Tolikrát jsi člověkem

Nedávno na Twitteru proběhl dotazník. Tázal se respondentů, kolika jazyky vládnou. Označil jsem neslavnou odpověď, která na mě pasovala, nikoli proto, že bych cítil potřebu soutěžit, ale chtěl jsem vědět, jak jsou na tom ostatní.

Já to s těmi jazyky mám totiž tak, že jsem, abych to tak řekl jedním z těch cizích, underachiever. Jako malý jsem se dostal na nejlepší základku v republice. Byla to skvělá škola a dodnes potkávám chytré a úspěšné lidi, kteří, když slovo dá slovo, se k ní coby její absolventi hlásí.

Protože to bylo v polovině osmdesátek, na tu výběrovku (říkalo se jim "výběrová škola s rozšířenou výukou cizích jazyků,” což umím říct i rusky) chodily děti buď chytré nebo privilegované. Teď už vím, že těch druhých bylo víc. Ratolesti tam umísťovali umělci, diplomati i estébáci. Nám dětem to v té třetí třídě bylo celkem jedno, teprve na druhém stupni už jsme tušili, že když něčí táta pracuje coby konzul v zemi totalitnější než ta naše či naopak v západní velmoci, Kryla před tím soudružátkem na ŠvP zpívat nebudeme. Dnes potomkům těchhle lidí patří půlka republiky, ale o tom psát nechci.

Začínali jsme ve třetí třídě ruštinou, v pětce se přidala angličtina. Oboje mi šlo skvěle, maje pověstný ”talent na jazyky". V šesté třídě jsme dostali novou soudružku učitelku na ruštinu a ta zavedla tzv. "Připravované čtení". Já takhle čítával za trest. Víc než všelijaké rošťárny soudružku naštvalo, že jsem si podepsal všechny sešity – i ten jinak nadepsaný azbukou – coby Honza Martínek. "Co mi to tu zavádíš za germanismy?!" křičela na mě tenkrát.

Já si ale známky z ruštiny opravoval rád. Výslovnost jsem pochytil a z časopisů s vyznačenými přízvuky čítával jak reportér Izvěstií. Pokaždé jsem co nejvíc zafrajeřil, abych soudružce učitelce ukázal, jak to i ji mám na háku:

Na katedře celý školní rok ležela hromada časopisů Kolobok (Koblížek). Pokaždé, když na mě přišla řada, jsem se loudavým krokem doploužil k "soušce," náhodně zalovil uprostřed hromady, vytáhl libovolný výtisk, z něhož jsem si četbu nahlas měl doma připravit, s nedbalou elegancí jsem časákem mrsknul o tu katedru tak, aby se otevřel a na té které stránce jsem začal číst.

Soudružka byla pokaždé nejdřív nasupená, ale posléze ji uklidnil rytmus mé řeči. Schválně jsem teatrálně přehrával a zvýrazňoval tvrdé a měkké hlásky jak nějaký Polák, nikým nepřerušován, a když jsem dočetl, soudružka mi pokaždé zjihle pokynula, ať si sednu a napsala mi jedničku.

Proč nám tohle píše, ptáte se? Protože mi celá tahle prvotřídní rusofilní nalejvárna byla zdánlivě k ničemu. Revoluce proběhla, když jsem byl v sedmičce. Ten školní rok jsme byli neklasifikovaní z dějepisu (protože dějiny, jak víte, píší vítězové) a ruština náhle, ze dne na den, ztratila svou důležitost. Učil jsem se ji tak vlastně jen od třetí do šesté třídy, čtyři roky. Kdybych napsal, že jsem tehdy mluvil jako rodilý mluvčí, asi bych přeháněl. Ale uměl jsem hodně dobře.

