Tag Archives: recenze

Muzika

Pozorné hudební tipy 3: Stanley Clarke

Když jsem připravoval Pozorné hudební tipy 2, slíbil jsem, že v nich bude nové album Stanleyho Clarka. Ale rozmyslel jsem si to. Ono album i Clarke samotný zasluhují zvláštní článek; první bonusové Pozorné tipy.

Proč? Tak zaprvé, Stanley Clarke je legenda. Zadruhé, jeho nové album je skvělé. A za třetí, v pondělí bude možnost oboje vidět a slyšet naživo. V Praze!

Letos třiašedesátiletý Clarke (který mj. vynalezl speciální techniku hry na elektrickou basu, připomínající hru na kontrabas) má za sebou záviděníhodnou kariéru především jazzového a jazzrockového basisty. Hrál s Chickem Coreou, ale taky s Georgem Dukem (jemuž, Clarkeově loni zesnulému kamarádovi, je ostatně věnována jedna ze skladeb nového alba), Jeffem Beckem, Gilem Evansem, Stanem Getzem, Davem Brubeckem a mnoha dalšími.

Sám jsem z Clarkeových kolaborací byl díky tátově diskotéce vystavován vlivům zejména Coreovy kultovní kapely Return to Forever. Z doby sedmdesátek je zážitek např. skladba Romantic Warrior, kde rytmiku se Stanleym dotváří Lenny White, kytaru ovládá božský Al DiMeola a za klávesy sedí samozřejmě nepřekonatelný Chick Corea.

Od osmdesátých let Clarke mimochodem složil také spoustu orchestrální hudby pro film a televizi, kterou většinou i aranžoval, dirigoval a zahrál si v ní (z těch známějších např. Romeo Must Die nebo The Transporter), kterážto zkušenost nenápadně prosákla i do nového alba.

Album UP je plné hostů. Na bicí hraje především dvacetiletý (!) Mike Mitchell, dále Ronald Bruner, Jr., ale taky třeba Stewart Copeland (ex-Police), Gerry Brown (který také hrával s Return To Forever, nebo třeba Larrym Coryellem či Marcusem Millerem – tady můžete omrknout jeho sólo přímo s mistrem Clarkem) či John Robinson (známý mnohočetnou spoluprací s Quincym Jonesem). Na klavír hraje vycházející hvězda Beka Gochiashvili plus klávesista Rusian Sirota (viz jeho zběsilá hra předcházející sólu Mika Mitchella). V nádherných písních se prostřídají Jessica Vautor, Natasha Agrama či Patrice Quinn, na klávesy si mj. zahraje i Greg Phillinganes a především Chick Corea.

A jaké je album hudebně? Pestré a prvotřídní. Úvodní Pop Virgil je skoro jak od Prince, ale hned druhá skladba, Last Train to Sanity, je nesmírně promyšlenou a proměnlivou kompozicí (kterou sám autor považuje za to nejlepší, co kdy složil) a místy připomíná Steva Reicha, jindy filmovou hudbu Thomase Newmana či aranže Lylea Mayse. Úchvatná záležitost. Třetí, titulní a veselou Up, prostřídá též jásavá Brazilian Love Affair, věnovaná Georgi Dukeovi (o jehož posledním albu jsem před pár měsíci psal na Twitteru a který skladbu složil, viz např. zde přímo v podání autora). Pátá Bass Folk Song #13 je jedním z intermezz, v nichž zazní pouze Clarkeův kontrabas (jako v tomto případě) nebo baskytara.

Šestou skladbu, I Have Something To Tell You Tonight, rozjedou šlapavé bicí, k nimž se přidá geniálně jednoduchá figura basy, která posléze přebere úlohu hlavního melodického nástroje. Sedmý track, Trust, je balada s nádherným Mistrovým kontrabasem, která chvílemi připomíná soundtracky Mika Figgise a osmička, další sólovka, tentokrát hraná jen na elektrickou basu, Bass Folk Song #7, je natolik chytlavá, že jsem si ji pustil už asi tisíckrát. Devátá, batmanovsky nazvaná Gotham City, opět střídá nápady a dává možnost Clarkeovi zasólovat si s pattitucciovskou náruživostí. Následuje desátá, basová folková píseň č. 11, tedy opět sólovka, náladovka i předvaděčka zároveň, s legračním “Shoud I do one more?” předělem, po němž se kompozice příjemně rozjede.

Jedenáctá skladba School Days (viz asi nejslavnější Clarkeovo sólové album) náladou připoíná Methenyho Eighteen s jazzrockovější kytarou a album uzavírá nádherně tklivá tečka, La Canción de Sofia.

Album za těch pár dní ještě nemám řádně naposlouchané, ale těším se, až je uvidím v živém provedení, což bude možné buď v Rotterdamu, 12. listopadu, nebo, jak jsem naznačil na začátku…
I
V Praze, a to za pouhé čtyři dny!

Pražský koncert Stanley Clarke Band se uskuteční v pondělí 3.11. od 21 hodin v Lucerna Music Baru a já nemám sebemenších pochyb o tom, že půjde o Zážitek s velkým Z.

A co je skvělé, dostal jsem od pořadatele koncertu, Michala Hejny, informaci, že ještě zbývá pár lístků. Možnost vidět naživo nejen Stanleyho Clarka, ale i výše zmíněné Mika Mitchella či Beka Gochiashviliho, je pro mě natolik lákavá, že sám zvažuji, že bych si do Prahy, do své oblíbené “malé Lucerny”, udělal výlet. Pokud bydlíte Praze blíž než já či dokonce přímo ve Stověžaté, neváhejte ani chvíli, kupte si lístek a na koncert zajděte – i v případě, že jazzu zatím příliš neholdujete, protože soudě dle nového alba UP se bude hrát i muzika otevřená širším posluchačským vrstvám.

