Sto dní, které otřásly (mým) světem

Letošní The 100 Day Project jsem zaregistroval teprve ve chvíli, kdy už tři týdny běžel. Pokud jej neznáte, vězte, že v něm jde o to kreativně se zhostit jednoduché myšlenky a tu rozvíjet sto po sobě jdoucích dní. Cílem je vybuzení tvůrčího ducha, který dřímá v každém z nás. V popisu projektu mezi řádky vyčtete víru v kreativitu coby návyk. Neříkám, že s tímhle názorem souhlasím stoprocentně, ale coby člověk tvůrčí tak nějak přirozeně, odjakživa a až závisle, mě to zaujalo a řekl jsem si, že to zkusím.

Letošní, třetí celosvětový ročník, ofiko začal 22. ledna, ale o datum nejde, to si každý zvolí, jak mu vyhovuje. Podstatné je vydržet poctivě dělat zvolenou činnost po dobu oné stovky dní.

Výzvy krátké a dlouhé

Už pár let si dávám své Třicetidenní výzvy, o kterých jsem psal přesně před třemi lety tady nebo v – jak by napsal můj kamarád Tom – legendárním textu zde. Makat třicet dní na jednom pozitivním návyku se mi sice osvědčilo, ale nemohu potvrdit teorii, že když už něco vydržíte dělat měsíc, návyk se stane vaší přirozenou součástí. S některými dobrozvyky i po letech bojuji dnes a denně, horkotěžko se do nich dokopávám a, ano, občas i sám sebe zklamávám.

Loni jsem se přesto pokusil o větší extrém, 365 Project, v němž jde o provozování vybrané aktivity po celý rok. Vybral jsem si nejrozšířenější základ: každý den vyfotit a vypublikovat jednu jedinou fotku ze svého běžného života. Vydržel jsem to poctivě dělat dva měsíce, pak jsem se na sbírání bodů vybodnul. Fotky víceméně dennodenně focené se mi sice automaticky uploadují na Flickr, ale vybrat tu správnou, očíslovat ji a opatřit ji popiskem mě přestalo bavit – prostě to nebyla moje priorita.

Zlatá střední

Proto, když jsem se dozvěděl o projektu na sto dní, zajásal jsem – ideální kompromis mezi pohodovou třicítkou a úmornou třistapětašedesátkou. Zbývalo jen zvolit aktivitu.

Tahle část nebyla zdaleka tak přímočará, jednoduchá a rychlá, jak by se mohlo zdát. Když už se rozhodnu něčím novým trávit víc než čtvrt roku svého života, musí to stát za to.

Obecně dodržovaná pravidla říkají cosi o přihlášení se do systému a publikování na Instagram s konkrétním hashtagem, ale já se veřejně připojovat nechtěl a instáč dlouhodobě nemusím – teprve v posledním týdnu jsem se ze studijních důvodů dokopal k tomu, abych se s jeho zákonitostmi, komunitou a samožravostí začal seznamovat. Přesto jsem chtěl, aby to něco, čemu se budu tak dlouho věnovat, k něčemu bylo mně i dalším lidem, zvědavcům a zvídavcům.

Vymýšlím parametry

V hlavě se mi začala rodit kritéria. Chtěl jsem, aby to bylo co nejjednodušší, ideálně prospěšné víc lidem, aby to mělo nápad, šmrnc, vtip, aby to bylo originální, zajímavé a přes humorný nadhled to mělo jistou hloubku. A taky abych k tomu nepotřeboval žádné speciální nástroje a tedy to mohl provádět jen s pomocí toho, co nosím dennodenně při sobě. Což potřebné toolz omezilo na mozek, telefon a hodinky.

Jedním z prvních nápadů bylo naučit se kreslit nebo aspoň skečnoutovat, když už jsem tu knížku přeložil, ale to jsem záhy zavrhnul – jsa v poznámkách lineárně – textový typ, nemám moc rád myšlenkové mapy, natož obrázkotexty a svůj nově nabytý um bych moc nevyužil.

