Proč jsem Applistou

Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi. (Proč ne “zčistajasna”? Protože Čapek.) Např. má virtuální kamarádka, kterou možná znáte z Twitteru coby Vě(t)rnou, se mě na základě mého tři dny mladého textu o mých zkušenostech s Macbookem zeptala: “Jsem zarputilá anti-applistka, takže bych moc ocenila, jestli pro mě někdy najdeš pár minut na to mi napsat, co tě k užívání Maců vede. Protože mám pocit, že od tebe to bude racionální a to mě zajímá : ) já to pořád vnímám hlavně jako ukázkovou navoněnou a předraženou zdechlinu z učebnic marketingu : )”

Coby ovečka jsem byl nejdřív samozřejmě iracionálně uražen. A protože je tazatelka chytrá holka, kterou nejde jen tak opít, ať už rohlíkem nebo kalvádosem, začal jsem sepisovat, co mě vlastně k těm jabkům přivedlo a co mě u nich pořád drží.

Po chvíli psaní jsem zažíval čím dál silnější pocit déjà vu. Tyhle stavy si normálně užívám, ale většinou během nich nevím, co bude dál, což je ostatně jejich základ – podle jedné z teorií vznikají časovým zpožděním přenosu z jedné mozkové hemisféry do druhé. Tentokrát jsem ten pocit hacknul, jak říkáte vy, mladí, a věděl, co bude následovat. Pak mi to došlo.

img-alternative-text

Před dvěma lety jsem pro magazín SuperApple napsal článek o svém přerodu z hulánoidního Microsofťáka na zapřisáhlého Applistu. Už jsem úplně zapomněl, v čem jsem to tenkrát smolil, kde to mám a jak se to jmenovalo, ale po chvíli hledání jsem inkriminovaný text dohledal na Google Drive; zřejmě jsem tenkrát měl přechodné (je nějaké jiné?) Google Docs období. A víte co? Ten text je z pohledu životního frmolu sice zastaralý, ale to hlavní v něm je. Takže ho níže nakopírovávám, byť dnes už bych to napsal úplně jinak, mažu nepodstatné, opoznámkovávám aktuální a doufám, že otázku za milión alespoň částečně uspokojivě zodpovím. Nejlepší bude, když to budete brát jako vzpomínání starého páprdy: pokud na takové nemáte náladu, prostě nečtěte dál – a v opačném případě si nestěžujte.

Přechod na Apple domácnost? Krev, pot a slzy!

Přecházet na Apple se dá různými způsoby. Někdo narafičí před Vánoci za okno obrázek počítače Ježíškovi, který je takový frajer, že nadělí iMac. Jiní se po nocích pachtí s programováním vlastního ovladače starého scanneru pro Linux, až jim dojde trpělivost a přijde výplata, tak rozbijí prasátko a pořídí si Macbook. Pak jsou tu běžní uživatelé PC, kteří si chtějí vyzkoušet něco nového a po víceméně úspěšném pokusu s Hackintoshem zakoupí originál.

Jsou ale ještě další dva způsoby: Ten váš. A ten můj, tedy ten nejdrsnější.

img-alternative-text

Od Pepsi k Apple

Mé zkušenosti s počítači Apple v devadesátkách byly téměř nulové. Skládal jsem filmovou hudbu a používal k tomu “pecka”, která jsem si sám stavěl – výkonná, tichá, optimalizovaná pro nahrávání. Většině pořádných střižen té doby vévodívaly Power Macy. Mělo je i pár muzikantů. Pokukoval jsem po těch strojích a říkal si, že až budu velký… Iluze mi sebral až střihač ze studia naproti někdejšímu sídlu zla v Benediktské. Dorazil jsem na nasazování hudby a musel čekat, jelikož srdce střižny nefungovalo. “Myslel jsem, že Apply modrou smrtí netrpěj,” navrhl jsem téma k hovoru a dočkal se vášnivého lamentování na téma co všechno a jak se může podělat na Macu.