V sedmičce a osmičce už jsme drtili jen angličtinu a z té nalejvárny těžím celý život. I když jsem učil na "Masarykáči" (říkalo se, že jsme nejlepší angličtináři, což pravda být může, ale taky vůbec nemusí), mé přípravy na výuku, nepočítám-li MBA studenty, byly spíš opáčky látky ze základky. Zato ta ruština dostala pekelně na frak.

Někdy v roce 1992, rok, dva po základce a čtyři gody po poslední pořádné lekci ruštiny, mě v metru, na Želivského, zastavila mladá, rusky mluvící slečna. Zeptala se mě, umím-li rusky. Přitakal jsem. Rozzářila se a zeptala se, jak se dostane tam či onam. Začal jsem odpovídat a uvědomil si, že jsem totálně v hajzlu. Po čtyřech letech, kdy se ruština z původního výsostného postavení stala vysmívaným jazykem někdejších uzurpátorů, jsem neuměl ani slovo. “Izvěnítě, do you speak English?" Neuměla.

Ty dva roky na střední jsem měl němčinu. Německy jsem docela rozuměl, protože jeden chlapík na sídlišti, kde jsme žili, mezi několika paneláky rozvedl signál ze svého satelitního přijímače a my s bráchou tak koukali na filmy, které nabízel filmový kanál Teleklub. Dodnes si třeba vždycky vzpomenu, jak se jmenovaly thriller Osudová přitažlivost či komedie Coming to America, nejdřív v němčině (Eine verhängnisvolle Affäre, resp. Der Prinz aus Zamunda).

Náš profesor na němčinu se jmenoval Killlar (nebo Kylar?). Byl to pohodář. Patřičně jsme toho zneužívali a moc se neučili. Na začátku druháku nás spojili s angličtináři. Před začátkem hodiny jsem jim na tabuli napsal pár anglických sprostých slov. Když si je poctivě opisovali do svých "vocabularies," otevřely se dveře a vkráčela angličtinářka.

"Kdo to napsal?"

"Já."

"A víš, co to znamená?!"

"Ano."

"V tom případě se mnou pojď k třídnímu profesorovi."

Tříďasovi, který se jmenoval Diblík, ale říkali jsme mu Budík, protože měl špatné nervy a "tikala" mu hlava, si na mě paní profesorka postěžovala a stížnost ukončila s tím, že doufá, že mě pan kolega patřičně potrestá.

Pan kolega po jejím odchodu zatikal hlavou o něco výrazněji, povzdechl si, mám-li to já, který jsem na té škole očividně omylem, zapotřebí a zadal mi k vypracování dvě úlohy z matematické učebnice, protože nás měl na matiku. Tím pro něj byla událost vyřízená.

Pár týdnů poté se konala jakási středoškolská soutěž v angličtině. Zavolal si mě zástupce ředitele, s tím, že mě ona paní profesorka doporučila, ať školu reprezentuji, že prý svým žákům příliš nedůvěřuje, ale já šanci mám. Pokrčil jsem rameny ve snaze nedat najevo, jak hrdý jsem na tu nabídku byl. Pan zástupce pochopil a na soutěž mě vyslal.

Pokud si teď říkáte, jéžišmarjá, von nás teď bude votravovat svejma podružnejma úspěchama, tak jste vedle jak ta fir (to je anglicky jedle, víme?).

V té soutěži byla kromě uhrovatých šprtů taky jedna holka. Krásná, jak už to tak bývá, když to nejmíň potřebujete. Během celodenního soutěžení jsem se snažil o jediné: zapůsobit na ni. Jak se mi to podařilo a jak dlouho nám to vydrželo je na jiný příběh, podstatné pro ten náš je, že v té soutěži jsem skončil na posledním místě.

Zástupce ředitele druhý den vyváděl, jak je tohle možné, ale já mu pofrackovsku vysvětlil, že s jednou hodinou cizího jazyka týdně na průmce asi těžko obstojíme proti nabušené konkurenci z jazykových gymplů. A že to chce lepší trénink. Na to konto jsem byl seznámen se druhou angličtinářkou. Tahle byla mladá, načinčaná a flirtovala. Ale to by byl opět jiný příběh. Ten hlavní totiž pokračoval tak, že jsem seknul s němčinou a pokračoval v angličtině. Chyba!

