Žítkovské bohyně – svojská recenze audioknihy

Je tomu téměř rok, co se mi podařilo po čtrnáctiměsíčním plánování, dokončování projektů a přípravě těch nových odejít z práce. Měl jsem před sebou vidinu věnování se rodině, napravování všeho, co se mi podařilo během posledních šesti let pokazit a, jakkoli pateticky to zní, učení se znovu žít, prožívat, ponořit se do hudby, knih, oprášit staré koníčky. Jako první jsem měl v plánu zaměřit se na zdraví, zejména záda, zhuntovaná denně až dvacetihodinovými maratony vsedě u počítače. Proto jsem se někdy na přelomu února a března ocitl v jednom ošklivém malém městě ve středních Čechách, na masérské lavici.

 

Masérka, žena v předdůchodovém věku, se do mě po zkonstatování, jak moc zhuntovanou mám bederní i krční páteř, s vervou opřela za libých tónů jakési country písně. Tuším, že ji zpíval Jan Vyčítal, ale ruku do ohně bych za to nedal ani tu jeho. Trpěl jsem jako zvíře. Nemohla za to ani tak tortura, již ctěná dáma prováděla na mém zatuhlém, atrofovaném svalstvu, jako spíš rádio zvané Country, které hrálo v pozadí; Ben Kingsley měl ve filmu Smrt a dívka podstatně vytříbenější vkus. Když se obě síly spojily, mučitelská synergie se nedala vydržet. Jakmile spustila druhá píseň – možná to byl Wabi, možná ubrečené kántry bří Nedvědů, možná něco jiného – užuž jsem chtěl paní masérce sdělit, že coby platící zákazník mám právo přinejmenším na volbu mezi kotlíkáři a lobotomií, když v tu chvíli se z rádia ozval nezaměnitelný hlas mého oblíbeného cimrmaňáka Miloně Čepelky, na jehož syna rád jezdívám do hradeckého Klicperova divadla, města s nejlepší divadelní scénou v republice a Galerií moderního umění, o které bude ještě řeč. V rámci snahy o zachování alespoň jednostranně příjemné atmosféry, rozhodl jsem se dát relaci princů Jasoně a Drsoně šanci. A dobře jsem udělal.

 

Pořad páně Čepelkův byl o knihách. A hned ta první, kterou zmínil, mě zaujala. Žítkovské bohyně. Napsala ji mladá autorka Kateřina Tučková. Román pojednává o jakýchsi čarodějnicích ze Žítkové. O tom místě už jsem někde četl, slyšel… nebo jsem tam dokonce i zavítal? V každém případě mi mé podvědomí napovědělo, že půjde o skvělou ženskou (sic!) literaturu a protože za pár týdnů bude mít narozeniny má sestra, byl jsem vděčný za skvělý tip na dárek, který si od milé sestřičky později vyčůraně půjčím.

 

Pro knihu jsem se druhý den skutečně dobelhal a sestru jí v ten pravý čas obdaroval. Během následujícího měsíce jsem se ale přestěhoval do ciziny a k předání románu, který se obdarované prý moc líbil, nedošlo. Několikrát jsem měl velikou chuť knihu si nechat poslat, zvlášť když se tu a tam v médiích objevila pochvalná recenze (v listopadu i informace o tom, že Žítkovské bohyně získaly Cenu Josefa Škvoreckého, v prosinci pak kniha zabodovala v anketě Kniha roku), ale když jsem užuž chtěl knihu koupit podruhé, tentokrát pro sebe, zjistil jsem, že v říjnu vyšla jako audionahrávka. Vzhledem k občasným osmi- až desetihodinovým přejezdům z jednoho domova do druhého to byla skvělá zpráva. Audioknihu Žítkovské bohyně jsem si na svou “poličku” v Audiotéce stáhnul 24. října a už se jen těšil, až konečně zas pojedeme do Česka a zpět a vychutnáme si celých jejích dvanáct a půl hodiny poslechu. Podařilo se to až těsně před Vánoci (cestou tam první půlka) a po Novém roce (cestou zpátky druhá).

 

Kniha se odehrává převážně v odlehlé bělokarpatské vesnici Žítková. Místní obyvatelé, Kopaničáři, byli (a jsou) svérázní lidé, z nichž někteří ještě před pár desetiletími neuměli číst ani psát (následkem čehož se například o skončení roboty dozvěděli o půlstoletí později než ostatní) a kteří uctívali několik tzv. žítkovských bohyní, žen, které byly po generace schopny léčit nemoci těla i duše, věštit budoucnost, číst v minulosti či poroučet větru a dešti s podstatně lepším úspěchem, než soudruzi, kteří po nich svého času pásli. Historie těchto mimořádně nadaných žen sahá až k období honů na čarodějnice (ostatně, katolická církev “bohyně” neměla v lásce nikdy). Protrpěly si své tenkrát, svou zvláštní úlohu hrály i v období nacismu a nakonec je v podstatě zlikvidoval režim komunistický. Poslední z nich, “bohyňa” Irma Gabrhelová, jedna z těch, které číst ani psát neuměly, ale dovedly spoustu jiných věcí, zemřela téměř na den přesně před dvanácti lety, 7. ledna 2001.