Někdy v té době se v čerstvě přejmenovaném Kongresovém centru konal první ročník veletrhu Muzika. Bratr mého spolužáka tam předváděl nejnovější macovskou střižnu. Zatímco já byl fascinován jejími zdánlivě bezbřehými (čau Máro!) možnostmi, můj tehdejší úhlavní režisér, s nímž jsem veletrh navštívil, roznítil vyhrocenou debatu slovy, která si dodnes přesně pamatuji: “Já mám pocit, že Applu už ten vlak snad ani neujíždí. On mu prostě ujel.”

Tehdy jsem na filmaře-provokatéra byl naštvaný, dnes už vím, že měl pravdu – počítače Apple dostupné v té době totiž představovaly “vrchol” éry Applu bez Steva Jobse.

Když jsem v roce 1999 “nutně potřeboval” notebook na napsání diplomky, měl jsem štěstí: náhoda chtěla tomu, že zapůjčený laptop, k němuž jsem jako danajský dar dostal rozbitý Macintosh LC, patřil k první generaci PowerBooků. Sto čtyřicítka. Ne taková šunka jako stovka, ale přece jen plečka proti sto sedmdesátce. Navíc to byl už docela stařešina, takže jestli jsem si původně představoval, jak budu datlovat ve vlaku na trase Praha – Olomouc, po níž jsem pendloval mezi domovem a kolejemi nikoli železničními, po prvním náhlém úmrtí baterie jsem na to okamžitě zapomněl.

img-alternative-text

Nevzpomínám si, jaký v něm byl textový editor. Zato si pamatuji megahodiny paření Tetris. Tahle verze končila výzvou ke kliknutí na “Credits”. Pokud jste souhlasili, ozvalo se z chrchláčku “Thank you!” Pakliže nikoli, odpovědí vám bylo “Fuck you, then!” A nefunkční Macintosh LC? Z toho jsem vyrobil externí SCSI řadič pro svůj sampler. V téhle reinkarnaci funguje dodnes.

img-alternative-text

Diplomku jsem dopsal na jaře roku 2000. Jmenovala se Management 2001+ a čerpala mj. z knihy “Odysea od Pepsi k Apple” nechvalně (alespoň pro pravověrné fanoušky Apple) proslulého Johna Sculleyho. Před tiskem z PC jsem ještě musel vytvořit speciální makro ve Wordu, aby se vytiskly znaky s diakritikou, kterou obsahovaly české tituly v závěrečném seznamu literatury. Podařilo se a má práce zvítězila v soutěži Student a věda 2000. Na první zkušenost s Applem docela dobrý.

Když dá občas nějaký dnešní student nahlédnout pod pokličku své high-tech diplomkovské kuchyně, nevěřícně si vzpomenu, že já své do té doby nejrozsáhlejší veledílo (313 cizojazyčných stran) sesmolil na powerboočku s desetipalcovým pasivním displejem a procesorem o taktovací frekvenci 16 MHz, který si o operacích s plovoucí desetinnou čárkou mohl nechat jen zdát. Přesto ty dva roky s PowerBookem tvořily jedno z nejšťastnějších období mého života a i když to bylo díky kombinaci důvodů, vytvořil jsem si tehdy zvláštní fixaci na macintosh startup zvuk. Ten se od té doby mnohokrát změnil, ale nostalgický úsměv na tváři mi vždy spolehlivě vykouzlí. Pozn. 2016: velice racionální, že?

Microsoftí léta

Následujících pět let jsem prožil jako kdekdo. Vystudoval jsem další vejšku a čekal na profesionalizaci armády coby doktorand. Počítače (PC) jsem mezitím začal stavět i známým a jejich známým. Stal se ze mě Windows Power User. 

