Nesbødně dlouhý Hole

Upozornění: Toto není recenze Nesbøho knihy. Nesbøho recenze by měl psát výhradně můj kamarád Marek Prchal. Tohle je multirecenze. Ty píšu výhradně .

 

Kluci z Bullerbynu

 

Před pár lety, cestou z dovolené, kde jsem si vychutnal na letišti koupeného Stiega Larssona, o kterém se doma v Česku tehdy ještě nevědělo (skvělé to bylo – jen tu pláž a to moře si moc nepamatuju) jsem, opět na letišti, objevil další dva zajímavé chlapíky ze severu: Henninga Mankella a Jo Nesbøho. Mankella jsem si jen zapsal a později náhodou dostal jinou jeho knihu. Nesbøho jsem rovnou koupil; na obálce měl fotku, na níž narozdíl od Mankella vypadal jako drsný chlapík (má kritéria výběru jsou ujetá, neměl by se mnou nikdo kamarádit), a taky mu tam nalepili samolepku holedbající se, že jde o světový bestseller. Předběhli dobu, ale ten Nor ty dva Švédy nakonec opravdu tak trochu dostal.

 

První pokus

 

Má první knížka od Nesbøho se jmenovala The Redbreast (norské vydání v r. 2000, česky příští rok jako Červenka). Do angličtiny ji přeložil Don Bartlett v roce 2006 coby druhou Nesbøho knihu. Přesto jde o třetí knihu s detektivem Harry Holem. Pořadí je něco, co je právě v téhle sérii k zbláznění. V norštině totiž vycházejí všechny postupně – logicky; jak je Nesbø chrlí, tak jsou vydávány. Pak je tu pořadí “anglické” – to je ovlivněné dobou, kdy byl Nesbø pro angloamerický a potažmu světový trh objeven. Třetím, pro mě důležitým, je pořadí, v němž jsem četl Nesbøho knihy já sám. A nás, Čechoslováků, se pak týká ještě čtvrté pořadí, tedy to, v němž Nesbøho vydává moravské nakladatelství Kniha Zlín. A nemyslete si, ono je to pořadí sakra důležitá věc, uvidíte níže.

 

Jak se mi můj první Nesbø líbil? Nijak. Nad mým sedadlem v letadle totiž nefungovala lampička. Takže jsem místo knihy zvládnul pár filmů. Červenku jsem odložil a nevrátil se k ní několik let.

 

Markeťáci všech zemí, už jste se spojili

 

Mezitím začala nakladatelství celosvětově už poněkolikáté tlačit termín severská, případně skandinávská detektivka. Aby bylo jasno: máte-li něco načteno, dojde vám velmi rychle, že nejde o název žánru či dokonce stylu, který by spisovatele s touhle nálepkou jakkoli spojoval (OK, občas tam sněží a autoři svým hrdinům dávají do vínku sociální cítění, bla bla bla), nýbrž o marketingové zaklínadlo. Je to asi jako napsat “Evropský film” a mít na mysli partičku sestávající z Feda Felliniho, Zděndy Trošky a dalších těchhle týpků. Termín se tentokrát nicméně docela ujal. A Nesbø se stal jakousi vlajkovou lodí téhle škatulky. Co na to Švédi, případně Finové či Dánové, netuším, nejspíš si navzájem drží palce jako finalistky Miss Universe.

 

Skok časem. Na jaře roku 2011 najednou všichni v Česku jako by četli právě Nesbøho. Nakladatelství Kniha Zlín buď rozdalo reading copies všem mým kamarádům nebo skvělou marketingovou kampaní vybudilo natolik široký zájem o svého nového autora, že to vypadalo na “Kdo nečte Nesbøho, není Čech”. Jsa sólistou, chvíli jsem se ošíval, neochoten přidat se k mase, ale během období letních prázdnin, kdy jsem se po narození prvního potomka rozhodl dělat trochu jiné věci než dřív, jsem jednoho opravdu krásného dne oprášil svou první Holeovku a zahradní lehátko, a pustil se do čtení.

 

Honza #1, Harry #3

 

Detektivka The Redbreast mě nejdřív moc nebavila. Měl jsem hokej v postavách s divnými jmény, což byl vzhledem k pointě knihy problém poměrně zásadní, děj mi připadal lehce překomplikovaný (což je typické i pro další holeovky – a lehce je ironie), ale byla tam jedna scéna, jíž si mě Nesbø získal: vražda z pohledu oběti.

