Viděl jsem Soukupovu Arénu, jupí!

Tipů na to pustit si některý z pořadů, v nichž v roli pseudomoderátora vystupuje Jaromír Soukup, se mi v posledních týdnech nastřádalo hned několik. Ten nejlákavější přišel od Františka Lutonského, který mi napsal “Nikde jinde na světě neuvidíte mediálního magnáta s chybami redakčních elévů a rétorickým vybavením Luďka Soboty v dobách jeho nejlepších scének jak poníženě a hloupě skáče šipky do zadelí mocných.” To mě samozřejmě patřičně navnadilo.

X let starou televizi používáme jako displej pro zobrazení vybraných pohádek, filmů a seriálů. Kdysi jsem sledoval aspoň OVM, ale po pěti letech života v Belgii jsme telce odvykli a TV Barrandov nemáme ani naladěnou. Tak jsem čekal na reakce diváků ze své bubliny na díl, který bude stát za zhlédnutí online. A dočkal se.

Jeden větší než druhý

Včera v noci jsem si pustil tenhle díl ochotnické šarády Aréna Jaromíra Soukupa. A musím říct, že jsem se skvěle bavil, dokud jsem asi v polovině pořadu neusnul. Toho nechtěného humoru! Těch WTF momentů! Toho legračního vlezdoprdelnictví!

Ale abych byl konkrétnější, zkusím si rozpomenout na několik výrazných momentů (první půlky) tohoto mimořádného díla.

Da Host

V prvé řadě je Jaromír Soukup, věnujete-li mu jen tu půlhodinu — víc se asi fakt vydržet nedá — příjemnou odpočinkovou zábavičkou proti většině moderátorů, které tak nějak znáte. Jemu je totiž perfektně vidět do hlavy. Dokonce, když se ze záhadných důvodů domnívá, že jeho motivace a cíl nejsou i těm největším prosťáčkům zcela jasné, sám je dovysvětlí! To jsem ve své bublině snad v životě neviděl, u moderátora pořadu pro dospělé lidi stopro.

Upřímně, já bych byl v moderování před spoustou diváků a televizními kamerami taky asi marnej. Jenže Soukup už to dělá nějaký ten pátek, ale zřejmě patří k těm, kteří časem nezrají a na rychlokurz moderátorství nemají čas.

Neumí v tom chodit. Působí hloupě, nedůvěryhodně, nejistě. Celé je to taková amatéřinka, jako když na pionýrském táboře ta buclatá holčička z prostředního oddílu četla ty svoje básničky a zbytek lágru byl rád, že už budou buřty. Rozpačitý projev vzbuzující rozpačité reakce.

Snad nejhorší je to, co upřímně nesnáším: doříkávání point. Ten člověk něco plácne a pak se lekne, že tomu neporozumněl ten pán s transparentem “Ať žije Zeman!” (“Jak se kurva stane, že se tyhle sračky ocitnou v televizním studiu a je jim dovoleno tam zůstat?!” ptá se neznalý divák, zvyklý na v pořadu pochopitelně kritizovanou ČT.) A tak to dovysvětlí.

Co je ale horší: on totéž dělá i hostovi! Ovčáček cosi pronese, je jasné, co záměrně nedořekl, ale on to ten bystrý moderátor, nevyzván, udělá za něj, jak pisatelé předmluv podle Wericha. V některých momentech lze dokonce rozeznat moment, kdy ten lumen něco pochopí, nad hlavičkou se mu samou radostí rozsvítí taková malá, ale jasná LEDka o svítivosti 1000 dalších lumenů a on nadšeně divákům doplní, co tím ten pan host myslel. V těchle situacích se nezastaví ani před skákáním do řeči. Host třeba již odpovídá a moderátor mu do toho musí sdělit zcela zásadní myšlenku “Imigranti, to je důležitá věc.” Facepalm za facepalmem.