Sestavy, které jsem skládal, měly minimum kompromisů a slabých míst. Až na uživatele. Někteří z nich mě i po letech uprosili, ať se jim “na ten krám podívám”, takže jsem si neasertivně užíval populární XPčka (sériové číslo, které tehdy obíhalo republiku, znám dosud nazpaměť), zavirované, mnohonásobně zpomalené stroje s desktopem hýřícím desítkami ikon, nezálohované a téměř nepoužitelné. Občas mě napadlo, jaká škoda, že operační systém nepočítá s lamami a je třeba jej ideálně každoročně přeinstalovat.

A pak mě oslovil Microsoft.

Měl jsem dvě možnosti: Buď dál pracovat na své životní nepoužitelnosti a za peníze daňových poplatníků nosit docentům kafe, cíga a poštu, profesorům překládat akademické práce tak, aby nebylo poznat, že jde o plagiáty a doufat, že se mi podaří nikoho nenaštvat a odejít s dalším titulem… nebo nastoupit do nejkultovnější korporace, která má pobočku na území Česka a zkusit, jestli teoretické poučky o managementu obstojí v praxi.

Zvolil jsem druhou možnost a do dnešního dne to považuji za jedno ze svých nejlepších životních rozhodnutí. Pozn. 2016: V původním článku následuje stručný výčet mých impresivních úspěchů. Kupte si ten časák, my jedeme dál.

Svou první cestu do Států jsem absolvoval v únoru 2008. Týden v New Yorku. Bydlel jsem ve dvaačtyřicátém patře hotelu téměř naproti Apple Store na Páté avenue. A tam jsem taky poprvé naživo (oznámili ho dva týdny předtím) viděl MacBook Air. Byla to láska na první pohled. Celý týden jsem se na něj chodil dívat, byl jsem z něj nemocný. Dodnes jeho design považuji za nepřekonaný klenot, ten nejvíc cool & sexy počítač všech dob. Pozn. 2016: Je příznačné, že tenhle dojem překonal sedm let poté sám Apple.

img-alternative-text

Z letiště JFK jsem odlétal s ozvěnou polonahých Sirén uvězněných v air mezeře mezi dvěma elegantními unibody kusy hliníku, sexy hlásky žadonících, ať se pro ně vrátím, please oh boy.

Nevím, jestli by mě někdy napadlo řady Microsoftu opustit bez vhodneho impulsu. Všechno se mi dařilo, měl jsem štěstí na nejsvobodnější a nejbohulibější job, jaký korporace nabízela i na skvělé a uznalé šéfstvo, zákazníky i kolegy, a můj tým přinášel výsledky, takže se se mnou počítalo do budoucna. A pak jsem jednou o víkendu zjistil, že ze mě bude táta.
Hned v pondělí jsem šéfovi oznámil, že končím. Trvalo ještě dlouhých čtrnáct měsíců, než jsem mohl odejít, ale nakonec jsem korporaci po šesti letech opustil.

Aby nebyla mýlka: přeji Microsoftu upřímně mnoho úspěchů. Coby zákazník si přeji jediné: nelítostný, zuřící, inovace přinášející konkurenční boj, který je očistný, prospěšný a inspirující pro všechny zúčastněné.

img-alternative-text

Přechod k Apple

Věděl jsem, že až odejdu, nemůžu ze dne na den přerušit kontakty, spousta lidí se na mne bude obracet i kvůli pracovním záležitostem, budu tedy potřebovat počítač. Zároveň jsem si ale vypěstoval averzi vůči Outlooku, v němž jsem trávil dvanáct, šestnáct nebo taky třeba dvacet hodin denně. Věděl jsem, že z hlediska mentální hygieny by byl nesmysl používat aplikace, které mám pevně spjaté s prací. Pozn. 2016: Tu aplikaci spojující maily s kalendářem nemůžu cítit dodnes.

Vývoj technologií jsem sledoval průběžně, takže bylo jasné, kterým směrem se vydám. Navíc jsem měl štěstí na nadšence. Mým “misionářem” byl a je kamarád Martin, odborník na DTP, který mě při každém setkání oslňoval vším, co ty druhé mašinky umí a jak jsou do detailu chytře promyšlené.

