S Kunderou je to těžký

Hned na začátku upozorním: tohle není žádný hluboce promyšlený text. Jen vysypu na “papír” pixlu myšlenek, které v kebuli nosím už pár let. Ani to nehodlám nějak zdlouhavě editovat. Berte to jako delší tweet či podobný výkřik do tmy. Budu-li za svá slova kamenován, poprosím proto jen o oblázky, díky. kundera

Včera měl narozeniny Milan Kundera. Pětaosmdesát, to je pěkný věk. A taky strašný. Jak se to vezme. Jsa slušně vychovaný chlapec, hned zrána jsem mistrovi pogratuloval, tak nějak.

Kundera je – třeba spolu s Murakamim – jedním z autorů, k nimž už léta letoucí hledám cestu… a zatím pořád nenacházím ani pěšinku. U Kundery to zamrzí tím spíš, že hodně mých přátel jeho knihy zbožňuje. I těch přátel, jejichž vkus co se týče četby je s tím mým často kompatibilní. Dva z nich – jedna žena a jeden muž – ten dokonce… ale to bych prozradil až příliš – považují Kunderu za jednoho ze svých nejoblíbenějších spisovatelů, ne-li toho nejmilovanějšího vůbec. A nakonec, pár z mých aktivně píšících přátel i známých považují právě Kunderu za špičku ve stavbě románu. Takže chyba může být úplně klidně v přijímači.

Četl jsem pár Kunderových děl (záměrně je nebudu jmenovat, abych dal prostor ničím neovlivněným tipům vás, čtenářů), ale vždycky se u nich z různých důvodů ošíval. Některá jsem ani nedočetl do konce. A že takové neúcty se dopouštím málokdy.

Co mi na Kunderovi vlastně vadí? Samé subjektivní věci, milé děti. Jen tak z hlavy mě napadá následující:

Připomíná mi Jiřího Menzela. Ne Menzela na vrcholu, při síle a nad věcí, v době Ostře sledovaných vlaků, Rozmarného léta či Slavností sněženek. Menzela donšajnoidního, bezzubého, uslintaného prasáka – teoretika. Z Kunderových knih pro mě čiší slizkost vyprávěnek stařečků, kteří by tak rádi, ale ono už to nejde. I z těch, které Kundera napsal už kdysi dávno, coby švarný švihák.

Ano, Kundera je velký teoretik. Hlavně co se týče žen, vztahu k nim a popisu jejich myšlení. Často se sice zdánlivě trefuje, ale jen do určitého typu ženy. Před pár lety jsem si mimochodem udělal takový drobný průzkum mezi ženami, které jsem v té době znával. Na základě drobného až bezvýznamného vzorku jsem došel ke zjištění, že ženy nesplňující aktuální ideály krásy se v Kunderových popisech vlastního myšlení hledají a nalézají. Ženy krásné se těm marným, zjednodušujícím pokusům, spíš vysmívají. Pozor, to nemá nic společného s oblibou – ptal jsem se výhradně těch, které Kunderu čtou rády. Na Kunderu jsem si v této souvislosti vzpomněl, i když jsem onehdy viděl film Lepší už to nebude. Hlavního hrdiny, Melvila Udalla, se ptá jakási fanynka, jak to dělá, že popisuje ženy tak dobře. Melvil odpoví: “Představuju si chlapa, jen vynechám rozum a zodpovědnost.” Kundera se v ženské psýché babrá zaujatěji, ale výsledek je i tak plochý, tendenční a nesmírně zjednodušený. Přesto – nebo možná právě proto – často tak oblíbený.

A propós – co má společného s ženami, je zlozvyk ve všem se babrat, nimrat, dovysvětlovat, ponechávat jen minimum na čtenáři – a to mě samozřejmě neba.

M.K. je pro mě přehnaně teatrální a často až nechutný. A – co je u spisovatele horší – mám z jeho prací dojem, jako by ani neměl rád lidi. Jen některé. Zejména sám sebe. Z tohoto pohledu je třeba takovému Michalu “sebeironický nadhled” Vieweghovi blíž, než by bylo jeho fanouškům příjemné.