 

Nehodlám spoilovat, takže kdo ani koho, dokonce ani zdali úspěšně, (od)krágloval, se ode mě nedozvíte. Ale vězte, že ta scéna je napsaná naprosto mistrně, realisticky a empaticky, tak, že se do oběti dokážete doopravdy vžít, což je, no… zážitek věru nevšední. Tímhle kouskem se Nesbø zařadil mezi autory, kteří jsou pro mě rozhodně worth reading.

 

Prozkoumal jsem trh a zjistil, že zatímco v češtině mám s Nesbøm kromě Nemesis (to je ta, kterou zdánlivě všichni kolem mě četli) zatím smůlu, anglicky už vyšla The Devil’s Star (česky i v originále Pentagram), dokonce ještě rok předtím, než vydali The Redbreast, a potom právě i Nemesis. Zvláštní pořadí, uvážíte-li, že původně byly tyhle tři knížky napsány a vydány coby třetí až pátá v sérii s tím, že Červenka je trojka, Nemesis čtyřka a Pentagram pětka. Jenže série v originále začíná Netopýrem a ten zatím nevyšel česky (ačkoli… viz níže) ani anglicky. Rozhodl jsem se tedy počkat, která verze se objeví dřív a Nesbøho prozatím opět pustil z hlavy.

 

Honza #2, Harry #1

 

Bat Man nakonec vyšel anglicky v průběhu loňska a já si ho hned koupil. Ačkoli šlo o první Nesbøho knihu, přečetl jsem ji jedním dechem. Tohle už byl onen nekorunovaný král skandinávské detektivky, ať už to znamená cokoli!

 

Příběh, který se odehrává převážně v Austrálii (takže “skandinávská detektivka” jak vyšitá, jsou tam Australani, ale taky aboridžini nebo jaxeto a jejich pro nás exotická mytologie, Holemu navíc říkají Holy (což v angličtině shodou okolností znamená Svatý – furt lepší než Díra)), příběh, během nějž se dozvíme, proč dobrý holeb Harry vlastně chlastá, příběh, který prokáže, že Hole kašle na pravidla i tisíce kilometrů od domova, příběh, který kombinuje hned několik neobvyklých společenství zároveň a má atmošku pro mě osobně atraktivnější, než je ta osloská. Příběh, který mě konečně nadchnul. Story, která se hemží nezapomenutelnými postavami, jež jinde nepotkáte a odehrává se v originálním prostředí, které hned tak nenavštívíte. Příběh, který je skutečně Příběhem s velkým P, složeným z vychytaných scén – a k tomu, aby Příběhem byl, nepotřebuje zbytečné komplikace.

 

Zpětně hodnoceno jde o jeden ze dvou nejlepších dílů celé série. Chvíli mi vadilo, že ten proutník balí zas nějakou jinou slečnu, ale pak mi došlo, že svou osudovou teprve potká – ach to pořadí. Víc vám o Netopýrovi nenapíšu; česky vychází právě dnes (ve chvíli dopisování těchto řádek zjišťuji, že už jednou dříve česky vydán byl, ale zapadl; doba je zlá, marketing a načasování, toť i pro sebelepší dílo klíč k úspěchu) a já jej vřele doporučuji všem, kteří už nějakého toho Nesbøho četli. A upřímně závidím, ale přeji těm, kteří se s Harrym Holem tímhle způsobem teprve seznámí, neboť tohle je brilantní začátek série.

 

Honza #3, Harry #4

 

Samozřejmě jsem si hned chtěl vychutnat Šváby, druhou Holeovku v pořadí. Jenže ta anglicky ještě nevyšla (česky by se tak mělo stát letos v létě a vypadá to, že naše mateřština se v tomhle případě sice opozdí za mou neoblíbenou němčinou, ale předběhne mou milovanou angličtinu). Tak jsem pořídil Nemesis a The Devil’s Star, knihy, které následují po The Redbreast.

 

Do Nemesis jsem se pustil někdy v následujících měsících po dočtení Netopýra, jenže se opět stalo to, co během Červenky: moc mě to nebavilo. Komplikovaný děj, žádný sympatický Harryho protivník. Knihu jsem odložil.

