Slušnost není ctnost

Jsem učitelské dítě. Vyrůstal jsem s jednou základní poučkou, kterou mám do mozku vtisknutou natolik, že se jí nikdy nikde nezpronevěřím: “Jděte příkladem. Zdravte, proste, děkujte.” Slušné vychování považuji za samozřejmou výbavu když už ne každého Evropana, tak alespoň Čecha žijícího v jednadvacátém století.

Spousta lidí to tak nemá. Všímám si jedinců, kteří chování, jež já považuji za standardní, vydávají za svou výsadu, ctnost, odvahu. Čítávám statusy na sociálních sítích o tom, že jejich pisatelé pustili někoho sednout v metru, převedli nevidomého přes přechod pro chodce, ba dokonce, považte, hrdinně vykali Vietnamci ve večerce a navrch ho pozdravili. Dobře oni, drsňáci!

Zvlášť to poslední mě dostává. Jak jinak bych proboha měl mluvit s cizím dospělým člověkem, se kterým jsem si nepotykal, než ho slušně pozdravit a pak mu vykat? Jasně, že jsou tací, kteří sveřepě tykají. Když jsem zrovna v Česku, u nás na vesnici, vídám to dnes a denně. Pustím-li si své nové guilty pleasure, Ohnivý kuře, je to tam díl za dílem. Ale to neznamená, že fakt, že já bonton, protokol a pravidla dodržuji, mě nadřazuje nad ty (z různých důvodů) nevychované.

Před lety na mě zapůsobil film Pay It Forward (česky tuším Pošli to dál). Od té doby se snažím dělat každý den dobré skutky. Jako řidič to mám jednodušší. Za volantem v Belgii, plné špatných a bezohledných motoristů, úplně nejjednodušší. Ale kdybych o těch svých dávno již zautomatizovaných běžných činech referoval po internetech coby o skutcích hodných pochvaly, upsal bych se k smrti “vychlubováním,” jak jsme říkávali na základce a jen bych tím dokázal, že slušné chování nemám vrostlé pod kůži. Nebyl bych Batman, který, skryt pod maskou, tajně koná dobro, ale Iron Man, chlubílek, který si na své schopnosti ještě nezvykl.

Další rovina je na odiv dávaná charita, která přestává být konáním dobra a stává se chvastounstvím. A v Česku nejtradičnější pak “hrdinství” rétorické. Velmi nedávná až aktuální touha umělců vyjadřovat se nelichotivě na adresu čelných českých politiků mi může být sympatická, ale že bych ji v Česku roku 2016 považoval za hrdinnou, jak mnozí naznačují, to fakt ani náhodou. Jediným postihem může být neochota televizí brát si ty, kteří si troufli něco z taháku přečíst, do živě vysílaných pořadů, případně ztráta pár fanoušků s opačným názorem. Že se umělci mají potřebu angažovat, považuji za přirozené (v některých případech za chvályhodné) a přál bych si, aby přemýšlející umělec byl nejen v Česku standardem, nikoli pseudohrdinou hodným obdivu.

Ono je to s tím rádoby hrdinstvím ošemetné. S černou tečkou na čele můžete městskou hromadnou dopravou projezdit celý den a zkoušet přitom “nestereo” experimenty typu nepohnout se z místa až do alelujá, ale hrdinou se nestanete, ani kdybyste stáli ve dveřích tak nešťastně, že byste svým tělem vykryli traverzu vypadlou z korby náklaďáku a zachránili tak někomu život. Dokud nejste schopni ani pustit někoho sednout, případně to uděláte s povznášejícím pocitem, jak dobrý člověk jste – jako když Göth v Schindlerově seznamu s dobrým pocitem ze sebe sama blahosklonně propustí židovského vězně, aby ho vzápětí zákeřně střelil do zad – jsou to jen planá gestíčka.

Pamatujete si, jak jsme my Češi měli po revoluci, poté, co jsme mohli konečně volně vycestovat, pověst zlodějů? Jak na německých odpočívadlech byly vyvěšené cedule “Česi nekraďte”? Tímhle Německem mnohokrát do roka projíždím a v zemi ještě o něco víc na západ od něj žiju. A dnes a denně považuji za svou povinnost napravovat nám, teď už zdaleka ne tak strašnou, ale přesto ne dobrou, reputaci. Nenávidím tyhle generalizace, kdy se soudí celý národ a ne jednotlivci, ale Němci nám to v jistém ohledu jen oplácejí. Nenadělám s tím nic jiného, než že se sám chovám, jak mi rodiče a prarodiče vtoukli do hlavy. A doufám, že se vlna slušnosti z Česka bude šířit – stejně, jako povědomí o ní.

Jak mám v sobě ten příkladný imperativ zakódovaný, někdy si říkám, že bych si pořídil BMW, nechal do něj namontovat blinkry a jal se napravovat špatnou pověst ridičů bavoráků, ale ještě s tím chvíli počkám. Zatím si jen přeji, abychom my, Češi, neměli potřebu chlubit se samozřejmostmi. Protože teprve poté, až nebude normální chovat se hulvátsky a abnormální slušně, zdvořile a lidsky, máme šanci, že se dobré vychování stane součástí naší genetické výbavy a že nás celý svět bude znát coby gentlemany a gentle-women z Česka. Nejlepší na tom je, že je to jen a jen na nás. První krok je jasný: nemít slušnost za ctnost, nýbrž za samozřejmost.

0 comments