Norské dřevo (ne)Japonce Murakamiho

Murakamiho ne-fanda haní Mistra

Raději jsem neměl já ten román… raději jsem neměl tohle číst. Nebo měl, ale mnohem dřív. Třeba v patnácti. To bych ho měl za kult. Nebo ve dvaceti. To by byl “boží”. Nebo “draveckej” či “suprovej”. A nebo aspoň v pětadvaceti, to by byl pořád ještě “dost dobrej”. Ale určitě ne jako třicátník, notabene s náběhem na čtyřicátníka, uprostřed dekády, během níž na mě pozérství už moc nezabírá a šíře pročteného mi brání snadno se nadchnout a nechat se opít rohl… saké.

 

Murakami je autor, kterému jsem dal už několik šancí a ještě několik mu jich dám. Protože si myslím, že si to zaslouží. Téměř všichni mí kamarádi, kteří rádi čtou a dokonce i pár z těch, jejichž čtenářským tipům věřím, na Murakamiho nedají dopustit.

 

Svého prvního Murakamiho jsem dostal od bratránka k Vánocům (nebojte se, děti, Ježíšek existuje a není to můj bratranec). The Wind-up Bird Chronicle se ten román jmenoval a já si ho s sebou vzal na dovolenou do Thajska. Nevím, jestli to bylo tím, že tam byla spousta jiných aktivit, ale zvládnul jsem jen pár desítek stránek a knihu pak odložil, nebavila mě.

 

Pár let poté jsem si v náhlém hnutí mysli koupil Konec světa & Hardboiled Wonderland, v češtině – třeba byl problém jen v anglickém překladu. Ale nebyl. Ani tenhle román mě za srdce nechytnul, vzdal jsem to po ještě méně stránkách.

 

Předloni jsem dal Murakamimu třetí šanci: pořídil jsem What I Talk About When I Talk About Running. A to byla konečně kniha podle mého gusta. Žádný román, spíš taková pocta běhání coby způsobu života. Ač sám moc neběhám a současný běhačský hype mi přijde spíš úsměvný, WITAWITAR jsem přečetl na jeden zátah a zjistil, že Murakami opravdu psát umí.

 

Když jsem se tedy nedávno dozvěděl, že Murakamiho možná nejpopulárnější román, Norské dřevo, vyšel jako audiokniha, okamžitě jsem jej stáhnul na svou poličku v Audiotéce a při příští příležitosti dlouhé jízdy, tentokrát jen se synem, rozdělil auto na dvě zóny, zadní krtečkovskou a přední dřevařskou, a Murakamiho v podání tří českých herců si poslechl.

 

Jaké jsou mé dojmy z poslechu?

norske-drevo-duze 

Pokud jde o knihu samotnou, autor mě bohužel opět nepřesvědčil. Mnoho povyku pro nic. Typicky nejaponský, až protijaponský Murakami. Hlavní hrdina, Tóru Watanabe, je fascinován Amerikou a americkou literaturou tak jako jeho duchovní otec, údajně miluje svou kamarádku Naoko, ale spíš jen tak naoko (nevím, byl-li to záměr autora či jeho neschopnost popsat ten cit lépe, ale místo lásky jsem vnímal jen fádní chtíč) a je to tak trochu rebel bez příčiny, který se vymezuje vůči všemu (zejména japonskému) natolik, že v době studentských nepokojů na tokijských kolejích v šedesátých letech minulého století se distancuje i od “revoluce”. Naštěstí se v jeho životě, nečekána a nezvána, objevuje charismatická, energická Midori – člověk by napsal až “bláznivá”, kdyby tohle adjektivum nebylo zprofanované dívkami brázdícími internetové seznamky.

