Podzimní rhýmování s Jefferyho Lincolnem

Podzim. Pod-zim. Už to slovo. Něco, co je ještě pod zimou – pod zimou! Co může být horší než zima…

 

Před chvílí jsem se byl s prckem projít a ucítil jsem vlezlý podzim na své kůži, v nozdrách, ve vzduchu, na slábnoucím sluníčku, na halících se lidech (ne, teď nemám na mysli všudypřítomné zde muslimky), všude kolem sebe. Podzim. Ach jo. Už zase.

 

Září si odjakživa spojuji s koncem. Jo, jasně, začátek školního roku, reálný začátek fiskálu v mnoha firmách. Ale pro mě je to konec. Konec tepla, vodních i jiných radovánek, konec léta. Nejmelancholičtější část roku. Smutek. Vzpomínky. Marnost. Koloběh života. Nedokončenost. Odložení, přeložení, přesunutí na příště. Stáří. Ano, na podzim jsem nejempatičtější, pokud jde o to vžít se do kůže starého člověka, obzvláště starého pana Martínka.

 

Ležet na posteli, dívat se – v lepším případě – z okna na barevné, opadávající listí, čekat na zimu a na konec všeho. To je pro mě podzim. Jasně, mám kamarády, kteří berou tohle roční období jako předzvěst zimy, na kterou se moc těší už od května, kdy ukončili předchozí lyžařskou sezónu. Ale takhle jsem to v životě neměl. Podzim by bylo fajn zažít tak na dva týdny. Pak, též dvoutýdenní, zimu a pak honem jaro. Jaro dlouhé půl roku bez dvou týdnů. A léto stejně dlouhé. To by byl můj ideální průběh roku. A možná bych proházel pořadí: jaro, zima, léto, podzim. Ne, to ne, to by chyběly nejkrásnější části roku, předjaří a… předlétí? A asi by mě to brzy omrzelo – ale aspoň bych se konečně těšil na sychrpodzim i na klendrzimu.

 

Před týdnem jsem se vrátil z dovolené. Byli jsme na Korfu. Aspoň jsme si to naše léto prodloužili. A tady v Belgii sice bylo téměř celý rok vždycky hůř než v Česku, ale létem se to nějak zlomilo a teď je tu líp. Takže ještě včera bylo léto. Dnes už je maximálně tak to babí. Náběh na podzim je jasný. Děcka tu v rámci těláku sice ještě pobíhají v kraťasech a tričku, jenže to ona dělají celoročně, i když je sníh, takže podle toho se nic nepozná.

 

Zaplaťpámbu, že ještě nenastala taková ta sychravá část podzimu. Tu nesnáším ze všeho nejvíc. To snad radši tu břečku, kterou děti města nazývají sněhem.

 

Na té dovče, na Korfu, jsem přečetl tři knížky. Kupodivu úplně jiné, než které jsem plánoval. Kamarád mi doporučil jednu z novějších knih Jefferyho Deavera a mně došlo, že když jsem před lety hrál na lodi, v Kodani jsem si koupil jednu detektivku z Deaverovy pedchozí série. Té s Lincolnem Rhymem. Jasně, to je ten týpek ze Sběratele kostí. Pořídil jsem tam tehdy čtvrtý díl té série. A teď jsem si řekl, že bych měl doplnit knihovnu. A tak jsem sobě zakoupil kompletní Rhymovskou sérii. Do Kindlu. Někdy v průběhu léta. No a v letadle, když jsem se chtěl pustit do jednoho z plánovaných románů, mi najednou opět došlo, že nesnáším něco nalajnovaného, že jak si něco naplánuji, vytratí se radost z plánované činnosti. Tak jsem jen tak prošel pár naposledy pořízených knížek a ze zvědavosti otevřel prvního Lincolna Rhyma. 

 

Totálně mě to pohltilo. Sběratel kostí je v knižní podobě mnohem propracovanější než ve filmové verzi. Drsnější, syrovější. Spousta věcí je v něm jinak. Dokonce i některé z hlavních postav jsou jiné. Vlastně totálně odlišné. Filmový Lincoln Rhyme je černoch – hraje ho můj oblíbený Denzel Washington. Jeho ošetřovatelka je statná černoška. Hmmm… V knize je Lincoln běloba a jeho ošetřovatel (jo, žádná ošetřovatelka) taky. Jasně, patří zase do jiné menšiny, aby to bylo zajímavější, ale s korpulentní Queen Latifah nemá fakt nic společného. Hlavně ale ve filmu totálně chybí jedna podstatná, utkvělá myšlenka v Lincolnově hlavě, která ho v knize pohání a nedá mu spát. A taky ten vrah – kterého jsem v kině, na premiéře, bohužel uhodnul v první chvíli, kdy se objevil na plátně, ale to jen proto, že se mi okamžitě spojil se scénou, v níž jsem ho viděl naposledy – ten je v knize úplně jiný. Jenže ve filmu to tenhle člověk být nemohl, protože… ale to už bych prozrazoval moc.