Svůj první Mac jsem koupil v dubnu roku 2011, dva měsíce před původně plánovaným odchodem. Nechtěl jsem zažít “hluché” období bez počítače. Splnil se mi sen: pořídil jsem 11” MacBook Air. Má někdejší zamilovanost se rázem proměnila v lásku. Air byl lehounký, tenounký a vydržel neskutečně dlouho na baterii. (Pár měsíců předtím si jeden z mých vendorů koupil nadupaný herní notebook se sedmnáctipalcovým displejem. Když ho zapnul, potemněla světla od Brumlovky až po Vyšehrad, v BB Centru vypadl jistič klimatizace a v bytech, kvůli nimž se na magistrále jezdí padesátkou, se rozštěkali psi.)

O kvalitách Aira jsem už leccos věděl předem. Co mě nejvíc překvapilo “na omak”, byla dokonalá klávesnice. Protože jsem v té době už akutně řešil problémy s oběma zápěstími (lékaři i mastičkářky, akupunktura i neurologie, obstřiky i proudy, reflexní masáže i nukleární magnetická rezonance…), na stole v práci i doma jsem měl vlajkovou loď microsoftích klávesnic. Takový ten spoiler z Imprezy, v půlce rozseknutý na dvě části, ergonomicky uzpůsobený polohám rukou při psaní. Ergonomický neergonomický, spoiler ergo kazič: zápěstí, předloktí i šlachy prstů mě bolely jako čert. Psát na Airu byla kupodivu úleva.

Má pravá paže v práci trpěla o něco víc – vedle klávesnice jsem měl myš ze stejného setu. S touchpadem, jak jsem byl přesvědčený, se totiž nedá pracovat ani dlouho, ani přesně. Jaké bylo mé překvapení, když trackpad na Airovi fungoval tak dokonale, že jsem poprvé v životě nepotřeboval při delší práci na počítači myš!

Můj původní plán byl pohrát si trochu s Mac OS X, zjistit, co je to za zázrak a proč ho tolik lidí miluje, a pak si na Aira nainstalovat “nejpokročilejší operační systém na světě”. Chtěl jsem zůstat věrný zaměstnavateli, ale měl jsem i praktické důvody – potřeboval jsem se připojovat na korporátní síť apod. Jenže nakonec nebyl čas – na hraní ani na instalaci Windows.

Pak jsem kývnul na akutní prosbu ze strany vedení zůstat déle. Výsledkem bylo další hledání převozníka a sedm měsíců ve firmě navíc. Air by jako každý počítač za devět měsíců podstatně zastaral – tak dlouho jsem čekat nemohl. Rozhodl jsem se tedy, že ho začlením do svého pracovního procesu.

Vzápětí se dostavil šok: zjistil jsem, že vůbec nepotřebuji Windows. Nemohl jsem tomu uvěřit, zkoušel nejrůznější činnosti, k nimž během roku docházelo na mém pracovním počítači, a Air téměř ve všem obstál na jedničku i s Mac OS. Exchange fungoval (narozdíl od trefovačky ve Windows) napoprvé (!) a korporátní síť taky neprotestovala, když jsem se přihlašoval k interním nástrojům.
A hlavně, pominu-li klasické prvotní potíže uživatelů zvyklých na svět PC (lehce odlišné zkratkové klávesy, tlačítka v oknech na opačné straně či “ten červenej čudlík neukončuje aplikaci, nýbrž pouze zavírá okno”), okamžitě jsem si zvykl na jiný operační systém.

Pokud jsem tu a tam tápal, nebylo to proto, že by na Snow Leopardovi bylo něco špatně, jen to mělo jinou logiku. Navíc, jak si člověk mnohdy uvědomil až posléze, logiku skutečnou, tedy rozumnější než to, na co byl zvyklý. Když jsem si s něčím nevěděl rady, vždycky tu byl Martin, můj “misionář”, nebo spousta fór a dalších zdrojů informací na webu.

img-alternative-text

Od Apple jednotlivce k Apple domácnosti

Air jsem pak už používal denně a jen nerad jezdil na schůzky s těžkým HP notebookem, který teď už většinu času ležel v práci na stole, zamčený v docku. Mac jsem do jámy lvové bral jen občas, po večerech nebo o víkendech, kdy jsem věděl, že na nikoho nenarazím. Že na něm pracuji z domova či chalupy, nikdy nikdo nepoznal a tak to bylo správně.

