Poctivé sledování unfollowerů

Když jsem objevil Twitter, už jsem byl téměř dva roky na Facebooku. Na obou sítích jsem měl nejdřív jen kamarády. Na Facebooku jsem si tohle udržel poměrně dlouho, ale na Twitteru záhy přibyli lidi, které jsem neznal. Ať už ti, které jsem začal sledovat já sám, nebo ti, kteří si našli mě.

Prvních pár lidí, které jsem kdy začal sledovat, mám na Twitteru dodnes. Je to zdravé jádro, nemění se. Navíc odjakživa pečlivě zvažuji, koho sledovat pro mě bude přínosné a koho nikoli, takže unfollow je pro mě téměř nepoužívaná funkce. Neřídím se tím, jestli mě ten který či ta která sleduje také, reciprocitu beru jako třešničku na dortu, nikoli požadavek. Nemám v lásce účty, které to mají naopak. Od těch nejlepších to vyžadovat ani nelze; jeden z prvních, které jsem kdy začal sledovat, je např. Dalai Lama. Tomu já nic přínosného nepřináším, opačným směrem to ale platí stoprocentně.

Kritický počet sledujících

Dokud mě na Twitteru “sledovali” (tenhle překlad mi moc nesedí, proto ty uvozovky a předem se omlouvám, že se budu uchylovat k anglismům typu follownout apod.) lidé, kteří mě víceméně znali, byla to pohoda, blues (abych pochinaskovsky nezneužíval královský jazz) a nebylo co řešit. Ale někdy kolem okamžiku, kdy mě před lety začal sledovat třístý follower, jsem začal mít… takový blbý pocit.

Jasně, pro mnohé je Twitter právě o zvyšování počtu sledujících. Ale já jsem (i v tomhle) taková konzerva. Začal jsem se trápit tím, kdo ti lidé vlastně jsou a to nejen z pohledu jejich autenticity a důvěryhodnosti, nýbrž také jejich kvalit. Je slušné, aby sledovali oni mne a já je nikoli? Od začátku jsem poctivě klikal na každého nového přibyvšího, na každou novou followerku, projel pár jejich tweetů a snažil se nalézat něco pro sebe přínosného – krásu jejich nebo jimi sdílených děl, tipy, humor, dobré psaní či focení. Ale za prvé jsem na Twitter nechodil až zas tak často, abych si pamatoval, kolik followerů tam bylo minule a za druhé jsem netušil, koho jsem si takhle checknul naposledy.

Navíc se začalo stávat, že followeři nejen přibývali, ale také ubývali. V různých obdobích, z různých důvodů. Většinou – vlastně asi vždycky – jsem si za to mohl sám. Několikrát do roka opouštím sociální sítě na měsíc až dva (facebook i na půl roku, před měsícem možná nadobro) a lidi ticho nudí. Nebo je prudí naopak přílišná aktivita, jíž jsem si kompenzovával absťáky odmlčením vzniklé. Nebo mají rádi Apple a ne Microsoft. Případně naopak. A nebo a nebo a nebo.

Jít na to chytře – s nástrojem

A tak jsem si tenkrát našel aplikaci. Aby to za mě uhlídala. Aby mi řekla, kdo mi přibyl a kdo mě opustil. V aplikaci jsem vyplnil, co bylo třeba a nechal ji pracovat. Nebudu zmiňovat, která to je; už tehdy jich bylo víc než dost a tahle není téměř vůbec aktualizována a nefunguje úplně logicky, nicméně nijak mě neotravuje a když cestující připlují či odplují, rád se to dozvím. Ovšem kdo a co pořád ještě neodpovídá na tu nejdůležitější a nejzajímavější otázku:

Proč?

