Jiný pohled na případ šikanované učitelky

Prolog

Tohle je má první vzpomínka na střední školu.

trebesin

Je září roku 1991, do chodby před školní jídelnou proudí baboletní sluneční paprsky a já si nenápadně prohlížím zdánlivě dospělé lidi, stojící ve frontě na oběd přede mnou. Je mi čtrnáct, vyučující mi vykají, což je mi nepříjemné, přemýšlím o tom, jak přežiju prvák. Všichni kolem jsou cizí, vývařovna polyká jednoho po druhém a já se snažím být neviditelný. “Pocem, cos to řek’?” vytrhne mě z dumání o apokalyptické budoucnosti rozezlený mužský hlas.

read more »

Od zítřka nečaruji

Byl pozdní večer, poslední leden, večerní leden, byl odchodu čas.

adios

read more »

Jak jsem otevíral Apple Store

Wish-list. Seznam přání. Pro hodně lidí spíš věcí. Našli bychom na něm auta, domy, elektroniku, šperky a kdesi cosi. Taky jsem takový míval. Ale jakmile jsem, poměrně záhy, zjistil, že na většinu věcí, které chci, si můžu vydělat a pak si je prostě koupit, ztratily pro mě auru magična a nedosažitelna. To, co si mohu, resp. opravdu chci koupit, si od těch dob připisuji na seznamy nákupní, zatímco na svém wish-listu vedu výhradně zážitky.

Jedním z takových mých přání bylo už pár let zúčastnit se otevření Apple Store. Poměrně snadno splnitelné, když si uvědomíme, že těchle applích obchůdků je už po světě 460 a každoročně pár dalších přibyde. Chtěl jsem zažít pocity prvních návštěvníků, jimž profesionální roztleskávači dávají najevo nadšení, radost a úctu k jejich peněže… loajalitě, být u toho entuziastického teátru, který se pak v podobě videí dostává na keynotes Applu; na vlastní kůži zakusit, jaké je to, být součástí davu poblázněného produkty téhle jedinečné firmy s bezkonkurenční věrností fanoušků.

Protože mám to štěstí žít ve městě, kde byl Apple Store dlouhodobě plánován, už pár měsíců jsem věděl, že si tohle své skromné přání splním. Stalo se tak předevčírem, v sobotu 19.9. a protože pár lidí vyjádřilo přání, že by si o mé zkušenosti rádi přečetli, píšu tyto řádky.

read more »

Tlačenka s kávou aneb Cenné poznatky ze včerejška

Včera mě překvapily reakce na dva mé tweety. Tak jsem si je sem stručně shrnul.

Poznatek první

Že se bude 40+ lidem líbit fotka tlačenky, s jejíž zveřejněním jsem notabene váhal kvůli veg(etari)anským kamarádům (sorry, chlapci a děvčata), upřímně nechápu. Ale tak nějak vlastenecky mě to hřeje u sérdce.

Škoda, že ta tláča zdaleka nebyla tak dokonalá, jako nejlepší tlačenka na světě, kterou dělával hospodský Jirka, jenž na můj pozdrav po příchodu do putyky už rovnou odpovídával, "Čaonzo, hodně cíby, už pro ni letim…"

Poznatek druhý

Víc lidí včera sdílelo můj tweet srovnávající cenu kávy a hudby. Pár dalších nepochopilo základ sdělení a polemizovalo, má-li jít o flame nebo o trollení (načež usilovně trolíkovalo). Ani o jedno.

CJUs0bSXAAAhqz1

Místo kávy (o kterou tam vlastně ani nešlo) si lze dosadit spoustu luxusu, který si dopřáváme, třeba i denně. Cíga, pivko, limonádičky, čokoládičky a já nevím co ještě (u mě to bývají hotovky z lenosti). A místo jedné písně v hodnotě dolaru si představte rovnou celé album v ceně deseti. A nebo dokonce něčí kompletní diskografii, tedy celoživotní dílo. A pak srovnávejte hodnoty a "hodnoty".

"Neber mi kafe" (nebo cokoli dalšího) – tak se perou většinou ti, kteří za hudbu, filmy nebo software odmítají platit, protože to jde všechno ukrást a za ušetřené peníze si koupit něco, co "dovopravdy potřebuješ," rozuměj něco, co tak snadno ukrást nelze. Jednoduchý život sobecky neempatických materialistů.