 

Naštěstí mám kamaráda, který se loni na podzim díky darovanému voucheru, kterému na zoubky nekoukal, vydal cestou Nesbøho překládaného do češtiny: tou dobou už kromě Nemesis stačila Kniha Zlín vydat i Pentagram, Spasitele a Sněhuláka. A protože se kamarádovi tyhle čtyři knížky docela líbily a já nutně potřeboval přestávku od rozečtené nejzásadnější knihy, jakou jsem četl za dlouhá léta (důvody neuctivé k oběma autorům, ale taková je pravda), přijal jsem jeho nabídku a spolu s další Nesbøvkou, Lovci hlav (kterou jsem už znal coby výtečný film) si je od něj coby oddechovku všechny půjčil s tím, že Nemesis byla třeba do angličtiny jen nezáživně přeložená.

 

A víte co? Byla! České vydání Nemesis, čtvrtý díl série, jsem zhltnul během dvou nocí o Vánocích. Ano, děj má komplikovaný tak, aby do sebe všechno zapadalo, na úkor příběhu, ale postavy v tomhle dílu jsou eňo ňůňo, zvlášť i v dalších částech série se vyskytující Beáta Lønnová nebo jeden legendami opředený (sorry za to klišé) a charismatický bankovní lupič. Harryho tradičně osobní zaangažovanost v případu má taky něco do sebe.

 

Honza #4, Harry #5

 

Není divu, že jsem se hned následující noc pustil do Pentagramu, pátého dílu série. Tahle knížka je zajímavá tím, že bortí hlavní pojítko mrazivé skandinávské detektivky: odehrává se během rekordních letních veder a po sněhu a ledu v ní není ani památky (s jinými významy adjektiva “mrazivý” se jděte bodnout, škatulek obhájci). Co je ale podstatné pro nás čtenáře, je fakt, že tahle kniha společně se dvěma předcházejícími tvoří částečně uzavřenou trilogii uvnitř série, řekněme trilogii s Princem. Víc už nechci naznačovat, jen se dopustím doporučení: Pakliže jste s Nesbøm ještě nezačali a čtete jen česky, nepouštějte se do Nemesis ani Pentagramu a počkejte si na české vydání Červenky!

 

Ono je to takhle: Začít vydávat Nesbøho česky čtvrtým dílem série, to bych nakladatelství odpustil – ostatně angličan Don Bartlett taky nezačínal od začátku – ale vydat jako první holeovku zároveň druhý díl interní trilogie, to je fakt pomsta na čtenářích.* Věřte mi a máte-li ještě tu možnost, trojici Červenka, Nemesis a Pentagram si vychutnejte právě v tomto pořadí. Nezávidím nikomu, kdo už četl Nemesis s Pentagramem a Červenka ho/ji teprve čeká stejně tak, jako přávidím těm, kteří Nesbøho ještě nečetli, že už dnes (18. února 2013) můžou začít skutečně prvním dílem série.

 

Honza #5, Harry #6

 

Pentagram v češtině mě opět dostal, takže do následujícího dílu série, knihy Spasitel, jsem se pustil znovu hned noc následující po jeho dočtení. A právě Spasitel je pro mě spolu s Netopýrem tou absolutně nejlepší holeovkou – přesto, že dvě z hlavních point příběhu mi došly mnohem dříve, než měly (to je ostatně pro Nesbøho typické, ale je to spíš můj než jeho problém, viz níže). Nemáte-li čas na čtení detektivek a víte, že víc než jen jedinou šanci Nesbømu nedáte, vřele doporučuji přečíst si právě Spasitele – třeba změníte názor. 

 

Proč se mi Spasitel tolik líbil? Jednoduše proto, že má konečně antagonistu, jemuž fandíte a tak trochu mu i držíte palce. A pak ještě díky stylu, jímž je celá kniha psána. I když to, co teď napíšu, není tak úplně SPOILER, raději ho takto označím: klíč k některým z důležitých odhalení knihy se skrývá právě ve stylu, jímž je tato napsána. Víc odhalovat nebudu, tedy KONEC SPOILERU.

 

Mimochodem, Spasitel se odehrává narozdíl od předchozího dílu v příšerné zimě, takže milovníci klišé o Norsku a Skandinávii dojdou pokoje. Já se klidu hned tak nedočkal: knihu jsem dočetl v půl jedné v noci 30. ledna a měl jsem co dělat, abych se okamžitě nepustil do té následující. Tak moc se mi Spasitel líbil.