Bláhově se mi mihlo hlavou naučit se hře na hudební nástroj, ale hned jsem myšlenku zaplašil; chtít se naučit na něco hrát za sto dní je naivní a povrchní a rychlokvašených “instrumentalistů” jsou plné Šlágry a jiné tajtrlijády.

Bojíš? Tak makej!

Vymyslel jsem spoustu nápadů, ale ty tak maximálně podporovaly dobrou náladu. Chtělo to něco šmrncovnějšího. Nakonec mi pomohla jedna z nejlepších rad, jaké jsem kdy v životě dostal. Když jsem přemýšlel, co je to, čeho se bojím a co vlastně nesnáším, došlo mi, že je to nahrávání a natáčení sebe sama.

Odjakživa nesnáším svůj hlas. Má to tak většina z nás; známe zabarvení vlastního vemlouváku rezonujícího v lebce, ke které máme přilepené uši, takže to všechno zní tak nějak… líp. A když se pak slyšíme tak, jak nás vnímají ostatní, nevěříme svým uším. Sám jsem se sice slyšel nesčíselněkrát; před lety jsem dokonce nahrával voiceovery pro korporace typu Google nebo Canon, ale nezvykl jsem si nikdy.

Takže první nástřel byl dělat audio podcast. Jenže ten už jsem jednou “rozjel”, byť mi nadšení vydrželo toliko na tři díly.

Chtěl jsem prubnout ještě větší výzvu, něco, z čeho jen při představě, že to dělám, dostávám osypky. Něco jako selfies, ale užitečnějšího.

Takže…

Video podcast!

Zrod přestárlého jůťůbra

Vrátil jsem se na začátek svých pravidel a zohlednil i časovou náročnost video-podcastového projektu. Připadalo mi to jako přílišné sousto, takže užuž bych to byl zavrhnul, když jsem souhrou okolností zjistil, že na Twitteru je půlminutový limit na video. Což je délka, která mi připadala tak akorát na to, abych ji dokázal naplnit dnes a denně celkem bez problémů (jak jen jsem byl naivní). Takže forma i platforma byly jasné, teď už zbýval “jen” obsah.

K němu jsem dospěl oklikou. Napomohla druhá náhoda. V únoru začala být populární appka zvaná MSQRD. Člověk si v ní během nahrávání videa může nasadit virtuální masku a být tím pádem ne tak úplně sám za sebe. Prošel jsem si všechna dévéenka (držky v nabídce) a nejvíc mě zaujala maska Jokera, která je maskou z definice, v aplikaci je obzvláště povedená a věrohodná a navíc splňuje ještě další kritérium, které mě do té doby nenapadlo:

Ta maska je hnusná. Je strašlivá. Je odpuzující. Jde o krytí magora, který vzbuzuje negativní asociace i pro člověka, který o Batmanovu protivníkovi v životě neslyšel, natož pro poučeného. Proč je to výhoda? Protože jde o další výzvu: musel jsem pro Jokera vytvořit takový obsah, abych pozitivně zaujal přes ten prvotní odpor, přes populární posuzování obsahu podle obalu.

Navíc to má i svůj praktický význam: všechny povrchní diváky, kteří jsou se vším hned hotoví na základě prvního pohledu, to přirozeně odfiltruje už na vstupu a zbydou jen ti… přemýšlivější? hloubavější? spravedlivější? Těžko říct, prostě takoví, kteří jsou pro mě zajímaví.

Muž s maskou a zásadami

Výhoda byla samozřejmě i alibistická. Éru selfíček upřímně nesnáším a představa, že bych svým ksichtem tapetoval dnes a denně internety, pro mě byla odrazující. Schovat se za masku je snesitelné a navíc tak trochu trend, který jsem si chtěl vyzkoušet. Což bych měl dovysvětlit.

Když jsem před necelým rokem “slavil” své šesté narozeniny na Twitteru, napsal jsem všem followerům coby dárek svá Pravidla Twiťárny. Seznam jednapadesáti zásad pro šťastné a poctivé bytí na sociálních sítích (ale, jak mnozí psali, vlastně i pro život). Úspěch toho textu mě překvapil; sdíleli a pochvalně jej komentovali i lidé, kterých si obrovsky vážím. Během roku se ukázalo, že ani největší propagátoři smysluplnosti takových pravidel je nejsou schopni dodržet. Dokonce i já sám se v několika z nich průběžně prohřešuji.