Vyfasoval jsem tu první profesorku. Měla mě ráda a já ji taky, lidsky, ale pokud jde o angličtinu, byla to tragédie. Když vám prozradím její křestní jméno, bude vám jasné, který jazyk učila tři roky předtím: Larisa. Pamatuju si, jak nám vysvětlovala, že jízdní kolo se řekne "bisájkl" a podobné špeky. Měli jsme doma na videokazetách z ČT2 nahrané celovečeráky v angličtině a s titulky, tak jsem je začal nosit do školy a na hodinách angličtiny jsme je v kinosále školy sjížděli. Spolužáci měli nejradši biják Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem v hlavní roli. Když jste totiž dávali pozor, občas pod ním, spíš jen tak podprahově, jak mazací hlava nedržela stopu, problikl původní film, jakési péčko. Ve třídě, kde byli samí kluci – holky jsme měli až od třeťáku – jsem tak byl za hrdinu, pašujícího zakázaný obsah před samotnými zraky vyučujících.

Po střední, během níž jsem postupně zapomněl ruštinu, němčinu a nakonec i tu angličtinu, jsem šel naštěstí studovat vejšky v angličtině, kde jsem aspoň tenhle jazyk začal zase používat. Po dvou letech FELu na ČVUT, kde v našem oboru, založeném pro cizince, mj. učil deskriptivu jistý asistent, který proslul prvním setkáním s naším mikrokruhem "Haló, máj nejm ist docent Novák and jú ár gruppe sixty eit, sou plís dró it: dys is d sou kólt tlačítko od ampérmetru," jsem naštěstí přešel na fildu v Olomouci. Tam už přednášeli převážně Amíci a Angláni a když Čech, tak špička v oboru level Prof. Macháček či Prof. Peprník. Má suverenita v angličtině se začala vracet a tak jsem spolu se svým z ročníku nejlepším kamarádem přibral španělštinu.

Ten jazyk jsme flákali tak příšerným způsobem, že mě to teď po letech strašně mrzí. Učila nás skvělá a přísná paní (její příjmení si pamatuji, ale není nutné ji do Příběhu Flinků zatahovat) a my věděli, že na ústní zkoušce na konci semestru nemáme šanci. Vyprávění na téma "Mé znamení zvěrokruhu" jsem si tenkrát ještě připravil, jako básničku, ale pak jsme vymysleli následující podraz:

Paní vyučující nám předem řekla, že konkrétní týden během zkouškového bude pryč a ať nechodíme. Tak jsme přišli.

V kabinetu romanistiky tenkrát seděla jakási milá důchodkyně. S hraně zkormoucenými výrazy jsme se dozvěděli, že ta správná kolegyně je pryč a pokorně poprosili, jestli by nás nemohla vyzkoušet zde přítomná seniorka. Vzala nás.

Že jsem se narodil en el signo zodiacal de Capricornio, jsem té zlaté babičce ani nestačil říct. Navrhla, ať jí vyskloňujeme nějaké sloveso a hned vykopla první. "To jsme neměli," ohradil jsem se pro jistotu, i když bych to na základě vzoru dohromady dal. "A které verbum jste měli?" optala se s úsměvem. "Třeba tener," odvětil jsem bez uzardění úplně první sloveso, které jsme se učili časovat a bravurně jí ty tvary odříkal. Kamarád si vybral podobné querer, načež jsme byli vyzváni k předání indexů a vyfasovali jedničky.