 

Honza #6, Harry #7

 

Po pár hodinách, vyplněných netrpělivým spánkem, jsem se pustil do následujícího, tedy sedmého dílu Série, Sněhuláka. Taky výtečná, napínavá a v mnoha ohledech navíc strašidelná kniha, pro některé z mých přátel špička série. Chapadla jejího děje dosahují i do dílu následujícího, The Leopard. Opět starý dobrý Nesbø, tj. o držení palců vrahovi nemůže být ani řeči, navíc nějaká ta symbolika, boj hlavního hrdiny s minulostí, láskou i alkoholem, víc prozrazovat nebudu a dodám jen tři informace:

 

Zaprvé, pobavilo mě, že v českém překladu Harry poslouchá jakousi Gil Evansovou. Jedná se o mého oblíbence, jazzového klavíristu Gila Evanse a věřím, že ti, kteří si zakoupili knihu elektronicky, budou mít zanedlouho chybu opravenou (e-book coby předplacená služba od nakladatele). Zadruhé, pobavil mě obrat “s jistotou na devadesát devět celých devět devět devět devět devět desetin procenta”, v němž to Nesbø (editor, překladatelka…) s těmi desetinami poněkud přehnal. A zatřetí konečně něco důležitého: Sněhulák je totálním spoilerem prvního dílu série, tj. Netopýra. Tedy, on by to spoiler nebyl, kdybychom četli popořádku… Závěry si učiňte vlastní.

 

Honza #7, Harry #8

 

Další holeovky v češtině zatím nevyšly, ale já chtěl vědět, jak to bude dál, takže jsem přešaltroval zpátky na angličtinu a zakoupil sobě The Leopard, další díl série, který se v originále jmenuje Pancéřové srdce (ale čeština se bude držet anglického názvu, takže se můžeme těšit na Levharta). Nutno podotknout, že jak leopard, tak pancéřové srdce, jsou výrazy zmíněné v celé knize jednou jedinkrát a tudíž z nich nelze usuzovat zhola nic – troufám si napsat, že jde o nejpitomější (resp. jediné fakt zavádějící) názvy ze všech holeovek.

 

Samotná kniha je opět o něco jiná, než ty předchozí. Doposud psychologicky poněkud plochá postava drsňáka Harryho si v tomhle dílu i popláče, jakožto i dokáže, že je fakt drsoň největšího kalibru (a o té scéně se vám bude zdát). Je to kniha, v níž si konečně naplno zahraje Oslo a jeho atmosféra. Ale její příběh se odehrává i v mnohem zajímavějších lokacích…

 

Díky těmhle místům si může čtenář vychutnat další z mistrovských kousků Jo Nesbøho: scénu, v níž autor sugestivně popisuje pocity člověka zavaleného lavinou. Podobně jako vražda pohledem oběti v The Redbreast, je tahle nelítostná a klaustrofobická scéna tou, kvůli níž stojí za to přečíst si tuhle knihu. Přesto a přes fakt, že tenhle díl přináší i nejodpornější vražedný nástroj celé série (nástroj, který připomíná o něco větší zlatonku z Harryho Pottera a který vymysleli v zemi, kde poslední rok žiji, tedy v Belgii), je tohle zároveň i nejvtipnější díl série. Pravda, nejde zrovna o laskavý humor Tinky Winky a Laa Laa (promiňte, jsem na rodičovské dovolené).

 

Pominu-li, že svou roli v příběhu hraje jistý, řekněme, speciální internetový vyhledávač, k němuž má hlavní hrdina už nějakou dobu přístupové heslo a který je schopen hledat i na policejním intranetu a odhalovat nevídané spojitosti, je The Leopard napsaný bravurně, čtivě a poutavě. Harry byl vždycky persona non grata, ale pátrání v “Leopardovi” je o to zajímavější, že se ho účastní dva proti sobě stojící týmy vyšetřovatelů. Není bez zajímavosti, že v příběhu vystupuje i šváb (viz druhý díl série) a důležitou roli v něm sehraje stejná puška, která vraždila v The Redbreast (její ultimátní funkce se ovšem netýká případu jako takového – nésu blbé a nespoiluji).

 

Harry se na začátku Leoparda (alias Pancéřového srdce alias Levharta) ocitá v zahraničí, kde se odehrávají zdánlivě nezajímavé události. Ale to by to nebyl Nesbø, aby to později… ale co, však se dočkáte. Přesto je to díl, který se neodehrává podle typického Nesbøho schematu – zvrat v Leopardovi je jiného druhu, než jsme u mistra zvyklí. Navíc teprve Leopard aka Pancéřové srdce udělá skutečnou tečku za případem Sněhulák.