A tohle je jeden z důvodů, proč jsem před dvěma týdny začal psát svůj seriál o hudbě, který má hotový sice jen první díl, ale který třeba u některých tohle zaslepené, resp. zahlušené vnímání umění coby to-co-se-někde-stáhne-jednou-poslechne-nebo-zhlédne-a-jde-se-dál změní aspoň u někoho.

Nekonečné vesmíry jazzu

Jedna z mých nejstarších vzpomínek je pohled na tátovu diskotéku, z úhlu, který může znát jen malé dítě. Desítky desek, které ke mně svými magicky přitažlivými obaly promlouvaly dlouho předtím, než jsem si je poslechl, mnohem dřív, než jsem je skutečně slyšel.

read more »

Pravidla Twiťárny

Dnes mám své twittří narozeniny: Na Twitteru jsem šest let.


Pro tuto příležitost jsem připravil pytlík narozeninových bonbónů v podobě svých pravidel pro Twitter. Smlsněte si. Nemusíte ho sníst celý, hlavně ať vám chutná těch vašich pár cukrátek. Většinou z pravidel níže se řídím už nyní, pár jich má spíše charakter předsevzetí. Velká část mých zásad je v přímém rozporu s tím, co radí experti. To je v pořádku. Jsem na Twitteru jako člověk, nikoli jako firma, obchodník, brand. Mé jméno budiž značkou kvality samo o sobě. A vaše též.

Nechť je vám mých následujících 50 bonbónků a jeden prémiový navrch k užitku tak jako mně; vezmete-li je za své a budete-li je šířit a hlavně dodržovat, v mém světě bude líp. Díky.

read more »

Za květen pozorný, vnímavý, analogový

Dělám si ji výrazněji dva roky. Dříve spontánně, poslední rok plánovaně. Digitální dovolenou. Je-li delší, třeba minule půlroční na Facebooku, jsou to přímo digitální prázdniny.

Spíš bývá ale kratší, jako ty měsíční na Twitteru. V součtu by to nicméně vždycky měla být polovina každého roku bez svodů sítí. A ne, nahradit jeden kanál druhým neplatí, počítá se jen naprosté zmizení – řečeno s Marsellusem z Pulp Fiction, zmizet a zůstat zmizelej. Aspoň na tu blahodárnou chvíli nerozptylovat pozornost, nepřepínat, neřešit.

Pár měsíců v hlavě (ne)řeším několik záležitostí, které nerozseknu, dokud se neodříznu pořádně. Takže květen si dám nejen tradičně bez sockosítí, ale v prvním týdnu taky bez technologií.

Protože jsem (pře)slušně(le) vychovaný chlapec, pokaždé se děsím toho, kolik lidí mě obvyklými kanály shání a má mě za nevychovance, který nereaguje. Proto dávám dopředu vědět, že a jak dlouho “tu” nebudu.

Přesně před rokem jsem svůj digitální půst odstartoval opušťákem (tak trochu o tom píšu v tomhle článku) a protože se to osvědčilo, tentokrát jím začnu opět:

Na Svátek práce se odříznu od sociálních sítí, o víkendu si ještě užiju prcky a ženu a v pondělí 4.5. opustím až do dalšího týdne jak rodinku, tak veškeré berličky od iPhonu přes iPad po Mac. Takhle “nahej v trní” jsem nebyl snad dvacet let a to je napováženou.

Během aktuálního digipůstu si “promedituji” několik záležitostí, které potřebuji vyřešit. Od těch zásadních, osobních, životně důležitých, až po zdánlivě povrchní pakárničky, které k tomu šťastnému, smysluplnému a užitečnému životu vedou jakbysmet.

V korporaci jsem si před dovolenou vždycky nastavovával tzv. Automatickou odpověď v nepřítomnosti. Ale pak stejně dovču proseděl na mailu, ve strachu, že beze mě se stopro něco podělá. Mí vendoři si dobře pamatují veselé e-mailové debaty ve tři v noci, ale vrchol nastal před čtyřmi lety, kdy jsem na Kubě kvůli konektivitě let devadesátých zanedbával těhotnou přítelkyni. Takhle vyhoříte natotata. Nevermore, jak říká Poeův Havran.

Nuže, auto reply my ass a těch pár lidí, jichž se to týká, neboť se mnou jsou v častém virtuálním kontaktu, raději s omluvou informuji předem: na telefonu během relevantních dní nebudu ani pro svou rodinu a nejlepší kamarády, na sociálních sítích celý měsíc taky pro nikoho. Na maily i jiné zprávy, které mi budou doručeny, odpovím po návratu mezi lid zasíťovaný.

