Tag Archives: Stanley Clarke

Muzika

Pozorné hudební tipy 3: Stanley Clarke

Když jsem připravoval Pozorné hudební tipy 2, slíbil jsem, že v nich bude nové album Stanleyho Clarka. Ale rozmyslel jsem si to. Ono album i Clarke samotný zasluhují zvláštní článek; první bonusové Pozorné tipy.

Proč? Tak zaprvé, Stanley Clarke je legenda. Zadruhé, jeho nové album je skvělé. A za třetí, v pondělí bude možnost oboje vidět a slyšet naživo. V Praze!

Letos třiašedesátiletý Clarke (který mj. vynalezl speciální techniku hry na elektrickou basu, připomínající hru na kontrabas) má za sebou záviděníhodnou kariéru především jazzového a jazzrockového basisty. Hrál s Chickem Coreou, ale taky s Georgem Dukem (jemuž, Clarkeově loni zesnulému kamarádovi, je ostatně věnována jedna ze skladeb nového alba), Jeffem Beckem, Gilem Evansem, Stanem Getzem, Davem Brubeckem a mnoha dalšími.

Sám jsem z Clarkeových kolaborací byl díky tátově diskotéce vystavován vlivům zejména Coreovy kultovní kapely Return to Forever. Z doby sedmdesátek je zážitek např. skladba Romantic Warrior, kde rytmiku se Stanleym dotváří Lenny White, kytaru ovládá božský Al DiMeola a za klávesy sedí samozřejmě nepřekonatelný Chick Corea.

Od osmdesátých let Clarke mimochodem složil také spoustu orchestrální hudby pro film a televizi, kterou většinou i aranžoval, dirigoval a zahrál si v ní (z těch známějších např. Romeo Must Die nebo The Transporter), kterážto zkušenost nenápadně prosákla i do nového alba.

Album UP je plné hostů. Na bicí hraje především dvacetiletý (!) Mike Mitchell, dále Ronald Bruner, Jr., ale taky třeba Stewart Copeland (ex-Police), Gerry Brown (který také hrával s Return To Forever, nebo třeba Larrym Coryellem či Marcusem Millerem – tady můžete omrknout jeho sólo přímo s mistrem Clarkem) či John Robinson (známý mnohočetnou spoluprací s Quincym Jonesem). Na klavír hraje vycházející hvězda Beka Gochiashvili plus klávesista Rusian Sirota (viz jeho zběsilá hra předcházející sólu Mika Mitchella). V nádherných písních se prostřídají Jessica Vautor, Natasha Agrama či Patrice Quinn, na klávesy si mj. zahraje i Greg Phillinganes a především Chick Corea.

A jaké je album hudebně? Pestré a prvotřídní. Úvodní Pop Virgil je skoro jak od Prince, ale hned druhá skladba, Last Train to Sanity, je nesmírně promyšlenou a proměnlivou kompozicí (kterou sám autor považuje za to nejlepší, co kdy složil) a místy připomíná Steva Reicha, jindy filmovou hudbu Thomase Newmana či aranže Lylea Mayse. Úchvatná záležitost. Třetí, titulní a veselou Up, prostřídá též jásavá Brazilian Love Affair, věnovaná Georgi Dukeovi (o jehož posledním albu jsem před pár měsíci psal na Twitteru a který skladbu složil, viz např. zde přímo v podání autora). Pátá Bass Folk Song #13 je jedním z intermezz, v nichž zazní pouze Clarkeův kontrabas (jako v tomto případě) nebo baskytara.

Šestou skladbu, I Have Something To Tell You Tonight, rozjedou šlapavé bicí, k nimž se přidá geniálně jednoduchá figura basy, která posléze přebere úlohu hlavního melodického nástroje. Sedmý track, Trust, je balada s nádherným Mistrovým kontrabasem, která chvílemi připomíná soundtracky Mika Figgise a osmička, další sólovka, tentokrát hraná jen na elektrickou basu, Bass Folk Song #7, je natolik chytlavá, že jsem si ji pustil už asi tisíckrát. Devátá, batmanovsky nazvaná Gotham City, opět střídá nápady a dává možnost Clarkeovi zasólovat si s pattitucciovskou náruživostí. Následuje desátá, basová folková píseň č. 11, tedy opět sólovka, náladovka i předvaděčka zároveň, s legračním “Shoud I do one more?” předělem, po němž se kompozice příjemně rozjede.

Jedenáctá skladba School Days (viz asi nejslavnější Clarkeovo sólové album) náladou připoíná Methenyho Eighteen s jazzrockovější kytarou a album uzavírá nádherně tklivá tečka, La Canción de Sofia.

Album za těch pár dní ještě nemám řádně naposlouchané, ale těším se, až je uvidím v živém provedení, což bude možné buď v Rotterdamu, 12. listopadu, nebo, jak jsem naznačil na začátku…
I
V Praze, a to za pouhé čtyři dny!

Pražský koncert Stanley Clarke Band se uskuteční v pondělí 3.11. od 21 hodin v Lucerna Music Baru a já nemám sebemenších pochyb o tom, že půjde o Zážitek s velkým Z.

A co je skvělé, dostal jsem od pořadatele koncertu, Michala Hejny, informaci, že ještě zbývá pár lístků. Možnost vidět naživo nejen Stanleyho Clarka, ale i výše zmíněné Mika Mitchella či Beka Gochiashviliho, je pro mě natolik lákavá, že sám zvažuji, že bych si do Prahy, do své oblíbené “malé Lucerny”, udělal výlet. Pokud bydlíte Praze blíž než já či dokonce přímo ve Stověžaté, neváhejte ani chvíli, kupte si lístek a na koncert zajděte – i v případě, že jazzu zatím příliš neholdujete, protože soudě dle nového alba UP se bude hrát i muzika otevřená širším posluchačským vrstvám.