhany a preludoval je léta letoucí v kostele během “přijímání”.


Nadpoloviční většině té muziky jsem nerozuměl, ale přesto mě fascinovala. Ve všem tom pidlikání jsem postupně odhaloval krásu, systém, pravidla, um, zručnost a, pro nedostatek lepších slov, frajeřinu, v tom nejlepším slova smyslu; takovou, jakou jsem v jiných žánrech nenacházel. Něco, co mi dodnes dokáže rozproudit krev, okouzlit mě a pohltit. Figury, fráze, melodie, vyhrávky, harmonie, rytmy a sóla, jež si člověk pouští pořád dokola a zaberou na něj pokaždé stejně dokonale nebo dokonce ještě líp.

Nejdřív mě bavily jen ty elektrické, pestré, instrumentálně rozmanité věci. Syntetizéry (tehdy se říkalo syntezátory, dnes už synťáky), elektrické kytary i basy a další nástroje včetně bicích, přefiltrované přes chorusy, flangery a phasery. Postupně jsem začal nacházet zalíbení v klasičtějších jazzových nahrávkách, akustických, kvartetech, triích, duech, sólovkách. Šel jsem na to od lesa, třeba přes Friday Night In San Francisco, kde nadlidsky exhibovali Paco s Alem a Johnem. Od jazzrocku jsem se dostal k tomu, čemu se tehdy říkalo fusion a od fúze k jejím rétorickým odpůrcům, kteří si odříkaného chleba dodnes občas ukousnou pořádné sousto. Hlavní dvě události se ale přihodily na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Tou první byla část koncertu Jana Garbarka, kterou jsme s tátou zahlédli v noci v Československé televizi. Bylo mi asi dvanáct. Jan se svou norskou (moderátor pořadu, tuším Aleš Benda, si v této souvislosti zavtipkoval na účet černošského perkusionisty – teprve později jsem zjistil, že šlo o legendárního Naná Vasconcelose) kapelou zahrál skladbu Brother Wind a my si v té hudbě pluli, mlčky, očarovaně, ztratili se v ní a když jsme se z ní nakonec vynořili, jen jsme se na sebe podívali a nebylo třeba slov. Bylo to To Ono.

O tři roky později se mi podařilo sehnat album, z něhož skladba pocházela, tedy Legend of the Seven Dreams (s typicky lyrickým zvukem nahrávací společnosti ECM, o které jsem nedávno vysílal na Periscope a ještě se k ní vrátím), a nadělit je tátovi pod stromeček. V letech následujících jsem rodinu obdaroval spoustou zdánlivě mnohem hodnotnějších darů, ale myslím, že tátu nikdy žádný nedojal tak, jako ta Garbarkova deska.


A pak přišel ten druhý moment, důležitostí však jednička jedniček na věky věků.

V okamžiku, který rozhodl, jsem coby patnáctiletý jako Verneův kapitán seděl v pokoji plzeňských prarodičů, na jednom z jejich čtecích křesel, a listoval časopisem Rock & Pop. A právě v něm byla pozvánka na historicky první koncert Pata Methenyho v Praze. Něco v tom článku mě oslovilo tak moc, že jsem uprosil rodiče a o pár dní později vyrazil do Paláce kultury, abych Pata, který se v tátově diskotéce, tedy pro mě pupku hudebního světa, nevyskytoval a o němž jsem do té doby v životě neslyšel, viděl zblízka.

Bylo to úchvatné, přenádherné, nezapomenutelné. Nepředatelné a neopakovatelné. Životní zážitek.


Ačkoli od té doby uplynulo víc než dvacet let a já navštívil spoustu koncertů, včetně několika Patových, tu a tam i v první řadě, tenhle koncert byl ten nejúžasnější a nejlepší, jaký jsem kdy navštívil. Byl jsem uhranutý, nemocný, do metra na Vyšehradě jsem po skončení toho nadpozemského zážitku nastupoval navždy změněný a v tom řvoucím tichu o pár minut později, kráčeje z Chodova domů, jsem si do post-koncertního šumu v uších jen tak v hlavě přehrával momenty, které jsem si dokázal zapamatovat (a dodnes pamatuji). Bylo to něco mimo tento svět, nepopsatelného, zásadního, formujícího.

Následujících téměř třiadvacet let jsem strávil různě. Studoval jsem, pracoval na všech možných dobrodružných, smysluplných i výdělečných (což jsou tři různé kategorie) postech, setkal se se stovkami nejrůznějších lidí, poznal půl světa a zažil nepřeberné množství zážitků. Ale jazz všechno tohle spojuje jako tenká – tu modrošedá, tu dočervena, jindy zas třeba černostříbrná – nitka. Poznal jsem mezitím lidi, kteří jsou mnohem dál než já coby posluchači, i ty, jimž nesahám ani po kotníky muzikantsky, a měl jsem i to štěstí k lásce k jazzu pošoupnout pár jím nedotčených.

Těmi nejdůležitějšími jsou naši dva synové. Oběma doslova od narození – tomu druhému rok a půl, prvnímu už čtyři – pouštím všechnu možnou muziku, kterou sám miluji, a snažím se, aby je tenhle nekonečně pestrý svět neminul. Doufám, že ať už jejich revolta vůči mně jednou bude jakákoli, k vesmíru zvanému Jazz se nakonec vrátí a kruh se… rozšíří. Protože tenhle kruh se neuzavírá.


Z pohledu toho, co znám a mám rád dnes, byla tatínkova diskotéka jen takovou tečkou, kapičkou, která se rozrostla do plochy – a jsme u významů slova Spaces, plochy, vesmíry – o velikosti nekonečného moře. A když budu s našimi sokolíky na téhle cestě pokračovat dál, budou moci oni dětem svým jednou předat celý oceán.


Pokud dobrá muzika zajímá i vás, tenhle text můžete chápat jako maličkatou loužičku, nultý díl seriálu. Budou přibývat další. Nejen na téma jazz, ale Hudba jako taková, její hledání, nakupování, tvorba a hlavně vychutnávání, tedy pozorný, poučený, niterný poslech. Mám toho v hlavě milión, tak jsem sám zvědavý, kam nás mé hudebně – textové improvizace všude zavedou. A těším se.

1 comments
LukasMastalir
LukasMastalir

Díky moc za tenhle článek. Mám to s hudbou hodně podobně i když se zaměřuji n žánry z jiné škatulky. Díky článku jsem si vzpomněl na desku Imaginary Day od PMG, kterou jsem roky neslyšel, ale v době kdy vyšla jsem ji poslouchal dokola.

Těším se na další články z oblasti "Hudba jako taková, její hledání, nakupování, tvorba a hlavně vychutnávání, tedy pozorný, poučený, niterný poslech..."


Díky moc!

Lukáš.

Trackbacks