Díky za pochopení a kdybyste se chtěli (původně jsem tu měl “a mohli”, ale alibisty Pozorné konečno nepodporuje) přidat, neváhejte. A jestli se pochopení nekoná, nevadí – mně i mým nejbližším tyhle mé digitální výpadky pomáhají až zázračně a o nás tu jde především.

Mějte se a moc neblázněte, vždyť venku všechno kvete, do sebe zahleděný internetový světe!

Aktualizace 2.5.2017: Text výše je dva roky starý. Loni v dubnu jsem se na něj odkázal a prožil květen opět v souladu s ním. Letos vyšel 1. máj tak pěkně, že ten pravý offline květen (až na to počasí) začínám až dnes, v úterý 2.5. (byť už minulý týden jsem tři dny pauzíroval). S jednou úpravou: vytvořím-li něco, o co by svět neměl zůstat ochuzen, dám mu o tom vědět. O všechno, o co by ochuzen zůstat mohl, ba dokonce často i měl, ochuzen stejně nebude, neboť mu to poskytnou ostatní (není-liž pravda, sledovači a neúnavní šiřitelé slávy Ovčáčků a jiných exhibicionistů?). Což mi připomíná, že bych rád připomněl kamarádům (ti, o něž jde, vědí): neposílejte mi simvás odkazy na twitter (a jiné) vtipnůstky a blbůstky; nebudu na ně klikat. Díky za pochopení a pokud se přidáte, nechť je vám to ku prospěchu – potřebujete to jako sůl, věřte mi.

Třešeň kvetoucí

Dobrodruh Johnnie Walker vyráží

Pro mě to začalo tak, že jsem pár dní před svou předposlední digitální dietou uveřejnil tenhle tweet o tom, že daruji ten “nejelegantnější chytrý krokoměr všech dob, Misfit Shine”, s odkazem na článek, v němž je mé v podstatě jediné kritérium výběru vítěze: napsat nejlepší příběh, proč bych měl krokoměr darovat tomu kterému příběháři.

Když mi o týden později napsal do té doby mi neznámý Jan Konvička tenhle tweet, tušil jsem, že to už nic nepřekoná.


read more »

Zlatý David – hejtíček a přáníčko

Když bylo předloni oznámeno předávání cen Zlatý David, řekl jsem si, ale jo, proč ne. Hlasovat v něčem takovém by mě sice ani nenapadlo, taková činnost je u mě v navždy uzamčeném šuplíku Bad Karma, ale Hudební masakry jsem tehdy občas čítával a říkal si, budou-li ty anticeny takhle svěží, vtipné nebo aspoň zábavné, smysl mají.

zlatydavid

Co se týče prvního ročníku, z vítězů si pamatuju jen idiota z jakési reality show, jehož jméno si při nejlepší vůli nevybavím a jehož existenci registruji jen kvůli extempore během předávání.

Loňský ročník si nevybavuji vůbec, zřejmě jsem si vůbec nevšiml, že se koná.

A ten letošní jsem zaregistroval až před pár minutami, díky tomuhle článku. Na první pohled mě zaujala jedna věc: neznám žádného z vítězů a pravděpodobně (nehledal jsem to) ani z nominovaných. Což je dobře. Nikdo z nich nemá takové promo, aby mohl prudit někoho, kdo pseudohudbu ignoruje. Na druhou stranu si pak člověk říká, proč takové ceny, které na chvilku vytáhnou z hudební stoky na pofiderní výsluní patlaly, které stačí nevnímat a oni už odpadnou sami.

Ale proč mi to vůbec stojí stojí za pozornost: jednoho z vítězů přece jen znám. Cenu za nejhorší klip získala Ivana Gottová za Být stále mlád. To neškodné přáníčko bylo veřejné překvápko pro Karla Gotta k mistrovým pětasedmdesátinám. Když jsem klip tehdy, v ten správný den, viděl, měl jsem z toho tyto dojmy: paní Gottová to jakž takž odintonuje, její – a Karlovy – holčičky jsou roztomilé, text je v rámci cílovky zábavný, Michal David by na záběrech být nemusel, podtrženo a sečteno, nic, co by mě nebo kohokoli jiného uráželo. A i kdyby, bylo to přece nekomerční a navíc pro Karla, jehož tvorbu nemám potřebu hodnotit, tak proč to činit u narozeninového dárku pro něj.

A teď, po x měsících, čtu o tom, že ten údajně “nepovedený” klip byl nejhorším klipem roku 2014 v České republice. To jako fakt? Kdybych chtěl zabřednout do všech těch videoklipových trapností zejména českých pseudorapperů, vsadím se, že najdu minimálně tři mnohem horší dílka, tak, aby obsadila stupně diskutabilních vítězů.