Náš první syn se narodil na konci fiskálu, do bytu, který už po nocích osvětlovalo bílé jablíčko. Rázem vyvstala potřeba zálohovat fotky, jejichž počet denně rostl po desítkách. A tak domů přibyla Time Capsule. Po vystřídání šesti wifi routerů od méně i více renomovaných značek za posledních pár let to byl a je balzám na duši.

Záhy jsem zjistil, že své vymazlené, obrovské a nadupané PC se mi už vůbec nechce zapínat. V listopadu 2011 jsem absolvoval poslední služebku. Do Washingtonu. V první chvíli volna jsem vyrazil do Apple Store. Strávil jsem tam téměř dvě hodiny, s jedním z prodavačů, obrovitým černochem, se bavil o společném koníčku, jazzu, a samozřejmě se (rád) nechal ukecat k nákupu. Do Česka se mnou odletěl Mac mini, Magic Trackpad, Apple TV (ta jediná nebyla pro mě, nýbrž pro Martina) a rozšiřující paměťové moduly do miniho, které jsem si nechal poslat na hotel.

Do všeho dokonale zapadl nečekaný krok mých vendorů, kteří si se mnou o měsíc později smluvili schůzku na rozloučenou. Dojali mě úžasnými dary: dostal jsem od nich iPad 2 včetně Smart Coveru. Synchronicita v akci.

Když jsem o měsíc později vracel služební Windows Phone a řešil, jaký soukromý mobil si koupit, iPhone byl už jen logickým doplněním applí sbírečky. Nadchnul mě po prvním zapnutí, připomínal mi mé Palmy, které jsem spokojeně používával pár let předtím. Žádný pocit těžkopádného mobilního OS, prostě jen funkčnost, plynulost, elegance.
A pak, když už jsem byl volný, to šlo ráz na ráz.

Přece si nebudu s přitelkyní psát SMSky, když existují iMessages. Šup, přikoupen další iPhone.

Přece nebudu pokaždé, když si chceme pouštět film, absolvovat nedůstojný maraton přenastavování Windows Media Center, který běžel na starším barebone PC a nikdy pořádně nefungoval. Šup, zakoupena Apple TV.

Přece si nebudu na venkovní terase pouštět hudbu přímo z iPhone. Šup, přikoupen první Airport Express.

Přece nebudu vařit bez muziky. Šup, přikoupen druhý Airport Express, tentokrát do kuchyně. Oba zároveň v protilehlých rozích domu rozšiřují wifi signál z Time Capsule na celou zahradu.

Čas od mého odchodu plynul, klusal, sprintoval. Hošíček mezitím vyrostl a protože s námi absolvoval spoustu tisícikilometrových cest autem, koupili jsme iPad (starou jedničku) i jemu. O Vánocích jsme nakreslili za okno Ježíškovi další placičku. Přibyl tedy iPad mini.

Pustil jsem se i do základních hacků. U dvou Maců (v průběhu obměněných za novější modely) jsem si vytvořil Fusion Drive a je to paráda.

Přikoupil jsem větší iCloud a už podruhé (2016: počtvrté) využívám roční předplatné iTunes Match, do něhož postupně láduji ta nejposlouchanější ze stovek svých kompaktů.

Taky jsme se s přítelkyní vzali, jen tak na zahradě na chalupě, obklopeni hrstkou nejbližších. Na všech fotkách z obřadu mám v ruce iPhone. Nevyřizoval jsem neodkladné hovory, jen přes AirPlay řídil pečlivě sestavený svatební playlist, který nám ty nezapomenutelné chvíle podbarvil z aparatury.