Ale v jednom jsem byl stejný před i po napsání toho textu a považuji to (pro sebe, ne nutně pro internetovou veřejnost) za blahodárné: zůstávám autentický, nekontrolovaný a nekontrolovatelný. Mizím sice často na celé měsíce (což se na internetu neodpouští ještě zavileji než v životě) a není po mně vidu ani slechu. Ale mám-li období internetové aktivity, sázím na sockosítě, co mi slina na jazyk přinese, nezabývám se autocenzurou co do kvality ani kvantity příspěvků, žádným radám jiných ani strategiím. A protože ostatním tu a tam zazlívám nasazování mediálních masek, s Jokerem jsem si tohle konečně mohl vyzkoušet i já.

Transparentní iluzionista

Ne že bych plánoval vydávat Jokeroviny anonymně. Měl jsem za to, že každý, kdo mě zná, bude okamžitě vědět, že jde o mě, ale že bude rozlišovat, že na těch videích nejsem sám za sebe. Zanechal jsem hned několik zcela zřejmých indícií pro případné pátrače, aby si nebylo lze mysleti, že se za svůj vedlejšák stydím.

Tím spíš mě překvapilo, když jsem během prvních týdnů publikování Jokerovin zareagoval nickem svého hlavního profilu na Twitteru, @janpmartinek, a několik lidí dost překvapilo (až vyšokovalo), že jde o mě. Bylo mi doporučeno zůstat v utajení (které jsem za utajení nepovažoval, protože stopy vedoucí ke mně jsem zanechal skutečně takové, že stačilo trochu zapřemýšlet a odhalila by mě jakákoli hlava otevřená, ale budiž) a tak jsem oba své profily nadále odděloval.

Protože mělo jít o dennodenní videa, nebyl jsem si jistý, budu-li schopen naplnit celkem padesát minut toliko kraťounkými životními zážitky; chtělo to něco, o co se můžu opřít. Tak jsem na to šel od lesa. Hudbu jsem vždycky skládal takovou, kterou jsem chtěl aby někdo složil – a nesložil-li, musel jsem sám. Cokoli jsem kdy napsal, napsal jsem proto, že jsem si něco takového chtěl přečíst, ale nikdo jiný to nenapsal. Tak jsem si zkusil představit, že bych směl či chtěl sledovat jen jeden jediný účet na Twitteru, jen jeden jediný kanál na YouTube. Jaký účet by to byl?

Vymýšlíme profil

Daly by se do pouhých třiceti vteřin nahrávky vložit poutavé informace, které by pokaždé přinášely něco nového, zábavnou a neotřelou formou, aby mělo smysl sledovat jen a pouze takový účet? Hmmm, těžko říct. Kdyby to byly jen vtípky, za chvíli by mě to nudilo. Pokud by šlo o dejme tomu fyzikální pokusy, příprava by byla náročná a těžko bych to stíhal narvat do půl minuty. Tak zpátky k tomu, co nejvíc zajímá mě. Muzika. Literatura. Divadlo. Film. Věda. Lidi, kteří v životě něco dokázali… A pak mi to docvaklo.

To nejlepší, co můžu udělat, je to, co provozovávala (pořád provozuje?) dědova oblíbená moderátorka, taková ta, která si prý kapávala atropin do očí (jedna paní – babička – povídala, takže bez záruky), zvláštně se jmeno… jo, Saskia Burešová. Ten její letitý pořad… Ovšem mnohem údernější, rychlejší, stručnější, víc cool, frajerštější, se sedmkrát vražednější periodicitou, bez přípravného týmu. Kalendárium pro třetí tisíciletí, pokrývající události a lidi vztahující se ke konkrétním datům. Jo! Jokeroviny byly na světě.

Rozjokerováváme

Historicky první Jokeroviny jsem poslal do světa 18. února 2016. Byly věnované Miloši Formanovi a považuji je za kvalitní start, byť, pokud vím, v době psaní tohoto textu nemají jediný lajk ni komentář a nikdo je nesdílel.