Da Guest

No a když už jsem u toho hosta… Ovčáček začne tím, že prý má “strašně rád češtinu”. Načež tohle adverbum v obdobném kontextu během té půlhodiny použije ještě několikrát. Ludvík Vaculík by mu za takovou pseudolásku k rodnému jazyku uštědřil políček.

Velká legrace bylo zdůrazňování sdělení, že dobrý tiskový mluvčí nesmí nikdy lhát. Že prý by na to lid okamžitě přišel a údajná špička mezi tiskovými mluvčími by se se zlou potázala. A když už si moderátoříček Soukupíček troufne zeptat se publika, jestli si tato ctěná Timurova parta na první pohled najatých přitakávačů myslí, že pan Ovčáček někdy lhal, okouzlená babička, která se už předtím ptala, je-li Jiřina ženatý se závazky, řekne, že Jiříček určitě lhal jako malých chlapec. Čemuž se všichni dobrosrdečně zasmějí, protože dobře vědí, že minimálně poslední čtyři roky velký již Jiřík nevyslovil nepravdu ni jednou jedinkrát a pro pravdu by se nechal upálit.

Da Humor

Když i přes snahu o nejvyšší level politického entertainmentu nastane chvilková nuda, přičinlivý pan moderátor přikvačí s vtípkem, většinou předem avizovaným a odvyprávěným takovým stylem, že i kdybych všechny ty fórky už dvacet let neznal, ani se neusměju. Ten člověk zkazí i na první poslech vypointované frky typu “Jak poznáte vegetariána?” (Jo, tahle historická kvalita tam jede.)

Nejvyšší mistrovství pak jsou chvíle, kdy se p. (což je zkratka, pod niž se schová leccos přiléhavého) Soukup nesmírně rozjede, se šibalským výrazem se pustí do hlášky, která ho bohužel napadla v tu chvíli a není tedy jako aspoň ty polovtipné připravena předem, tj. nikdo, včetně majitele autorských práv, netuší, kam vede… a výsledek je taková trapárna, že i samotný host, jemuž je podkuřováno jak v tom doutníkovém klubu, kam chodí Arnie, na to řekne “No, to jsou takové…,” načež se odmlčí, protože mu (Jiřinovi, ciwe!) došla slova.

Da Vostuda

On si sice moderátor pořadu dělá větší ostudu než host, neb tak činí imrvére, ale za prvé je to ten styl slovorubectví, který na lúzu, což je očividně cílovka, zabírá, a za druhé, ten Ovčajda mu přes několikrát zdůrazněný “diplomatický jazyk” a snahu o kultivované vystupování zdatně sekunduje.

Očividně si neuvědomuje, že glanc navždy ztratil ve chvíli, kdy Soukup vytáhne podpásovku, kterou tak sám ani nemyslí, páč mu to nedojde: Pane, pojďte si hrát, že jako nejste mluvčí toho senila, ale jste tu sám za sebe. Od té chvíle už jsou ubohosti, které se panu Jiřímu tvoří v mozkovně, jen a jen jeho, bez berličky proklamované loajality k páníčkovi.

Whiteboard s načmáraným nápisy o prospěšnosti lidem odhalí, že zatímco třeba takový Silvio Berlusconi s Vláďou Putinovym a Donnie Trumpovym jsou lidu prospěšní, neboť jsou úspěšní neasi, a stejně tak do skupiny prospěšných patří kvalitativně vyrovnaní Zeman s Masarykem (“toho pověste pod pana Zemana, to byste mi udělal radost”), tak jediní dva, kteří patří na druhou stranu, tu zasvěcenou lidem lidu neprospěšným, jsou obrovskou shodou okolností Zemanovi protikandidáti Drahoš s Horáčkem. A zatímco u toho prvního jako důvod Jíra za aplausu publika uvede podepsání výzvy Vědci proti strachu a lhostejnosti, u druhého se ani nenamáhá svou volbu zdůvodnit. Ale ani nemusí, protože najatí burani v publiku souhlasí, ‘šak si vole rozumíme, Juro, až si mohou mozolnaté dlaně utleskat.