 

Autorka románu, Kateřina Tučková, na pozadí skutečných historických událostí a dobových reálií rozehrává příběh vědecké pracovnice Dory Idesové, která se snaží rehabilitovat “bohyně” jako takové, ale zejména svou tetu Surmenu, o které se na začátku knihy dozví, že možná spolupracovala se Státní bezpečností. Doru, Surmenu i ostatní ženy v audioknize namluvila Tereza Bebarová. Mužů v příběhu tolik nevystupuje; až na jednoho hrají podřadnou a všichni do jednoho alespoň částečně zápornou roli – když si člověk načte něco o životě autorky, dojde mu, že tomu tak asi musí být. Mužské, převážně protokolární hlasy pro audioknihu namluvil Miroslav Táborský.

 

Ženský hlas mi do knihy nejprve příliš neseděl, Tereza B. některým scénám svým výrazem dávala jiný náboj, než který bych vnímal nikoli coby posluchač, ale jako čtenář. Po chvíli jsem si ale zvykl a odlišná interpretace, než jaká by byla má vlastní, mě zcela pohltila. Bebarová exceluje hlavně v rozdílu temných, drsných poloh a pak těch romantičtějších, citlivějších. Ženský hlas nakonec čte naprostou většinu knihy a já smekám nad uměním téhle herečky, s níž mě pojí stejné rodné město a která se s příběhem i postavami poprala s bravurou.

 

Ovšem Mirek Táborský, to je absolutní trefa do černého hned od prvního slova. Musel jsem si vzpomenout na jeden loňský táborák, kolem kterého jsme s “Táborákem” seděli půl metru od sebe. Kamarádka se na mě ve chvíli, když tenhle náš hrdina západu z Divadla v Dlouhé cosi vyprávěl, přitočila a pošeptala mi, “Ten má tak sexy hlas, já bych ho poslouchala furt, co ty?” Já taky, Helčo.

 

Mezi nejpůsobivější pasáže knihy patří ty, které jsou tvořeny záznamy StB. Jsou psány natolik uvěřitelným, autentickým jazykem estébáků i patolízalských práskačů, kteří se mohou přetrhnout, aby na sledované oběti donesly takřka cokoli a vhodně to zveličili, až z toho mrazí. Táborského hlasový projev je ve spojení s bravurně nastylizovaným textem až hrůzně uvěřitelný.

 

Tohle adjektivum, uvěřitelný, je ostatně příznačné pro celou knihu: cokoli se v příběhu odehrává, obejde se bez skandálních odhalení, na která by nebyl pozorný čtenář, resp. posluchač, připraven a i díky tomu příběh působí natolik věrohodně, až si člověk říká, co je fikce a co všechno musela či mohla být realita. Mě osobně audiokniha inspirovala jak k tomu přečíst si ji nikoli ušima, ale očima, ještě jednou, tak k rozhodnutí o bohyních a oblasti Kopanic si najít víc informací.

 

Kateřina Tučková odvedla perfektní práci, pokud jde o vydolování informací ze všech možných zdrojů – knih, archivů i lidí. Všechno sedí a příběh, který vypráví, se klidně mohl přihodit přesně tak jako v románu. Podrobnosti o bohování a anjelování jsou nesmírně poutavé. Strohý jazyk připomínající literaturu faktu tomuhle románu prokazuje výbornou službu, nejde vůbec o nějaký ženský románek, jak jsem se zprvu obával, nýbrž o nelítostně otevřený popis několika období, která obzvláště nadaným a, řekněme, Bohem obdarovaným ženám, mírně řečeno, právě nepřála. To všechno v drsném, ale nádherném kraji Bílých Karpat, který se mi po poslechu téhle výjimečné knihy líbí ještě víc než kdy dřív – nabyl totiž na tajemnu, atmosféře a magičnosti.