Jak jsme tam tak těsně vedle sebe stáli a padal z nás obrovský, tíživý kámen, když se nám paní profesorka podepisovala, můj spolužák, s nímž jsem svá léta olomoucká propil po místních hospodách a se kterým mám spoustu úžasných zážitků a z nich parádních historek, mě z té radosti štípnul do zadku. Bolelo to i přes džíny a nebylo na tom pranic divného, jen klukovská radost, že jsme to dali. Pár let poté umřel. Pořád mi strašně moc chybí. A naši sokolíci by takového strejdu zbožňovali.

S tímhle stylem studia jsem se žádný další jazyk pořádně nenaučil. Ale měli jsme v té Olomouci spolužáka, který v té době uměl sedmnáct jazyků. Možná devatenáct, už nevím přesně; ono to od té doby stoupá. Sbíral jazyky jako jiní milenky, poštovní známky či porcelánové panenky. Ve druháku se účastnil soutěže v japonštině. Na Karlovce v Praze. Přespával tehdy u našich, kteří, nevědíc, že je vegetarián, k večeři připravili chleby s játrovou paštikou a pak se účastně ptali, zdali opravdu nemůže ani něco tak neškodného.

V předvečer zkoušky mi můj spolužák dal do ruky foneticky přepsanou anabázi toho, proč se začal učit japonštinu: potkal jakousi krásnou japonku na něčím pohřbu. A jal se vyprávět. Opravil jsem ho jednou jedinkrát, ale on mi vysvětlil, že šlo jen o změněný slovosled oné věty. Druhý den vyhrál druhé místo. První nebylo uděleno, protože ctěné profesorstvo na pražské univerzitě nepřeneslo přes srdce, že sprostý Olomoučák, který se učí japonsky teprve půl roku, hravě zvítězil nad jejich vydřenými studenty japanistiky.

Tenhle spolužák přesto nebyl ten úplně největší frajer přes jazyky, kterého jsem měl tu čest znát. Tím byl kamarád mých rodičů, Petr Vavroušek. I když si s ním rodiče tykali (a já taky – když si se mnou potykal, řekl "Tykám si i se studentama. Když někomu spíláš, je jednodušší si s ním tykat."), táta o něm vždycky mluvil jako o "Docentu Vavrouškovi".

Petr byl úžasný člověk. Znal jsem ho od dětství, dělali jsme pro něj s bráchou i jakousi brigádu, ale pořádně jsme si začali povídat teprve poté, co zjistil, že jsem na filologii v Olomouci. A když jsem o pár let později opustil doktoranduru a nastoupil do Microsoftu, byl nadšen. Řekl mi tehdy něco, na co jsem si později vzpomněl mnohokrát: "Budeš dobrej manažer, neboj. Jsem přesvědčenej o tom, že manažery, kór v nadnárodních korporacích, by měli dělat hlavně filologové a lingvisti. To jsou lidi, který pronikli minimálně do jedný další kultury, spíš do víc, a to se pozitivně odráží v tom, jak komunikujou s jinejma lidma, říděj, delegujou. Budeš dobrej, uvidíš."

Sám těch kultur poznal bezpočet. Bez problémů přednášel v několika světových jazycích. Sám vystudoval indologii a klínopis, kandidatúru složil z chetitštiny (!) a byl pak vedoucím katedry mrtvých jazyků (nebo jak se přesně jmenovala) a později ředitelem Ústavu starého Předního východu. Ale nebyl žádný akademický suchopár. Naopak. Úžasně vykládal vtipy, uměl se bavit a dělat si srandu sám ze sebe. Dozvěděl jsem se od něj spoustu věcí o různých lidech a jeho názory tak položily základ těm mým – nezapomenu, co říkal např. o Georgi Bushovi starším, kterému tenkrát filda v Praze dala jakýsi čestný doktorát či co, nebo o profesuře Václava Klause. S dovolením si to nechám pro sebe – nešlo o nic lichotivého, ale na jeho úsudek jsem se mohl spolehnout.