Hned další den následovaly Jokeroviny o Mikuláši Koperníkovi. Možná za to mohl jejich drzý styl, ale na ně už zpětná vazba (veskrze pozitivní, zaplaťbatman) byla. Následovala další a další videa, občas mimo plán, třeba když zemřel Umberto Eco. Jokeroviny získávaly fanoušky, kteří oceňovali (šanuji se) provázanost a návaznost jednotlivých dílů, nenápadné inside joky, dramaturgii zahrnující mj. korektní výslovnost jmen a názvů, relevantní hudbu (i tam, kde by to divák nečekal – až o Jokerovinách bude jednou někdo psát disertačku, pošmákne si) a popkulturní narážky, no prostě promakanost. Každý jednotlivý díl bylo takové maličké umělecké dílečínečko, bavilo mě a “mé lidi” taky: Jokeroviny získávaly pátek co pátek #ff a #ffcz, ta největší twitterová vyznamenáníčka. Mělo to smysl nejen pro mě.

Jokerova odvodní komise

Jokera začali na základě doporučení sledovat lidi, kteří na můj vlastní profil nikdy nenarazili (nebo je nezajímal), ti správní lidé šířili slávu Jokerovin mezi další správné lidi, synergie krásně fungovala a já, i když pro mě byla od začátku sledovanost a sdílenost už z definice vedlejší, měl samozřejmě radost.

Kór když samotný Joker nikdy nikoho nefollownul a desítky těch, kteří tohle nepochopili na první pohled, kvůli tomu Jokeroviny osledovali a zase opustili. Ale ti, kterým nejde o reciprocitu, zůstávali a to bylo fajn. V posledních týdnech se počet sledujících ustálil na třech stovkách, což je na neznámého vojína s odpuzující maskou fajn, byť nábor nových členů Joker Army nebyl cílem nikdy.

Příběhy příběhů (příběhů)

Všiml jsem si, že pracnost přípravy jednotlivých dílů nebyla v přímé úměře s popularitou. Někdy se prostě zadařilo zaujmout víc, jindy méně. Sám jsem se divil, kolik toho dokážu narvat do třicetivteřinového videa a měl z toho radost, byl to pocit, jako bych byl hacknul Twitter a jeho stočtyřicetiznakový limit.

Každý z těch videocastíčků s sebou nese příběh vyprávěný i příběh své tvorby, každý je pro mě svým způsobem (na chvíli, než si udělám v hlavě místo na další projekty) nezapomenutelný a důležitý. Zmíním tedy pár nej, vy se ale nenechte ovlivnit a omrkněte YouTube kanál Jokerovin, v němž máte každičký ze sta dílů videocastu náležitě očíslovaný, nadepsaný a popsaný a můžete se dosytosti rochnit ve svých oblíbencích i se dozvídat pro vás nové skutečnosti.

První větší úspěch měl díl o Johnu Steinbeckovi, jehož záhy překonal varovný díl “věnovaný” L. Ron Hubbardovi, zakladateli scientologie. Nejsledovanější ze všech bylo přání Leošovi Marešovi k narozeninám, neboť oslavenec video nasdílel na svůj instáč a tam se to patřičně rozjelo. Ostatně, s tím souvisí jedno roztomilé odhalení, které mě pobavilo natolik, že se s vámi o ně rád podělím. Takhle Jokeroviny objevil můj kamarád, bývalý korporátní kolega:

Přechod na YT

Jak jste asi pochopili ob odstavec výše, v průběhu projektu jsem s hostingem u Twitteru přešel na YouTube. Bylo to z přesně opačného důvodu, než proč to lidé (a youtubeři ;-)) dělají: zneviditelnění. Kdybych byl chtěl šířit slávu Jokerovin pořádně, byl bych založil stránku na Facebooku, naservíroval to tak masám a fanouškovstvo mohlo být řádově jinde. Ale já nechtěl.