S pomocí AirPlay u nás už i zvonil Ježíšek a díky pár inteligentním zásuvkám WeMo jsme už tři roky po sobě ovládali vánoční světýlka na domu i vánočním stromku aplikací v iPhonu.

img-alternative-text

Jsem hravý, ale pořád teprve začátečník. Ačkoli, už jsem k Applu konvertoval dva a půl člověka, takže si můžu odškrtnout i tu nejcennější přechodovou kolonku: Apple misionář. Pozn. 2016: po tom macbookovském článku se podle reakcí lidí dají konvertovaní počítat na tucty.

Epilog: Krev, pot a slzy

Málem bych zapomněl…

Samozřejmě, že všechno má své ale.

iTunes mě střídavě nudí a štvou celou tu dobu – s láskou vzpomínám na přehrávač Zune, který byl líbivý i funkční, skoro jako kdyby si developeři na chvíli prohodili dresy.

Vytáčí mě, že AirDrop nefunguje mezi iOS a Mac OS, což by téhle fičuře zdvojnásobilo užitečnost. Pozn. 2016: Cha chá!

Oddaluji upgrade Time Capsule, protože 802.11ac zvládá ze všech produktových řad Apple zatím nepochopitelně jen jeden jediný Mac. Pozn. 2016: Loni upgradováno, navíc jsem si sám (ono to není zrovna triviální) vyměnil interní disk za rychlejší a hlavně s větší kapacitou.

Nechápu, proč Apple TV neumí přehrávat videa uložená na Time Capsule. Atd. Ale to jsou všechno prkotiny.

Nevěřím, že by lepší technologie umožňovaly lépe tvořit, přinejmenším nikoli ve smyslu tvořit lepší díla. Píšu-li, je mi jedno, činím-li tak s blokem a tužkou nebo na počítači, jaký hardware se kterým OS mám právě před sebou či jaký textový editor používám. Z tohoto pohledu mě nezajímají firmy, produkty, platformy, vlastně nic. Nerozlišuji na obecně špatné a obecně dobré. Uznávám jen pro mě teď zrovna nejvhodnější. A věřím na motivaci. Nadšení. Radost. Právě tu jsem coby učebnicový vyhořelec před koupí svého prvního Macbooku postrádal.

Mí známí doporučovali “distraction-free” textové editory. “Word je moc komplikovanej, rozptyluje,” říkali. Ale to jen proto, že si nedokázali správně nastavit celoobrazovkový režim. Já to uměl a tak jsem “svůj” Word používal. Ale radost se přesto nevracela.

Teprve když jsem si poprvé sedl ke svému Airu, potěšení se pomalu, ale jistě, začalo vkrádat do mé mysli. Pustil jsem se do psaní a ve spáncích mi začala bušit krev tím správným rytmem, rozproudila se a znenadání mým tělem cirkulovala podobně jako dřív, před lety.

Než jsem získal iPad, svůj Air jsem s sebou hodně brával v baťůžku. Vláčíval jsem ho všude. Často bez zdroje – protože tak dlouho vydržel na baterku. Párkrát se mi ale stalo, že jsem se s hrůzou zastavil uprostřed chůze, na čele studený pot, rozbušené srdce… Horečnatě jsem sňal batoh ze zad a otevřel jej, jen abych zjistil, že jsem Air, tak lehounký, že jeho zadnedbatelná váha nebyla na zádech postřehnutelná, nikde nezapomněl. Uff…

A slzy? Ty jsem v duchu (chlapi přece nepláčou) ronil ve chvíli, kdy jsem se zbavoval svého barebone PC s Windows Media Centerem. A pak loni na jaře, když mi synáček na můj milovaný Air mrsknul špičatou dřevěnou hračku tak nešťastně, že zničil displej. A stejně tak budu oplakávat své studiové PC, na kterém vznikla spousta muziky. Protože smutně cítím, že jeho dny jsou sečteny. Welcome to the post-PC era… Pozn. 2016: Poslední rok už muziku nahrávám téměř výhradně na Macích – nějaké paběrky, včetně skladby, která v říjnu vyhrála celosvětovou hudební soutěž (jasně, že na to jsem hrdý), najdete třeba tady.