Da Failin’

Snaží se aspoň moderátor nějaké to zdůvodnění z hosta dostat? Ani náhodou. Přitakává; je potěšen, jak si se svým idolem rozumí. Pohurvínkovsku pokyvuje hlavičkou a rozhazuje rukama, v nichž třímá svazek á čtyřek s vytištěnými fotografiemi. Ano, žádný tablet nebo velké obrazovky, aby dobře viděli diváci v sále i na obrazovkách, nýbrž ušmudlaný svazek papírů.

Na vytištěných fotografiích jsou Viktor Kožený, Richard Krajčo a Tomáš Klus. Tiskový mluvka dostává za úkol stát se na chvilku jejich tiskovým mluvčím. Asi netřeba zdůrazňovat, že Ríša Krajčo, který je pro spoustu lidí mimo studio důkazem, že názory nedovzdělaných umělců na politiku by člověk měl totálně odfiltrovat, je v hypotetické situaci za hrdinu, zatímco poduškovsku poblouzněný Klus za agresora. Nicméně klobouk dolů před Ovčáčkem, že z téhle trapárny vybruslí alespoň rádoby vtipně a hlavně rychle, protože být to na Soukupovi, který zřejmě v životě neviděl jedinou americkou talk show, tak se v tom hovně válejí po zbytek pořadu.

Da, da!

Je třeba zabrousit i do oblasti politiky světové, takže se oba pánové za potlesku publika ujistí v tom, že nevidí, co by na tom Rusku a Číně mělo být špatného.

A s klauny přišly slzy

Neplánovaná zábava v první části “show” ovšem dostane tou nástěnkou o prospěšnosti, na níž Ovčajda typicky pozemanovsku mezi dobrými promíchá jak objektivní borce, tak ubožáky, takovou ránu do palice, že je z toho člověku potom už spíš jen smutno a špatně. A je mu líto i promarněné šance Jiřího Ovčáčka, který si mohl udržet glanc, ale místo toho s gustem využil času na podpásovky a šťouchance typu “Tam se mají lépe, protože tam nemají TOP 09”.

Škoda že na tu nástěnku nemusel věšet ještě Havla a Dalajlámu, protože by tak byl schopen využít kromě času i prostoru mu daného a i polovina věnovaná lidu neprospěšným by se zaplnila.

Když jsem usínal, z počítače na mě ještě promlouvala moudra moderátorova typu “Že je lepší ty… Rozumím…”. Na ideálně krátkou chvilku, abych stačil počítač vypnout a pak teprve usnout spánkem spravedlivě rozhořčených, mě probudilo jeho blábolení k otázce bezpečnosti na třetím nádvoří Pražského hradu:

“Lidi brblají, ale kdyby se tam něco stalo, brblají daleko víc.” Tím něčím je míněn teroristický útok. To pak lidi otravně brblají, zvláště v podobných pořadech, třeba jako ten pán z publika, který se k oněm bezpečnostním opatřením před Hradem zeptal, cituji, “Kdyz sme u toho… toho… proč tam sou?!”

Da Fuck

Kdybych měl tenhle zážitek shrnout do krátkého dojmu, tak mi to nejvíc připomíná, kterak jsem o prázdninách roku 1992 jel do Říčan, kde pořádal můj spolužák, zvaný Kolouch, první vysílání své “kabelové televize”:

Čtyři venkovští kluci pouštěli ze dvou videí a naživo i kamery signál vedený kabely z kůlny do sousedícího domu, kde jsme seděli my, diváci.

Akorát mám neodbytný dojem, že ti kucí šikovný z okolí Říčan to před tím čtvrtstoletím měli podstatně vychytanější, zábavnějíší a profesionálněji zvládnuté než ta telka z legendárního Barrandova.

Never more, pane Soukupe — thanks, but no thanks.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.