Tu a tam jsem si coby @janpmartinek lajknul či retweetnul vlastní jokerovské dílko, jsa na ně patřičně hrd. No a jednou mě takhle opustil dlouholetý sledující. Na férovku jsem se ho zeptal, co blbne a on odpověděl, že “kvůli tomu Jokerovi nebo co to je”. Což jsem svým způsobem chápal. A zatímco u nativních videí se na Twitteru ukazují náhledy, u youtubeových jsou to jen odkazy, tak jsem holt ušetřil jemnocitné (bylo jich víc a dali mi to vědět, což oceňuji) pohledů na maskovaného muže.

Ať se děje, co se děje

Těžko říct, který z dílů byl nejpracnější; zabrat mi jich dalo víc. Asi nejoriginálněji provedený byl díl věnovaný Samuelu Beckettovi, který obsahoval jen a pouze mnou “dramatizovaný” dialog z Čekání na Godota. Nejvíc creepy byl díl vzniklý z nutnosti a nouze na víkendu s přáteli, které jsem nechtěl Jokerem vyděsit, tak jsem sedl do auta a v něm si za jízdy schizofrenicky (dvojhlasně) zabroukal ústřední melodii z Forresta Gumpa. Nemohl jsem prostě vynechat a navíc mě lákala hra na podporu populární doomsayerské domněnky typu “Kdo si zahrává, dopadne jako Čepek a Ledger.”

Dokonce i když jsem jednoho rána ztratil hlas (což se dalo očekávat, neb ve dnech předcházejícíh jsem mluvil o něco hlubším a hrubším hlasem než obvykle, byv nastydlý), nasdílel jsem alespoň statické Jokeroviny se Sharon Stoneovou.

Jo a pak tu byl díl nejkontroverznější. Díl, který vznikl jen díky výhodě oné výše zmíněné masky v obou slova smyslech: díl aprílový, o smrti Miloše Zemana. Ten bych sám za sebe do světa nikdy nevyslal. Pobavené hlasy naštěstí převážily nad těmi “ach, jak nelidské”. Vtipně urážlivými, dvojsmyslnými či jinak ošklivými narážkami jsem prošpikovával i jiné díly, ale činil tak natolik nenápadně, že třeba takového “Štajdla v Bartošové” si všimli jen ti nejbystřejší. A tak to má být.

Ňák se nám to rozjelo

Oslavoval jsem hudebníky, spisovatele, filmaře, malíře, producenty, vynálezce, pionýry ve svých oborech i skauty, modelki (záměrný překlep mi promiňte, modří vědí), duchovní vůdce, celebrity i polobrity, hrdiny i antihrdiny, březnové idy i pátek třináctého, kritiky, ocenění, vydání přelomových hudebních alb či jednotlivých písní i kurióznější či smutnější události, vzniky spolků, objevy, vynálezy i patenty, stavby, firmy i produkty, k narozkám jsem popřál nejen Leošovi či světově významným velikánům, ale taky třeba Zdeňkům Pohlreichovi a (dokonce, považte!) Troškovi, nechyběli vědci a jiní nobelisti, ba i pár sportovců se mihlo, a kromě Umberta Eca, který mi do toho umřel, se ve videu i beze slov ni hudby rozloučil s Princem.

Byla to jízda, stálo to za to a budu na to intenzivně videocastové období rád vzpomínat, leč dnes dochází k naplnění cíle projektu a je čas věnovat se jiným věcem.

K čemu ti to bylo, vole? Část první

Projekt sta jokerovin mi pomohl objevit, zjistit či naučit se spoustu věcí. Mimo jiné teď vím, že dokážu za půl minuty říct i kolem sto dvaceti slov. A že dá fušku šumlovat ta slůvka co nejméně, ale že i tak kadenci dvou set čtyřiceti slov za minutu hned tak někdo smysluplně vyrovnat či dokonce překonat nedokáže, takže kdybych za sebe hledal nástupce, většina adeptů by vylítla už v prvním kole. Ta zkušenost mě obohatila ve víc aspektech, ale ty asi nejdůležitější jsou tyto:

Za prvé, vydržím dělat sto dní po sobě něco, co mi vůbec není blízké, aniž by mě do toho kdokoli nutil, považuji-li to za smysluplné (a za náležitou výzvu).