Přemýšlím, proč tedy klip Ivany Gottové obdržel tuhle nelichotivou anticenu a vychází mi z toho jen to, co bývá v pozadí spousty aktivit odehrávajících se v Česku: poťouchlost, zlomyslnost, případně závist. Nevím, jakým způsobem se v antisoutěži hlasuje, ale tenhle nekomerční klípek pro potěchu jednoho stárnoucího zpěváka a jeho fanbase se v prvé řadě vůbec neměl ocitnout v nominacích a tím spíš neměl vyhrát. Mnohem nevkusnější než klip samotný je fakt, že se tak stalo, navíc je to necitlivé a nevhodné.

Když jsem na začátku psal, že jsem kdysi čítával Hudební masakry, je to proto, že mě ta tématika záhy omrzela. Aby ty články byly objevné, musely lovit fakt hodně hluboko. Číst si o lidech, jejichž hudba by se ke mně zaplaťpámbu jinak nedostala, nemá smysl. Tím spíš mám radost, že Jarda Konáš, který za Masakry i Zlatým Davidem stojí, před rokem spoluzaložil a vede špičkový časopis Headliner, který naopak vypichuje to dobré na muzice nejen české.

Což mě přivádí k mému přání. Posledních pár let ignoruji ceny Anděl. Není to ani tak proto, že v době jejich konání nebývám v Česku, jako spíš z důvodu, že od doby, kdy tu šarádu vede partička kolem Leška Wronky, Františka to Janečka dnešní doby, není o co stát.

Milí organizátoři Zlatého Davida, co kdybyste se od příštího roku zaměřili na opačný pól hudební tvorby v Česku, vykvajzli se na diskutabilní paskvily – kam, opakuji, dárek Ivany Gottové jejímu manželovi k narozeninám fakt nepatří – a (nejen) já díky Vám třeba i objevil něco a někoho, co nebo kdo stojí za poslech?

A když už jsem tak chytrej, že si troufám poučovat, tak: Zůstanu-li záměrně u víceméně mainstreamu, z českých desek posledního roku, během něhož jsem se těšil hlavně na debut Františka Segrada (nakonec OK, ale nevracím se k němu) a novinky Lenky Dusilové (boží) a Vojty Dyka (všechny nevýrazné songy zaplaťpámbu přebíjí dokonalý “živý” přídavek), mě nakonec překvapivě nejvíc dostala Aneta Langerová, jejíž album je pro mě nakonec spolu s tím Lenčiným to, které poslouchám nejčastěji. A nebýt doporučení, ani by se ke mně nebylo dostalo.

Nuže, milí anticenaři, Vaše dosavadní snažení pro mě a vlastně nikoho už z definice nemá cenu, nicméně pokud své snažení propříště obrátíte naruby, třeba Vám ještě za rok budu vděčný za Vaše, tentokrát už bohulibé, snažení. Pokud přešaltrujete a vymyslíte ceny, které narozdíl od Andělů i Zlatého Davida přinesou do českých hudebních luhů a hájů smysl, úroveň a důstojnost, díky předem, těším se a budu s radostí Vaším fanouškem, šiřitelem a podporovatelem.

Konečně Interstellar

Tyhle řádky píšu narychlo v noci, dokud je to čerstvé, se soundtrackem na uších, vedle mě pravidelně oddechuje ten mladší a já doufám, že ho tím klapáním… Aha, tak už jsem ho vzbudil. Moment.

Je třičtvrtě na dvě, malej zase usnul. Od doby, co máme sokolíky dva, jsem byl v kině dvakrát. Za rok a a čtvrt jen dvakrát v kině. Pro spoustu lidí to může být standard. Já v tyto dny ale píšu zítřejší článek pro Mít vše hotovo a vzpomínám v něm na dobu, kdy jsem záškolačil na střední a do kina chodil minimálně jednou týdně. Viděl jsem tehdy úplně všechno. A už pár let marně hledám ten ztracený pocit rozechvělého dobrodružství, které jsem zažívával v devadesátkách v kinosálech. To bylo prostě nejvíc. V posledních letech se do toho nějak nemůžu dostat. Ale proč tohle píšu.

Dnes, resp. včera až dnes, protože jsem začal včera v deset a skončil dnes něco po jedné, jsem konečně viděl Interstellar. Já vím, vy už ho všichni dávno znáte. Mám zpoždění.

read more »