Vlastnoručně vyrobené toolz jsou nejlepší

A tak jsem vytvořil něco, co jsem nazval Unfollowmulář. Učitelkám češtiny na gymplech se teď kroutí obličeje utrpením, ale tenhle formulář nebyl určený veřejnosti. Nejdřív měl sloužit jen mně, později jsem si řekl, že bych údajů z něj mohl (bez uvedení podepsaných) využít k sepsání článku, který by zajímavým způsobem rozvinul legendární (spoustou online VIPs vzývaný, minimem dodržovaný) text Pravidla Twitťárny. Nakonec jsem ho přestal používat, protože s ním přece jen byla nějaká práce navíc. Že pořád nevíte, na co jsem se (vždy cca 10 – 20 lidí najednou) ptal? Je to nasnadě. Takhle Unfollowmulář vypadal:

Je poplatný době svého vzniku (rok 2013), dnes už bych se ptal na jiné věci, ale základ platný zůstává. V první kolonce vyzývám odstoupivší od sledování k dobrovolnému zadání svého nicku. Moudřejší by asi bylo šoupnout to až na konec, kdy budou vědět, že na sebe neprozradili nic zásadního, ale takhle se neanonymové oddělili od plev hned na začátku (a ano, jejich odpovědím jsem vždycky přikládal větší váhu). V hlavní části dotazníku se ptám nejdřív na to, jak mě tihle lidé na Twitteru objevili a následně na to, proč můj účet přestali sledovat. V obou případech jim nabízím řadu často navzájem si protiřečících možností, které mohou rychle zaškrtnout, ale i okénko pro volnou odpověď. Odpovědí je možné zadat několik, klidně všechny najednou.

Formulář jsem používal do poloviny roku 2015, pak jej uložil k ledu a loni jej ještě třikrát použil: 31. ledna, 2. května a 24. září. Pokaždé, když byl odliv sledujících nápadně vyšší. Tj. nezmizel jeden follower, ale třeba tři za den nebo deset za nějaké období (většinou když jsem měl měsíc volna od Twitteru; odpovědi se pak daly očekávat, přesto občas dokázaly překvapit).

Za ty tři roky se mi nastřádalo mnoho desítek odpovědí. Nakolik byly upřímné, těžko říct, ale něco jsem si z nich vždycky vzal. Vytvořil jsem si jednoduchou statistiku (celé je to v Google Forms a odpovědi v Google Sheets) a jednou o tom ještě sepíšu článek; jsou to zajímavá data nejen pro mě, byť já je využiji samozřejmě víc než někdo jiný.

Hlavní využití

Tohle pátrání po důvodech (Proč?!) já mám vrozené pro leccos, ale tvoří jen polovinu užitečnosti mého nasazení aplikace, která mi dává vědět, když někdo přibude nebo zmizí. To hlavní se týká dílčího výsledku onoho formuláře, který vám teď prozradím.

Nejvíc dotázaných zaškrtlo odpověď “Nesledovals mne recipročně zpátky.”

Vím, že spousta lidí to takhle má. Sleduje stovky, ba dokonce tisíce jiných a ti ho či ji na oplátku sledují taky. Asi je to dobré na budování “značky”, když si vás jinak followeři nemají šanci najít. Ale já nejsem schopen usledovat víc než nějakých sto, sto padesát lidí. Takže mám od začátku nastavený strop. Ten strop je 150 sledovaných. Naprostou většinu času je jich o deset míň; těch 10 je rezerva, kdybych najednou narazil na partu úplně úžasných lidí a musel si je přidat (to se ještě nestalo; potkáváme se zatím zásadně jednotlivě).

Mám to hozené i tak, že jakmile mě začne sledovat účet, který má podezřele podobně vysoké číslo sledujících i sledovaných, nechám ho pár dní vydusit a sám se sebou se vsadím, jak rychlý bude. Většinou mě unfollowne do týdne. Q.E.D. Jestli na Twitteru, který je mi jinak mnohem sympatičtější než Facebook, něco nesnáším, tak jsou to právě účty (za kterými jsou většinou, ale ne vždy, konkrétní lidi), pro které jste jen číslo, nic víc. Online koncentrák oddaných následovačů. Takové účty jsou mi ukradené a pokud se mi jejich statusy přesto zobrazují podezřele často (protože je hvězdičkují či retweetují ti, které sleduji), postarám se o to, aby mi tajmlajnu nezadělávaly.