 

Co se týče děje románu, není žádný. Celou dobu se nic neděje. Ano, občas někdo umře, vlastní rukou, ale tak to v životě, a tom japonském tím spíš, chodí. Jako posluchač jsem pořád čekal, že ta nuda, která se odehrává první pětinu, první polovinu, první tři čtvrtiny knihy, je prostě jen předehra k něčemu zásadnímu. Není. Je to od začátku do konce jen omáčka uvařená z hrdinů potácejících se životem, kritizujících kdeco, ale jinak vlastně pasivních. Nikomu nedržíte palce, nikomu nepřejete bídné zhynutí, s nikým se neztotožňujete, nikdo vás nefascinuje, nikdo se vám nehnusí, všichni jsou vám vlastně ukradení (mimochodem, věděli jste, že každou čtvrtou krádež v Japonsku mají na svědomí důchodci?).

 

Herec a hérečky

 

Naštěstí je tu ale kvalita, na níž se, narozdíl od psané knihy, můžete upnout: kvalita hereckého provedení. A ta je prvotřídní, nelze jí nic vytknout, ba naopak. Všechny postavy zvládnou jen tři herci: Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková.

 

Začněme od konce: Jana Stryková je výtečná. Provokativní, rétoricky prostopášná, ale v podtextu cítíte, že jde vlastně jen o pózu, že reálná Midori vlastně jen skrývá svou nesmělost a jinakost za obhroublou mluvou a bláznivými nápady.

 

Klára Issová je fantastická. Chladný odstup Naoko a její nadřazenost zvládá bravurně. Člověk se až diví, jak se do ní může ten prosťáček Watanabe zabouchnout. Naoko v jejím podání místy trochu připomíná její roli Káji v Anděl Exit, což není právě milá holčička.

 

A ze všech tří nejlepší je Filip Čapka, můj oblíbenec už od dob Hořící žirafy. Pokud jste studovali v Olomouci let devadesátých, alternativně-divadelní Studio Hořící žirafa určitě znáte. Pokud ne a máte rádi divadlo, stoprocentně znáte Davida Drábka, pro mě nejlepšího českého divadelního režiséra, který je poslední roky spjatý se scénou Klicperova divadla v Hradci Králové. No a Filip Čapka s Davidem v minulosti často spolupracoval, ještě v dobách Hořící žirafy (která tuším tak před deseti lety ukončila činnost, ale mohu se plést).

 

Filip Čapka pro mě patří mezi neprávem nedoceněné herce. Jeho jméno vám asi nic neřekne, jeho obličej vám snad bude povědomý. A jeho hlasový projev je úchvatný. V audioknize Norské dřevo má samozřejmě na starosti samotného hlavního hrdinu, Tóru Watanabeho, a zvládá jej bravurně. Tóru coby pozéra, vzdělaného tlachala, opovrhujícího svou generací, japonskou kulturou, studentskými nepokoji a vlastně i lidmi, má “najetého” parádně. Ale tu a tam zabrousí i do jiných rolí. Ke konci knihy dokonce zvládne netradiční hlasový výkon: orgasmus jedné z postav. Jedné z ženských postav. Posluchač si maně představuje, jaká asi ve studiu během natáčení téhle scény musela být legrace – Čapka totiž namluvil oba kopulující.

 

Je třeba také zmínit hudbu, kterou tvoří kytarové variace na původní Norwegian Wood, tedy píseň Beatles. Povedená a příjemná taškařice. 

 

Kolem a kolem, Murakami se ani poté, co znám Norské dřevo, nestal mým oblíbencem. Ale jsem rád, že jsem se s tímhle jeho dílem seznámil ve zvukové podobě, kterou (OK, bez znalosti tištěné verze, ale na to kaká Akita Inu) považuji za méně unylou, zábavnější a barvitější. Byť by to tak asi sám Mistr nechtěl.

 

Pokud máte Murakamiho rádi, desetihodinové Norské dřevo, které lze pořídit u Audiotéky za necelé tři stovky, vám doporučuji. A pokud Murakamiho rádi nemáte, ale chcete se s ním seznámit, určitě nešlápnete vedle, jestliže si knihu vychutnáte prostřednictvím svých oblíbených japonských sluchátek.

0 comments