Což mi připomíná další jeho nešvar: je to pozér. Ve vztahu k sobě samému, k ženám, k rodné vlasti a vlastně i ke čtenářům. A s tím trochu souvisí i přílišná literárnost dialogů i monologů jeho hrdinů. V případech jiných mi to tak nevadí, ale v těchhle světoznámých, rádoby moderních románech, mi to prostě skřípe.

Jeho myšlenky, postavy, zápletky a pointy jsou vykalkulované, předtrávené a zjednodušené tak, aby si je oblíbila jak Máňa odvedle, tak francouzská intelektuálka. Ostatně, co má částečně společné s Hrabalem (kterému dám vždycky rád přednost): lidi je mají rádi často z… hmm, když napíšu špatných, nebude to úplně přesné, ale řekněme z prazvláštních důvodů. Jenže zatímco u Hrabala cítím i v případě jasně upravených promluv upřímně poetické vnímání světa, u Kundery úplně vidím ty hodiny přepisování, proškrtávání a racionalizací, které – alespoň pro mě – vezmou původně možná syrově zajímavému textu všechny ostré náboje. Nejde jen o zábavnost, poutavost, hravost – v Kunderovi mi prostě chybí lidská vřelost. Kdybych jej měl jen na základě četby pár jeho knížek popsat a vejít se do pěti slov, stačila by mi čtyři: “studenej jak psí čumák”.

Pominu-li takříkajíc hříchy Kunderova mládí – kašlu-li na ně např. u Karajana, byl bych horší pokrytec než on, kdybych tutéž velkorysost v hodnocení upíral mladému Kunderovi – zbývá už jen Kunderova autenticita. A tu on v mých očích prostě nemá. Možná kdybych četl jen jeho a nic jiného, ale protože jsem si tu a tam přečetl i něco o něm, tu autenticitu pro mě už dávno ztratil, bohužel.

Už pár roků jsem od Kundery nic nečetl. Naposledy jsem se s jeho dílem setkal někdy v únoru, když jsem si po mnoha letech zopakoval jeho divadelní hru Jakub a jeho pán. Kdysi jsem v ní hrál, s jedním britským divadlem, postavu Mladého Otrapy (pokud hru neznáte, nenechte se zmýlit, nejde o žádnou epizodku). Tehdy mi ten kus připadal jako pěkná blbost. Doufal jsem však, že to bylo jen neporozuměním a těšil se, že v češtině, se skvělými herci typu Bartoška či Heřmánek, si to užiju. Neužil. Jen jsem se utvrdil v původním dojmu: ta hra si sice hraje na něco hlubokomyslného, s mnohem větším přesahem, ale výsledek je navzdory občasným zajímavým postupům spíš jen taková fraška, nic víc. Na papíře funguje určitě aspoň trochu líp, ale v divadle se projeví její slabiny. Ano, pár inťoušů se po jejím zhlédnutí zasní, protože oni vnímají všechny vrstvy vyzrálého díla, ale já jsem jen povrchní divák a čtenář, který odlišuje čtení mezi řádky od vkládání vlastních významů, sorry .

Tohle všechno jsou jen mé subjektivní dojmy. Nepíšu je sem bez ladu a skladu proto, abych se svezl na jinými uctívaném autorovi. Jen jsem co možná nejpoctivěji popsal své výhrady k jeho dílu. K dílu, k němuž bych rád našel cestu. Teď je řada na vás, milí čtenáři a bystré čtenářky: V čem se setsakramentsky pletu? V čem jsem zatraceně vedle jak ta jedle? Které z Kunderových děl považujete za natolik geniální, krásné, úžasné nebo všechno dohromady, že byste mi je doporučili, abych si na něj alespoň coby na autora zásadně pozměnil názor? Opravdu o to stojím.

Díky moc za jakýkoli názor.

0 comments