Praktický muž

Ale využívám informací o nových sledujících a odsledovávačích i naopak. Nejsem schopen ani ochoten sám ten příliv a odliv lidí – kteří pro mne jen číslo nejsou, usledovat, ale když dostanu report, snažím se ho vždycky poctivě omrknout. Proč? To je jednoduché.

Ať už na twitteru či jinde píšete chytře a dobře nebo hloupě a špatně, většinou platí, že vrána k vráně sedá. Vycházím z toho, že většina lidí, kteří mě kdy sledovali, se mnou mají něco společného. A já k nim – minimálně od chvíle oněch kritických tří stovek sledujících někdy před lety – možná cítím jistou odpovědnost. Ne ze dne na den, spíš takovou zaštiťující, hodnou pravidelných zamýšlení. Za to, co posílám do světa. Když se jim znelíbím, buď jsem udělal něco špatně já, nebo můj účet odhadli špatně oni a tudíž jsem, tak jako tak, nesplnil jejich očekávání (třeba i tím, že je sám nesledují).

Informování se o odlivu a přílivu sledujících tak – sám pro sebe, nedoporučuji to obecně nikomu, je to věc každého jednotlivého účastníka twitterprovozu – je tak pro mě tou nejpoctivější cestou, jak zůstat in, nikomu neuškodit a pořád sledovat lidi, kteří mi mají co dát – jen a jen takové, pokud možno.

Jagjako?

V praxi to probíhá tak, že každému novému přibylíkovi i odpadlíkovi projedu pár tweetů. Pokud ten člověk stojí za to, dám mu okamžitě follow. Pokud to není nic pro mě, ale ony tweety nejsou špatné, jen mě míjejí tématicky, vždycky aspoň něco olajkuju. Je to takový můj soukromý vzkaz každému, kdo mě začal, resp. spíš přestal sledovat: Ahoj, vím o tobě, nic pro mě, ale jinak dobrý, měj se fajn.

Je to “foolproof approach”? Jsem díky tomu neomylným sledovačem těch nejlepších potenciálních twiťáků? Ani náhodou. Ale je to pro mě zatím ta nejefektivnější, ironicky díky využití technologií nejlidštější cesta. Bez aplikací nezjistíte, kdo od vás odešel, takhle to prostě Twitter (ani Facebook, ostatně, ale tam mi to vždycky bylo jedno) nemá.

Stalo se mi už několikrát, že jsem si někoho opravdu dobrého nevšiml a teprve díky “svodce” chybu napravil. Z hlavy tak dám z žen (notabene zahraničních) třeba Moniku Zbínovou, se kterou jsem se před lety virtuálně skamarádil teprve poté, co mě unfollowla, z chlapíků třeba Filip Molčan, který mě, též před lety, chytře 😉 unfollowl opakovaně, čímž na sebe upozornil a od té doby jsme v kontaktu a je to fajn. Ale hlavně samozřejmě objevuji lidi, kteří mě začnou sledovat, resp. mě už nějakou dobu sledují (zamyslete se a určitě přijdete na to, proč jsou tihle lidi důležitější a zajímavější), jsou aktivní a já zjistím, že sami taky moc dobří; naposledy jsem si takhle rád followl svého dlouhodobého sledovače Filipa Zajíčka.

Poslední odstavec

Koukám, že už jsem dlouhej tak, že coby facebookový status už by to nikdo nečetl, naštěstí na FB už nejsem, takže to můžu dát na Pozorné konečno, které se přemýšlením o omezeném čase i pozornosti (o tom tohle celé je) zabývá. Třeba to někomu pomůže odhalit, že praxe sledování, kdo followuje či přestane followovat vás, není nic špatného, jak naznačují kritikové, posměváčci, ale i žrouti odříkaného chleba (a že takové znám), nic neetického, ale naopak snaha o co nejlidštější přístup. Dočetli-li jste až sem, díky, snad nelitujete. Fajn sobotu!

0 comments