 

Sběratele kostí jsem přečetl jedním dechem. Jasně, je na můj vkus poněkud naturalističtější, s padouchem, který se vyžívá v nechutnostech, ale je originální (kde jinde veškeré pátrání řídí kvadruplegik ze své speciální, extra drahé postele, v níž se vznáší na vrstvě vzduchu foukající kolem silikonových kuliček?) a v podstatě ji nelze odložit. Takže jsem ji za dva dny, nabité jiným programem, slupnul jako malinu.

 

Okamžitě jsem se pustil do dvojky, Rakvového tanečníka. Hlavní hrdiny i způsob jejich práce už jsem znal. Ale to neznamená, že by mě to nebavilo. Právě naopak. Zatímco v televizi mě všechny ty forenzní metody vyšetřování nudí k uzoufání a v životě jsem neviděl jediný celý díl C.S.I., v knížce je to něco jiného. Já, kterého nejvíc baví psychologické pronikání do hlavy vraha, jak to známe z jiných detektivek, jsem se najednou nemohl odtrhnout od pátračky ve stylu “tohle zrnko písku není vlastně písek a musí pocházet z boty člověka, který předloni ve tři odpoledne šlápnul na tenhle konkrétní kanál”. Někdy je to až trochu moc násilné, aby to do sebe všechno zapadalo – ale teď jsem popsal společný znak všech detektivních románů, ne? 

 

Třešničkou na dortu Deaverova stylu je schopnost vytvořit nečekané zvraty. Nejlepší jsou takové ty na samotném konci knihy, když už je vše zdánlivě jasné a čekáte jen hollywoodský dovětek. Pak Deaver vždycky ještě udeří naposled. Ó, jak ten to umí. Jeho styl člověka strhne. V jeho knihách nenajdete jedinou zbytečnou větu, všechno žene děj obrovskou rychlostí kupředu. Všechny scény se střídají přesně tak rychle – nebo pomalu – aby to čtenáře kontinuálně bavilo.

 

Po Rakvovém tanečníkovi jsem se pustil do trojky, Prázdné židle. Ta je v rámci série jedinečná tím, že se neodehrává v Lincolnovi dobře známém městě, ale kdesi v zapadákově, o němž on i jeho partnerka – někdejší modelka a nynější policistka, s dlouhými zrzavými vlasy, Amelia Sachs – vědí kulový. O to je jejich nástup na vidiek ve stylu slona tančícího v porcelánu zábavnější a zajímavější. A opět, všechno je jinak, než jak je čtenář vmanipulován věřit. Fantastická kniha, i když z ní čtenář znalý těch předchozích občas už pozná, že něco nehraje, protože připravit si zvrat umí Deaver bravurně.

 

Knih v téhle sérii je tuším jedenáct – pokud nepočítáte právě tu, kterou mi doporučil kamarád a kde se Lincoln taky mihne. Takže se těším na ty další. Ostatně, Lincoln Rhyme, člověk, který může hýbat jen hlavou a jedním prstem, se mi spojuje s právě probíhajícím podzimem víc, než jakýkoli jiný hrdina. Podzim, podzim života. Bilancování, co člověk už nikdy v životě neudělá, co už nestihne, co měl udělat předtím, když to ještě šlo. O čem asi Lincoln přemýšlí, když vzpomíná na dobu, kdy se mohl normálně pohybovat a dělat si vlastně cokoli, co chtěl, bez pomoci, zatímco dnes se sám ani nepoškrábě na nose? Touží třeba zpětně zaběhnout si maraton, jak je teď v módě? Být víc doma? Naučit se kreslit? Hrát na banjo? Nebo vylézt na nějakou pořádnou horu?

 

Tenhle sen si nedávno splnil můj kamarád. Vyšlápnul si na Mt. Everest. Jen do základního tábora. Ale i to je sakra vysoko, sakra fuška a je tam sakra málo vzduchu. Má můj obdiv, tohle si už ze svého wish-listu odškrtnul. Před pár dny jsem ale seděl v hospodě s jiným svým kamarádem, ze střední. Horolezcem, který se právě vrátil z dvouměsíčního lezení ve Státech. Ten zaplacení obrovské sumy za to, aby ho šerpové dovedli do turisticky natolik exponovaného místa, jakým je záklaďák Everestu, považuje za mrhání časem i penězi. Taky pohled. Každý to máme jinak a mně tenhle způsob dokazování si, že na to mám, nic moc neříká. Ale pokud člověk o něčem podobném přemýšlí, měl by to zrealizovat co nejdřív. Protože pokud to neudělá ještě teď, v létě, mohl by taky přijít podzim a pěkně ho – nebo ji – překvapit. Vykolejit. Znehybnit. A během podzimu, jak je známo, nelitujeme toho, co jsme udělali, nýbrž toho, co jsme udělat nestihli. Nebo se k tomu nedokopali. 

 

Tak mi promiňte můj poměrně volný, téměř bezpointový proud vědomí, užívejte si naplno atmosféry barevného, vlhkého podzimu a oddejte se tomu pocitu, že tak jako příroda se pomalu, ale jistě připravuje k uložení ke spánku, podobně to jednou, o tom vašem podzimu – kéž je to podzim 2070 a nikoli ten příští nebo dokonce letošní, ale to člověk nikdy dopředu neví – zabalíte vy. Zkuste toho do té doby stihnout co nejvíc. A třeba mi o tom napište. Díky.