Druhý bod se týká faktu, že během natáčení nebylo ublíženo žádnému zvířátku, ani těm dvěma vlastním, o která se dnes a denně starám, jsa na rodičovské “dovolené”. A že jsem během té stovky dní stihl i obhajovat své loňské vítězství v celosvětové hudební soutěži, přepravovat se několikrát za volantem vozu na tisícikilometrovou vzdálenost, absolvovat turisticky – popíjecí víkend s přáteli, dva intenzivní vzdělávací a tréninkové dvojdny s lidmi cizími či rodinné Velikonoce doma v Česku, porotcovat v celostátní soutěži nebo třeba složit scénickou hudbu k divadelní hře.

Navíc jsem čelil nečekaným, s projektem souvisejícím výzvám. Třeba když mě napráskala agentura, strážící digitální práva na hudbu mého milovaného hudebníka, agoška, která by si použití třiceti vteřin písně sama ani nevšimla, kdybych sám poctivě nepopsal, komu díl věnuji. Nebo když mi tvůrci aplikace při aktualizaci odstranili z masek zrovna tu Jokerovu (proti čemuž mi preventivně helpla má prohnaná intuice, ale možná to byla jen intuitivní prohnanost). Atd. Oba tyhle odstavce jsem mohl vynechat nebo aspoň šoupnout do závorky, ale jsou důležité pro to, aby bylo jasné, že druhý bod rozhodně nebyl zadarmo. Nuže tedy:

K čemu ti to bylo, vole? Část druhá

Za druhé, v mém narvaném rozvrhu jsem si dokázal najít v průměru téměř hodinu denně na další aktivitu. To pro mě je ohromné zjištění a jen za to by to stálo. Protože taková hodina denně, ta se dá využít na nekonečno způsobů a mě už teď mnohé z nich lákají.

Navíc, dokáže-li si člověk najít hodinu, třeba by dokázal i hodinu a čtvrt, ne-li hoďku dvacet – a to je teprve výzva!

Poděkování

Předchozí odstavec by byl ideálním zakončovacím. Jenže nikoli nepodstatný na mé vůli pokračovat dál byl zájem a reakce pravověrných fanoušků projektu a jeho podporovatelů či aspoň podpořitelů. Stojím před dilematem, kolik z těch desítek dobrých lidí zmínit, kde udělat dělící čáru, koho ještě jmenovat a koho už nikoli. Ale protože jsem coby Joker děkoval v průběhu a mé díky, resp. převážně videodíky, zůstávají zachovány na věky věků, do zrušení Twitteru (nebo co přijde dřív), odkážu případné zájemce o konkrétní jména či účty na seznam prvních cca tří set followerů účtu @jokeroviny, s tím, že za ženy musím jmenovat alespoň Janku, která nadšeně nasdílela zdaleka nejvíc jokerovin a za všechny ostatní aspoň Cvrliky, které šírení projektu také mnohokrát napomohly. Vám oběma i vám jmenovaným v průběhu jokerovin jsem opravdu vděčný.

Pro dva jmenované bude dnešní ukončení, či přinejmenším prozatímní přerušení projektu – nebo víte co, říkejme tomu vyvrcholení – překvapením, stejně jako pro ostatní zainteresované. Pevně doufám, že se nebudou cítit zrazeni kvůli tomu, že pomáhali něčemu dočasnému, protože, když se nad tím zamyslíte – a vážně byste měli – ony všechny ty naše projekty, projektíky a projektíčky, existence, alter ega, účty, identity i sliby na věčné časy a nikdy jinak, jsou všechny do jednoho jen a pouze dočasné. Na to nikdy nezapomínejte.

Jan P. Martínek, unavený, odlíčený, kdesi ve Vesmíru, velmi brzké ráno 27.5., 100. den projektu Jokeroviny

P.S.: První, kdo si přečetl tento text a mile naň zareagoval, byla má oblíbená fanynka Jokerovin, slečna piña colada. Proto bych rád svůj elaborát srdečně věnoval všem piñám coladám tohoto světa.