JamArt.Net

Podzimní rhýmování s Jefferyho Lincolnem

Podzim. Pod-zim. Už to slovo. Něco, co je ještě pod zimou – pod zimou! Co může být horší než zima…

  read more »

JamArt.Net

Norské dřevo (ne)Japonce Murakamiho

Murakamiho ne-fanda haní Mistra

Raději jsem neměl já ten román… raději jsem neměl tohle číst. Nebo měl, ale mnohem dřív. Třeba v patnácti. To bych ho měl za kult. Nebo ve dvaceti. To by byl “boží”. Nebo “draveckej” či “suprovej”. A nebo aspoň v pětadvaceti, to by byl pořád ještě “dost dobrej”. Ale určitě ne jako třicátník, notabene s náběhem na čtyřicátníka, uprostřed dekády, během níž na mě pozérství už moc nezabírá a šíře pročteného mi brání snadno se nadchnout a nechat se opít rohl… saké.

  read more »

JamArt.Net

Ostré předměty klamou tělem

Když jsem před pár týdny (měsíci?) kdesi zahlédl obálku knihy Gillian Flynn s názvem Ostré předměty, první, co mě napadlo, bylo: typický brak. Žiletka z fotobanky, rozříznutý název, krev. Pak mě ale zaujal endorsement Stephena Kinga, který se prý děsil přečíst posledních třicet stran knihy, ale nedokázal přestat je obracet. Hmm… Tomu říkám prvotřídní marketing, ještě o level výš, než když Václav Klaus nějakou knížku pohaní.

ostre

read more »

JamArt.Net

Švábi – exkluzivní rozhovor s Janem Martinsenem, předním odborníkem na Nesbøho

svabiPři příležitosti prvního českého vydání druhého dílu kriminální série s detektivem Harrym Holem přinášíme exkluzivní rozhovor s Janem Martinsenem, předním českým odborníkem na život a dílo Jo Nesbøho. Popíjeli jsme spolu v Kavárně Nostalgie – “tam vždycky volné místo mám, tam se sbírávám” – já, Zpovídač, rebelsky čaj, on, Martinsen, ještě rebelštěji, akevitt.

  read more »

JamArt.Net

Nevinný, špióni a láska v rozděleném Berlíně

Ian McEwan je jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Znám jeho dílo díky své profesorce češtiny, která byla na naší střední škole zároveň strážkyní knihovny. Někdy ve třeťáku mi, poté, co jsem vrátil tuším Poslední kabriolet, vrazila do ruky útlou McEwanovu Betonovou zahradu (1978). Šlo o autorovu prvotinu a zároveň jeho nejmorbidnější dílo, později se postupně umírnil. Od té doby, když se dozvím, že McEwan vydal další knihu, je na beton, že si ji přečtu. Jeho čtvrtý román, Nevinný (1990), už je na půl cesty k umění, které nechutnostmi šokovat nepotřebuje, ale přesto jej nemám zdaleka tak rád jako třeba předchozí, o tři roky starší Dítě v pravý čas.

 

Před deseti lety podle knihy vznikla rozhlasová hra, původně rozdělená do pětidílného seriálu, letos v květnu pak tuhle dramatizaci vydal Radioservis coby příjemnou jednohubku v podobě dvouhodinové nahrávky.

  read more »

JamArt.Net

Knižní Hypnotizér není uspávač hadů

Mám rád prokrastinaci. Soudě dle mého pondělního článku to sice může vypadat, že proti ní sveřepě bojuji, ale vono to není tak horký. Díky prokrastinaci totiž vždycky udělám něco, do čeho se mi moc nechce, ale co je přece jen v tu chvíli příjemnější než to, co dělat mám. A k čemu bych se třeba jinak ani nedostal. Jako kupříkladu k přečtení Hypnotizéra.

read more »

JamArt.Net

Ekonomie dobra a zla – Sedláček do ucha

 

Kniha

 

Představte si, že si koupíte novou ledničku. Velikanánskou. Vejde se do ní čtvrt kila Gothaje, šestikilový gomser a čtyři basy piv k tomu. Nebyla zrovna levná a tak je vám líto ještě obrovitější krabici od ní prostě jen tak vyhodit. Vyklidíte sklep – kompletně – a tu papundeklovou pikslu do něj narvete.

  read more »

JamArt.Net

Hejno bez ptáků – jak kniha četla mě

Kočička s křidélky a hejno bez

 

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek je Létající jaguár. Ze spisovatele Josefa Formánka vytryskla za 11 hodin a 19 minut čistého času. Měl bych ji rád, i kdyby mu trvalo napsat ji déle, ale takhle to tím tuplem potvrzuje, že ten chlapík má kurevský talent – promiňte mi to slovo, ale Arnošt Lustig by mu přátelsky (“Ty kurvo, to je mistrovský dílo!”) nenadával nadarmo.

read more »

JamArt.Net

Nechtění – je první Ohlssonová lepší než Nesbø?

Není.

 

Tolik nejkratší recenze detektivní prvotiny Kristiny Ohlssonové. Proč ono soupeření? Marketing nakladatelů. Stejně jako ohánění se termínem skandinávská detektivka, i srovnávání jiných seveřanů s Nesbøm je nový sport. Podle jeho překladatelky do češtiny se jediná Ohlssonová (dále Kristina) může Nesbømu vyrovnat. Pokud tedy k tomuhle norskému autorovi v recenzi švédské detektivky odbočím, neplačte, můžete si za to sami.

read more »