 

Honza #8, Harry #9

 

Nejnověji anglicky vydaný díl série o Harrym Holeovi, Phantom (česky vyjde jako Přízrak někdy napřesrok) jsem rozečetl opět noc následující po dočtení Pancéřového srdce/Leoparda/Levharta. Příběh začíná ve stejné cizině, jako Leopard, ale Harry se tentokrát do Norska vrací dobrovolně. No, dobrovolně… Do nového případu je zapleten pro Harryho někdo skutečně blízký, ale stopy směřují… Ne, víc už nenapíšu. Vytvořil jsem si na Nesbøho knihách takovou drobnou závislůstku a vzpomněl si na důvod, proč jsem se do něj vlastně pustil, takže jsem si poručil tenhle příběh přerušit v tom nejnapínavějším a zatím nevím, jak to všechno dopadne, ani kdy se k němu vrátím. Mezitím jsem se stačil uklidnit sérií filmů s výše zmíněnou zlatonkou a vyhledáváním iPad aplikací, které naučí děti chodit na nočník (teď kecám, ale hápéčko jsem fakt dal). Nicméně již tuším, kterým směrem se případ bude rozvíjet a obávám se, že budou padat hlavy a nebude se jim to líbit.

 

Honza a Harry

 

Tohle vědomí, že tušíte, co se stane, je pro Nesbøho knihy dost typické. Nesbø je totiž natolik chytrý, že umí psát pro… no, ne tak úplně chytrolíny. Abyste mi dobře rozuměli: v každé z holeovek jsou záměrná vodítka. Některá z nich jsou ovšem natolik okatá, že jsem v několika případech (v každé z knih alespoň jednou) věděl něco, co jsem vědět ještě neměl. Tohle nebude typická čtenářská zkušenost, jsem prostě docvakávač (píšete-li na papírky pro své polovičky pointy uprostřed překvapivých filmů, vítejte do klubu) a Nesbø dobře ví, že chce-li úspěšně psát pro masy, musí trochu slevit z nároků na čtenáře – víc to netřeba rozebírat. Říkáte-li si, jak víš, že to tak můj milovanej Jo nechce, ty chytrej, tak vězte, že otravnější než blýskavá návnada je pokaždé onen moment skandálního odhalení, kdy si připadáte tak trochu trapně, když je vám po lopatě dovysvětlováno něco, co už tři sta stran víte.

 

O čem jsem při psaní těchto řádek ještě přemýšlel: české překlady holeovek tu a tam obsahují slůvka, která mě trkla svou neobvyklostí, nebo, chcete-li, nemoderností (holčina, nazad). Štvalo mě taky, že Harryho láska Rakel Fauke je v českých verzích přejmenována na Ráchel Faukeovou. Přechylování vem čert, ale Gil Evansová je v tuto chvíli už snad zbavována své feminity. To jsou však drobnosti, které nic nemění na tom, že české překlady Kateřiny Krištůfkové jsou čtivější než ty anglické a bavily mě víc.

 

Od začátku hustota

 

Občas se píše o tom, že Nesbø je čím dál lepší. To je laciný soud, na který stačí selský rozum: spisovatel se přece postupně vypisuje, takže i zákonitě zlepšuje. Ale u Nesbøho to neplatí. Ne, že by se nezlepšoval či dokonce zhoršoval. Spíš kolísá – někdy má štěstí víc, jindy méně, ale to je přirozené. Ve chvíli, kdy vydal Netopýra, tedy svou prvotinu, byl Nesbø už prvotřídním vypravěčem, který se na svém umu něco namakal a na výsledku je to zatraceně vidět. Jsem rád, že český čtenář díky dněšnímu vydání Netopýra tenhle fakt už nebude zpochybňovat.

 

Kdybych měl jednotlivým dílům série strhnout body za přílišnou komplexnost až překombinovanost, neuvěřitelnou vykonstruovanost a účelovou komplikovanost (přesto je blíž drsné škole než logickým manipulacím Agathy Christie (kterou mám rád, aby bylo jasno)), právě Netopýr by zvítězil na celé čáře svým ořezáním událostí na samé gró příběhu, bez zbytečných příkras, kudrlinek a přílepků, zajišťujících, aby to všechno do sebe zapadalo. Koneckonců, hodnotit údajnou zlepšující se tendenci u překladů je vždycky tak trochu mimo – zlepšil se nám od minula samotný Nesbø nebo jeho překladatel, v českém případě překladatelka?