Ale jinak mají Amíci pravdu, když označují přechod na tu správnou stranu barikády slovem, které přesně vyjadřuje, o jak komplikovaný proces jde: SWITCH. Člověk prostě jen změní režim, přehodí výhybku, přepne spínač: Cvak!

img-alternative-text

Závěr 2016

Když to tak po sobě čtu, racionálna vidím pramálo, byť ex post si lze rozumně obhájit cokoli. Apple je prostě srdcovka, nedá se svítit. Ale když si vzpomenu na ty megahodiny noční práce na PCčkách, aby všechno fungovalo, jak má a srovnám si to s těmi zaplaťpámbu zatím skvěle fungujícími mašinkami od Apple, už jen na tom jsem ušetřil spoustu nervů, času a tím pádem vlastně i peněz. Ironií osudu tak coby někdejší šlechtěný závodní hřebec korporace, hrdý absolvent Microsoft Academy 2008, prestižního to dvouletého trainingového programu s podtitulem Future Leaders of the World (no kidding), vím, že kdybych měl pracovat někde, kde bych se musel Applů vzdát… diplomaticky řečeno, váhal bych. Snad takováhle obsáhlá odpověď bude někomu k něčemu.

6 comments
lepjantar
lepjantar

Taky jsem v r. 2011 provedl v rámci domácnosti switch na Apple. Po zakoupení iPadu jsem byl jsem tak nadšený, že jsem zakoupil iMac, iPhony, Apple TV a iPody. Nicméně pro práci byl u mne Mac nepoužitelný, právě kvůli absenci software, že jsem nakonec ze svého nadšení i doma upustil a dnes jsem opět uživatel PC. Přiznávám, že jsem nakonec rozhodoval i ekonomicky, protože vlastnit Mac jen pro potěšení, ale nutnost mít PC pro práci bylo prostě nelogické. Přece jen i ten Windows udělal kus cesty a dnes už se dá dobře používat a obrazovka smrti se mi naštěstí vyhýbá :). Dokonce i dřív mnou proklínaný Android uběhl kus cesty a dnes vlastním telefon s androidem a funguje skvěle. U TV jsem nedávno zakoupil krabičku s Venz s Androidem namísto Apple TV a musím říct, že mne mile překvapila. Má všechny fce. které má Apple TV, ale navíc k ní můžu bez problémů připojit ext. disk s hromadou filmů a hudby a funguje i vypadá to moc hezky. Apple se bohužel pro mne vydal trochu jinou cestou, než v kterou jsem v budoucnu doufal. U hudebníků, fotografů a filmařů či spisovatelů je stále asi výbornou volbou. Třeba se k Apple zase někdy vrátím, i když to spíše vypadá, že Apple půjde více fashion cestou takže se mi iluze pomalu rozplývají :(

janpmartinek
janpmartinek moderator

Naprosto Vás chápu a víceméně i souhlasím. Apple je drahej špás a znám už i muzikanty, kteří se kvůli minimálně jednomu z faktorů nevývoj / vývoj špatným směrem / cenová politika vrátili k Apple.

Hana Doskova
Hana Doskova

Nechybí Vám některé aplikace z Windows?

janpmartinek
janpmartinek moderator

Chybívaly, Hanko. Denně jsem třeba poslouchával přes Zune, ta byla povedená a nebo léta letoucí používal Total Commander. Ale především jsem muziku nahrával v Sonaru, který existuje jen pro Win. Na všechno jsem si nakonec našel náhražku, ale to poslední mi doteď chybí, protože jsem s tou aplikací uměl všechno, co jsem potřeboval a ty applovské mají trochu jinou logiku.