Stejně jako jeho bratr, přední český ekolog (neplést s egologistou!), odešel Petr příliš brzy. V jednu chvíli si ještě dělal legraci ze svých učebnicových výsledků lékařských vyšetření a dokazoval, jak je, přes své sedavé zaměstnání, vitální a ve formě, a pak najednou chodil sídlištěm jako tělo bez duše a já si nebyl jistý, smím-li do jeho zadumaného světa vstoupit byť jen pozdravem. Je to dva roky, co umřel. Chybí mým rodičům i mně. Jednou jsme spolu u nás na chalupě strávili Silvestra. Zeptal jsem se ho tehdy, jak přihlouplý elév redakce FirstClassu, jak to kruci dělá, že umí tolik jazyků. Odpověděl: "Vsedě. No nekoukej tak, to je celý, jinak se to dělat nedá. Prostě si to musíš vysedět."

Pokud jde o jeho předpověď, že se mi coby manažerovi bude dařit, trefil se. Když jsem si o té problematice později něco hledal, zjistil jsem, že umět cízí jazyky zdaleka není jen o tom být schopen něčemu rozumět nebo se dorozumět. Například při řešení logických problémů v reálném životě se rozhodujeme lépe, pokud daná situace probíhá v jazyce, kterým sice vládneme, ale jenž pro nás není nativní. Vyzkoušeno na vlastní kůži, opakovaně.

Pár let jsem prožil v převážně francouzsky mluvící zemi. Jenže protože jsem věděl, že odtamtud chci pryč, zpátky domů, za rodinou a kamarády, studiu frániny jsem moc nedával. Další promarněná šance. Celoživotně vím, že platí cena příležitosti a že Petr měl pravdu s tím dlouhodobým seděním na židli a učením se. Pro mě to vždycky bylo buď a nebo: buď se naučím cizí jazyk, nebo složím nějakou hudbu. Nebo si něco přečtu. Nebo napíšu. Nebo se naučím hrát na další hudební nástroj. Nebo ten čas proflákám u seriálů. Nebo…

Ten "talent" tam furt je. Cikánské ucho mám nejen na muziku, ale i na jazyky. Když jsem prováděl po Praze studenty lutheránské univerzity odkudsi z Milwaukee, bavil jsem je slušnou imitací mluvy jejich profesorů a dalších lidí. Má žena se dodnes v dobrém vzteká, když s tou správnou výslovností vyprávím historky z té naší neslavné španělštiny, protože dobře ví, že já umím říct jen těch pár konkrétních vět, kdežto ona vládne několikanásobně větším množstvím jazyků.

Mně nakonec z těch doopravdy cizích zbyla jen ta obligátní angličtina. Procestoval jsem půl světa a vždycky se nějak domluvil, ať už pochycením místních obratů, nastudováním běžných frází či kombinací jazyků, které aspoň pasivně znám, ale jedno vím jistě: Člověkem jsem jen jednou jedinkrát. I když anglicky umím dost dobře (přinejmenším jsem uměl, když jsem ten jazyk aktivně používal), do hlavy nečešce či nečechovi jsem se nikdy tak dobře jako našincům nedostal a tak dobře je nepochopil.

Už nemám tu motivaci ani drajv na to, abych se do studia dalšího jazyka pustil. To se to pak studuje těžko. Ale pevně doufám, že naši sokolíci budou v tomhle moudřejší než já a že se "stanou člověky" tolikrát, kolikrát jen budou chtít. Přes všechny ty umělé inteligence, které jejich generaci budou všechno servírovat už přeložené a předžvýkané. Že si ze všech těch příležitostí budou vybírat hlavně ty, které budou pro ně i svět těmi nejlepšími. A že se budou učit cizí jazyky z těch správných důvodů, nikoli jako sběrači, nýbrž jako nadšenci, protože pochopí, tak jako aspoň teoreticky jejich táta před čtvrt stoletím z knížky Ericha Fromma, kterou si půjčil v Řecku, že být je víc než mít. A tedy že víckrát být je víc než hodně mít.

0 comments