 

Ano, v Bílých Karpatech jsem byl, přímo na Kopanicích, v Žítkové. Proto mi to jméno bylo takové povědomé. Poprvé jsem tam zavítal na jaře roku 2011, kdy bylo potřeba najít vhodné místo pro konání Letní školy, někde na pomezí Moravy a Slovenska, aby se účastníci mohli na místo sjet z obou republik. S kamarádem Jirkou jsme rekreační zařízení v Žítkové tehdy jeli obhlídnout jen na jediný večer; brzy ráno jsem musel zpět do Prahy. Oba občas vzpomínáme na to, jak si nás místní číšník Míša, bodrý bonviván vážící dost přes metrák, vzal na povel a se spikleneckým pomrkáváním nás cpal dobrotami, otvíral jedno nádherné víno za druhým, ty nejcennější kousky z vinotéky pana majitele, a krmil nás tunami úžasných historek, tím svým neodolatelným místním nářečím. Královsky – jak uvidíte níže, to slovo tento druh zábavy popisuje zdaleka nejlépe – jsme se bavili až do svítání a po necelých dvou hodinách spánku z toho jiného světa odjeli zpátky do Stověžaté; mou chybějící řidičskou energii tehdy beze zbytku nahradil zbytkový alkohol. Naštěstí jsme dorazili v pořádku a v létě se do Žítkové vrátili s plnou parádou.

 

Číšník Míša už tam to léto nepracoval. Měl dnu, chorobu, která je způsobena zejména nadměrnou konzumací alkoholu a masitých jídel. Říká se jí také nemoc králů. Místo kralevice Míši nám tam jednoho večera paní starostka předčítala o Žítkové z jakýchsi papírů, pravděpodobně okopírovaných z wikipedie. Byla to nuda, ale když jsem onu dámu pozval na večerní hody, očička jí jen zasvítila a za odměnu přidala k dobru pár historek. Kéž by už tehdy bývala měla k dispozici román Žítkovské bohyně – to by bylo, panečku, podstatně barvitější vyprávění.

 

Loni v létě jsem se na Kopanice vrátil potřetí a i s rodinou bydlel v penzionu pána s příjmením stejným jako jedna z postav románu, příjmením, na které v jiném kraji nenarazíte – autorka ani tohle neponechala náhodě. Na jednu noc jsem navštívil i hotel z předchozího roku a s potěšením zjistil, že jeden exemplář románu Žítkovské bohyně má ve vitríně na recepci čestné místo. Škoda jen, že rozmilý (bez ironie, ti lidi jsou skvělí) personál hotelu si více než takové události, jakou kniha bezesporu je, cenil natáčení jakési farmářské reality show, během níž se u nich ubytovali televizáci. Inu, literatura vs. bedna, boj to v kraji před pár lety plném analfabetů nerovný.

 

Minulý týden jsem si říkal, že by bylo fajn se letos vydat po stopách Žítkovských bohyní, prolézt Bílé Karpaty a najít ta správná místa. A pak jsem narazil na stránky týpků, které to samé loni absolvovali na horských kolech. Vyprávějí poutavě a fotky z té výpravy vytvořili překrásné, schválně na ně mrkněte.

 

Ještě jedna věc mě při poslechu často napadala: tahle látka přímo křičí po zfilmování. A protože, jak jsem zjistil, filmová práva už byla zakoupena, máme se na co těšit. Kdyby byl svět dokonalý, režie se ujme Jirka Strach a hudbu dá napsat mně 😉 – aspoň by tak odčinil fakt, že když jsem mu před lety vypaloval svou muziku během jízdy v autě, vypalovačka v notebooku položeném na sedadle spolujezdce odpochodovala z polní cesty rovnou do věčných lovišť.

 

Kateřina Tučková se románem Žítkovské bohyně stala mou oblíbenou spisovatelkou (byť se tomuhle označení v jednom z rozhovorů brání; na členství v partičce, jíž předsedají Čapek s Kunderou, se zatím skromně necítí). Vyhledal jsem si její předchozí díla a zjistil, že je mj. i autorkou beletrizovaného žitotopisu Kamila Lhotáka. Byl to před lety ve výše zmíněné hradecké Galerii právě jeho obraz, který mě zaujal za všech nejvíc, když mě mezi exponáty prováděla má kamarádka, tamní kurátorka (což je ostatně i “občanské povolání” autorky). O osobní důvod víc Kateřinu Tučkovou si zařadit na svůj privátní seznam největších nadějí české literatury.

 

Knihu Žítkovské bohyně vřele doporučuji k přečtení či poslechu každému, kdo se rád nechává pohltit dějem velkých románových příběhů. Pro mě osobně jde o druhý nejlepší český román roku 2012. Audioverzi v brilantním podání Terezy Beberové a Miroslava Táborského můžete pořídit v Audiotéce.

 

A jak to dopadlo tehdy s tou masérkou? Nijak, už jsem se k ní nikdy nevrátil a svou bohyňu zatím stále ještě hledám. Klidně ať poslouchá country, hlavně když bude umět dělat zázraky…

 

 

0 comments

Trackbacks