 

Nesbøho stylový Harry

 

Nesbø ve svých holeovkách i nadále omílá svá oblíbená témata: neopomine zmínit, že většinou vraždí manžel, dojde na Harryho speciální vyšetřovací metodu, na jeho věčný boj s alkoholem… Přesto nikdy nenudí a dokáže jak vystrašit, tak napnout či rozesmát. Navíc každá událost, každá zmínka pronesená mimoděk, každá úmyslná odbočka, má svůj význam a to mě baví. Jo, Nesbø má taky rád hodinky TAG Heuer, což mne těší, protože ve stejném městě, kde se Harry ocitá na začátku Leoparda i Phantoma, jsem si, coby mladý hlupáček, za pitoreskních okolností zahrnujících úprk před policisty podzemními garážemi a utajenou kancelář na vrcholu jednoho mrakodrapu, koupil repliku právě takových a později úplně jinde pořídil vytoužený originál (hodinky TAG Heuer najdete ve Sněhulákovi i Leopardovi).

 

Nesbø Harryho příběhy staví tak, že můžete popadnout libovolný díl a začíst se do něj, ovšem s riziky popsanými výše – mnohem lepší je dát si sérku od začátku do konce. Čtete-li knihu, jejíž následující díl už máte za sebou a víte, že hrdina se ženou, o kterou se právě pokouší, dlouho nevydrží, to se přežít dá, ale víte-li o “zahradníkovi”, je to k pos… horší.

 

Pozdrav čtenářům, knihkupcům a nakladateli

 

Proto všem, kteří Nesbøho už četli i – obzvláště – těm, kteří s ním zatím nemají tu zkušenost, vřele doporučuji pořídit si dokonalý “votvírák” série, knihu Netopýr, která vychází právě dnes (ne, s nakladatelstvím Kniha Zlín nemám nic společného, nedisponuji jediným jejich recenzním výtiskem a Netopýra jsem četl v jiné jazykové mutaci, takže mohu být arogantně upřímný, což jsem upřímně rád). Pokud už Netopýra máte za sebou, nevydržíte čekat, potřebujete číst dál a jste vlastníky iOS zařízení, mám pro vás tip: před těmi několika týdny, kdy jsem kupoval “Leoparda” a “Phantoma”, stály tyhle knihy 9,99, resp. 12,99 dolarů v Kindle verzi, ale jen 6,49 éček v iBooks…

 

Nesbø je momentálně asi na vrcholu. Nemyslím tvůrčích sil. Ale věhlasu. Je to nejlepší autor detektivek na světě? Ne. Tak tedy žijící? Ne. Severský? Nikoli. Norský? Těžko říct, je to ve všech případech neměřitelné. Ale píše zatraceně chytře. Čtivě. Zábavně. Barvitě. Scénářovitě. S aspirací na Hollywood. Je silný v kramflecích – může si přát režiséry a jeho přání mu mohou být vyplněna. A Scorsese je pro Sněhuláka zatraceně šťastná volba – kdo by se netěšil.

 

Na závěr bych rád poděkoval:

– Svému kamarádovi Karlovi, že mi pomohl zjistit, že koupě repliky je krádež a půjčil mi všechny Nesbøho knížky v češtině, které vlastní (na Lovce hlav se těším).

– Knize Zlín, která způsobila české nesbøšílenství (gratuluji k úspěchu a, mimochodem, máte skvělé obálky), čímž mě dokopala k tomu, abych se do příběhů o Harrym Holeovi ponořil. Užívám si to zatraceně, díky,

– Všem, kteří dočetli až sem a myslí si, že pochopili úplně všechno, včetně veškerých důvodů, proč je “dobrý holeb” v kontextu kdesi výše mnohem víc, než jen nedbalý překlep.

– Svému hostingu, který v noci na dnešek po čtyřech hodinách mého okusování nehtů nahodil zpátky tenhle web.

 

*) Aktualizace: Díky komentáři Petra Bolka jsem se dozvěděl, že protože knihy Netopýří muž a Červenka už vyšly dříve, Kniha Zlín neměla práva je vydat. Tj. nadsázka v podobě “zla páchaného na čtenářích” ode mne nebyla hezká, nicméně dopustil jsem se jí a omlouvám se – napravuji to tímto dodatkem.

 

Update 13.6.2013: Švábi – exkluzivní rozhovor s Janem Martinsenem, předním odborníkem na Nesbøho

 

 

0 comments

Trackbacks